Wikipedie

Buřňák černý

druh buřňákovitého ptáka

Buřňák černý[2] (Procellaria parkinsoni), dříve buřňák Parkinsonův, je druh celočerného, středně velkého mořského ptáka, nejmenšího z rodu Procellaria (Linnaeus, 1758). Je endemický pro Nový Zéland, kde hnízdí pouze na ostrovech Great a Little Barrier. Na moři se vyskytuje od východní Austrálie po Ekvádor.

Jak číst taxoboxBuřňák černý
alternativní popis obrázku chybí
Buřňák černý při posedu na vodě
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádtrubkonosí (Procellariiformes)
Čeleďbuřňákovití (Procellariidae)
Rodbuřňák (Procellaria)
Binomické jméno
Procellaria parkinsoni
G. R. Gray, 1862
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika editovat

Druh popsal v roce 1862 britský přírodovědec George Robert Gray jako Procellaria parkinsoni.[3] Rodové jméno pochází z latinského procella, čili „bouře“. Druhové jméno parkinsoni bylo vybráno k uctění umělce a sběratele Sydneyho Parkinsona.[4]

Jedná se o monotypický taxon, tzn. netvoří žádné poddruhy. Druh se řadí do rodu Procellaria, což je nepočetný rod buřňáků z jižní polokoule, čeledi buřňákovití a řádu trubkonosí.[5]

Popis editovat

Buřňák černý je celočerný, středně velký pták, jehož hmotnost se pohybuje okolo 700 g (pro srovnání: hmotnost buřňáka Audubonova nedosahuje ani 200 g) a délka těla sahá ke 48 cm.[6] Tyto rozměry z druhu činí nejmenšího zástupce rodu Procellaria.[7] Rozpětí křídel je 115 cm.[8] Statný zobák dosahuje délky 115 mm, je namodrale žlutý s černou špičkou a černou mezi destičkami, ze kterých se skládá. Nohy jsou černé. Oproti velmi podobnému buřňákovi novozélandském je asi o 2 cm menší.[6]

Výskyt a populace editovat

 
Malba Josepha Smita z roku 1896

Jedná se o druh endemický pro Nový Zéland. Přestože bylo dříve možné jej celoročně najít na Severním a severozápadním cípu Jižního ostrova, predátoři jako jsou zdivočelé kočky a prasata, krysy a lasicovité šelmy, způsobili jeho vyhubení již okolo roku 1950. Zachovaly se pouze dvě zbytkové populace, a sice na ostrovech Great Barrier (hlavně kolem Mount Hobson) a Little Barrier. Během hnízdění se vyskytují hlavně v subtropických vodách Nového Zélandu, východní Austrálie a pacifických ostrovů. V době mimo hnízdění (cca červenec až říjen[7]) druh migruje do vod v severozápadní části Jižní Ameriky, zejména k Ekvádoru, avšak zaznamenáni byli i u Panamy, Kostariky, Guatemaly, Mexika a Galapág.[7]

V roce 2015 se celková populace odhadovala na 11 000 jedinců.[9]

Biologie editovat

 
Detail hlavy s patrným žlutočerným zobákem a trubkovitými nozdrami, které jsou charakteristické pro všechny trubkonosé

Mimo období hnízdění se tito ptáci pohybují osamotě, občas však mohou tvořit poměrně početná hejna, a to hlavně u bohatých potravních zdrojů. Na moři jsou většinou tišší, v době hnízdění na zemi však samec vydává hlasitý, daleko se nesoucí klepající zvuk, který může souviset s nalákáním pozornosti samic. Samice se projevují ze vzduchu při přilétávání do kolonií. Jak samec, tak samice navíc na zemi v případě ohrožení vydávají krákavý zvuk. Z nory se občas ozývají broukavé zvuky, což slouží jako komunikační prostředek během námluv nebo při sbližování s potomkem.[7]

Potrava editovat

Krmí se v noci nebo ve dne, čímž se odlišují od příbuzných albatrosů, kteří se krmí ve dne.[10] V době hnízdění se buřňák černý krmí hlavně na bioluminiscentních krakaticích (hlavně druhy z čeledí Ommastrephidae, Histioteuthidae a Cranchiidae[7]), které loví v noci, když krakatice migrují k hladině. Pro potravu přitom zalétává i více než 500 km od svých hnízdišť.[11] K dalším důležitým potravním složkám v průběhu celého roku patří ryby, korýši, salpovci a pláštěnci. Nezřídka se krmí i zbytky ryb vhozených do moře z rybářských lodí nebo u potravních zdrojů kytovců. Potravu sbírá buďto za letu sebráním z hladiny, ponořením hlavy pod vodu při posedu na hladině, případně i pod vodou. Nepotápí se často, avšak může se potopit nejméně do 10m hloubek.[12]

Hnízdění editovat

 
Vejce buřňáka černého

Hnízdění probíhá od poloviny října, kdy se páry vrací do kolonií, aby se, jako každý rok, setkali a připravili noru pro mladé.[13] Samci nejčastěji hnízdí se samicemi z předešlého hnízdního období, avšak rozvody se dějí (cca 13 % ročně[14]). Každý rok se zhruba 28 % buřňáků z různých důvodů rozhodne nezahnízdit.[14] Hnízdí v norách dlouhých 0,5–2 m.[12] Tyto nory si buďto sami vyhrabou, nebo využijí existující škvíru, přirozenou noru např. u báze stromu, či skalní puklinu. Do nor přilétávají po západu slunce a odlétají před rozbřeskem, přes den zůstávají v norách.[7]

Po kopulaci dochází ke hromadnému exodu na moře, na kterém buřňáci stráví kolem 23–24 dnů. V listopadu se vrací na hnízdiště, kde samice naklade jedno velké vejce o rozměru 69×51 mm a váze 99 g. Na inkubaci vejce se střídavě podílí samec i samice v dlouhých směnách trvajících až 17 dní. Inkubace trvá kolem 57 dnů. Narozené mládě je první 2–3 dny vytrvale střeženo, načež je krmeno jen každou druhou nebo třetí noc. K vylétnutí z hnízda dochází ve věku kolem 100–120 dní.[12] Nedospělí buřňáci tráví další léta na moři u Ekvádoru,[13] načež se od věku 3 let začínají v době hnízdění vracet do svých kolonií. K prvním zahnízděním však dochází nejdříve v 5. roce života.[15] Ve volně přírodě se buřňáci dožívají okolo 10 let, přičemž nejstarší zaznamenaný jedinec byl starý 29 let.[12]

Ohrožení editovat

 
Letící jedinec u Austrálie

Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) se jedná o zranitelný druh (VU).[9] Důvodem jsou hlavně geograficky velmi omezená hnízdiště, která čelí neutuchajícímu tlaku predátorů, a smrt na moři během interakcí buřňáků s rybářskými loděmi a jejich náčiním.[9][7] Kolonie buřňáků černých na ostrově Little Barrier byla takřka vyhlazena zdivočelými kočkami, avšak sestupný populační trend této kolonie se podařilo zvrátit odstraněním koček v roce 1980.[16]

V minulosti byli buřňáci černí hojně loveni Maory (tzv. muttonbirding). Maorové vytahovali ptáčata z nor pomocí dlouhých klacíků. Po vytáhnutí je ihned usmrtili vlastními zuby. Pták byl poté zbaven obsahu žaludku, oškubán a upečen. Upečený pták se poté umístil do vaničky z totaří kůry, a byl zalit vlastním tukem, který po ztuhnutí maso zakonzervoval.[11]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ České názvosloví ptáků světa. nkcso.wz.cz [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ A List of the Birds of New Zealand and the adjacent Islands.. Ibis. 1862, roč. 4, čís. 3, s. 214–252. Dostupné online [cit. 2023-06-29]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1862.tb07491.x. (anglicky) 
  4. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 317, 293. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Petrels, albatrosses. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 68.
  7. ↑ a b c d e f g BELL, E. A. Black petrel | Tāiko [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Marchant & Higgins 1990, s. 573.
  9. ↑ a b c Procellaria parkinsoni [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22698150A132629374, 2018 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22698150A132629374.en. (anglicky) 
  10. ↑ IMBER, M. J. Comparison of prey of the black Procellaria petrels of New Zealand. New Zealand Journal of Marine and Freshwater Research. 1976-03, roč. 10, čís. 1, s. 119–130. Dostupné online [cit. 2023-06-29]. ISSN 0028-8330. DOI 10.1080/00288330.1976.9515603. (anglicky) 
  11. ↑ a b Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 90. (anglicky) 
  12. ↑ a b c d Heather, Robertson & Onley 2015, s. 264.
  13. ↑ a b IMBER, M. J. Breeding ecology and conservation of the Black Petrel (Procellaria parkinsoni). S. 19–39. Notornis [online]. Ornithological Society of New Zealand, 1987. Roč. 34, čís. 1, s. 19–39. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b BELL, Elizabeth A., a kol. Population parameters and distribution of the black petrel (Procellaria parkinsoni) on Great Barrier Island (Aotea Island), 2007/08 [online]. Wellington, New Zealand: Department of Conservation, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-478-14871-8. (anglicky) 
  15. ↑ Black Petrel [online]. Agreement on the Conservation of Albatrosses and Petrels [cit. 2023-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 263.

Literatura editovat

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 1, Ratites to ducks; Part A, Ratites to petrels. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530681. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Buřňák_černý&oldid=23837053“