Bitva u Starého Smolivce

bitva

Bitva u Starého Smolivce, nazývaná též bitva u Radošic či bitva na Vraždě[1] byla menším válečným střetem mezi císařskými oddíly armády generála Karla Bonaventury Buquoye a armádou českých stavů pod velením Kristiána I. staršího z Anhaltu během českého stavovského povstání na počátku třicetileté války. Odehrála se v úterý 6. října 1620 v údolí říčky Lomnice u vesnic Radošice a Starý Smolivec v jihozápadních Čechách. Vojsko českých stavů se zde pokusilo ve výhodném terénu konfrontovat císařskou armádu, Buqoyovy síly se však včas přesunuly a došlo tak ke srážce pouze s jednotkami kryjícími jejich ústup.

Bitva u Starého Smolivce
konflikt: České stavovské povstání, Třicetiletá válka
{{{alt}}}
Památník bitvy jižně od Radošic vztyčený roku 2011
trvání: 6. říjen 1620
místo: okolí vsí Radošice a Starý Smolivec
zeměpisné souřadnice:
výsledek: úspěšný ústup císařské armády a vyhnutí se hlavního střetu se stavovským vojskem
strany
Svatá říše římská Habsburská monarchie
Katolická ligaKatolická liga Katolická liga
Španělské impériumŠpanělské impérium Španělské impérium
České královstvíČeské království České království
velitelé
Svatá říše římská Karel Bonaventura Buquoy
Svatá říše římská Rudolf z Tiefenbachu
České království Kristián starší z Anhaltu

síla
~ 15 000 mužů ~ 20 000 mužů
ztráty
~ 200 mužů neznámé

Po dalším bezvýsledném střetu u Rakovníka pak došlo k hlavní konfrontaci obou armád v bitvě na Bílé hoře o měsíc později, 8. listopadu.

Před bitvouEditovat

Po přijetí Ferdinanda II. za českého krále se vyhrotily spory s českými stavy. Vše vyvrcholilo 23. května 1618, kdy došlo k defenestraci místodržících, čímž vypuklo české stavovské povstání. Stavové si zvolili vládu 30 direktorů a generálem armády se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Ferdinand II. na svou stranu naopak získal Maxmiliána I. Bavorského a jeho Katolickou ligu, kde byl vojenským velitelem generál Jan Tserclaes Tilly. Španělští Habsburkové mu také vyslali na pomoc vojsko vedené generálem Buquoyem. Stavové přesto uspěli jak v bitvě u Lomnice, tak při obléhání Plzně, poraženi byli až v bitvě u Záblatí 10. června 1619.

Následně byl Ferdinand II. sesazen z českého trůnu a novým králem byl zvolen Fridrich Falcký. Dalším stavovským vojevůdcem se stal kníže Kristián I. z Anhaltu. V odpověď zahájily spojené císařsko-ligistické armády v září 1620 tažení do Čech, jehož výsledkem bylo potlačení povstání.

Průběh střetnutíEditovat

Po proniknutí na české území postupovala vojska generála Buquoye a Maxmiliána Bavorského o sile přibližně 28 tisíc mužů směrem od Prachatic a Vodňan. Tato města byla také vojsky vypálena, stejně jako Strakonice, Horažďovice či Písek, kam císařští dorazili s koncem září a vyvraždili zde velkou část obyvatel.[2] Ve dvou vojích se pak rozhodly pokračovat k Mansfeldem obsazené Plzni. Vstříc těmto silám se ze svých původních pozic na jižní Moravě blížil Kristián starší z Anhaltu se svým asi dvacetitisícovým vojskem. Stavovské vojsko dorazilo 29. září do Milevska, posléze pak přesunulo svůj tábor do Bělčic. Zde Anhalta 4. října navštívil osobně český král Fridrich Falcký, který jej podpořil v záměru nepřítele neočekávaně napadnout v jeho ležení u Starého Smolivce.

5. října se stavovské oddíly daly do pohybu a přes Hvožďany postupovaly směrem k Buquoyovu voji o síle asi 15 tisíc mužů, včetně 8 tisíc jezdců. Ten se o pohybu nepřítele dozvěděl toho dne večer a ihned nařídil přesun ležení z lokace nepříznivé pro boj směrem k Maxmiliánovým jednotkám přes Dožice. Úzký brod přes říčku Lomnice, umožňující průjezd pouze jedinému vozu v řadě, ale ztěžoval evakuaci tábora, a kvůli jeho přehlcenosti se ještě 6. října ráno nacházely pod vrchem jižně od Radošic zbytky jednotek císařských ozbrojenců.[3] Anhalt vydal rozkaz k útoku v časných ranních hodinách, jednotky pěšáků a jízdy se pak střetly se zadními voji císařského vojska, především těmi, kteří uvázli před zdejším ucpaným brodem přes Lomnici.[4]

Těchto několik set mužů bylo stavovskou přesilou pobito či zajato, uvádí se, že na místě padlo asi 200 mužů a zhruba stejný počet raněných, převážně na straně císařského vojska. Během bitvy byl zapálen též nedaleký les, není již však dnes jasné, která z bojujících stran jej zapálila. Zajatci byli pak buď naverbováni do řad stavovského vojska, nebo pobiti.

Hodnocení bitvyEditovat

 
Kaplička sv. Anny postavená na místě bitvy roku 1648
 
Informační tabule naučné stezky

I přes přemožení obranných Buqouyových jednotek nedosáhla akce stavovského vojska kýženého výsledku: oslabit nebo zbrzdit postup katolických sil k Plzni a Praze. Po bitvě se nicméně rozhodla Buqoye nepronásledovat, a zamířila směrem k Rokycanům, odkud postupovala podél Berounky k Praze. Císařská armáda pak pokračovala přes Dožice a Budislavice dále na sever, za kontinuálního plenění: v Dožici vojáci zabili zdejšího kališnického kněze, protestantskou ves Budislavice zcela vypálili, stejně jako městečka Blovice a Poříčí (jež od té doby nese přízvisko Spálené).

Plzeň jim ale generál Mansfeld odmítl vydat, postupovaly proto odtud směrem k Praze. Armáda českých stavů se je rozhodla zastavit na přelomu října a listopadu v bojích u Rakovníka, opevněného města, které bylo z jihu chráněno bažinatým terénem a soustavou rybníků. Po bezvýsledných dílčích bojích se obě vojska přesunula k Praze, kde 8. listopadu došlo k bitvě na Bílé Hoře, rozhodujícímu střetu vedoucímu k rozpadu povstání.

Na místě bitvy postavili obyvatelé z okolí roku 1648 kapličku připomínající zdejší padlé. Nedaleký vrch, pod kterým se bitva odehrála, dostal pak název Na Vraždě, podle zabitého mlynáře z údolí, kterého usmrtili rabující císařští vojáci.

U místa střetu byl roku 2011 rovněž vztyčen kamenný památník.[5] O historii bitvy zde informují tabule v rámci naučné stezky.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Bitva na Vraždě 1620 | Město Kasejovice. www.kasejovice.cz [online]. [cit. 2021-09-14]. Dostupné online. 
  2. Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilovaní bylo tabu. www.msn.com [online]. [cit. 2021-09-14]. Dostupné online. 
  3. ORNA, Jan. Cesta, po které šlo vojsko před bitvou na Bílé hoře [online]. [cit. 2021-09-14]. Dostupné online. (česky) 
  4. KRUPKA, Jaroslav. Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilování bylo tabu. Deník.cz. 2020-10-06. Dostupné online [cit. 2021-09-14]. (česky) 
  5. S.R.O, Spinao. Bitva na Vraždě se dočkala svého pomníku | Obec Mladý Smolivec. www.mladysmolivec.cz [online]. [cit. 2021-09-14]. Dostupné online. (česky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat