Otevřít hlavní menu

Bitva na Kulikovském poli neboli také Bitva na Kulikově poli (rusky Мамаево побоище, Донское побоище, Куликовская битва, битва на Куликовом поле) proběhla 8. září 1380 na Kulikovském (Kulikově) poli při řece Donu mezi vojsky Zlaté hordy a vojsky ruských knížectví vedených moskevským knížetem Dmitrijem Ivanovičem. Mongolsko-tatarská vojska v ní byla ruskými vojsky poražena, kníže Dmitrij na základě tohoto významného vítězství obdržel přízvisko Donský. Jeho protivník chán Mamaj byl nucen uprchnout a později byl úkladně zavražděn.

Bitva na Kulikovském poli
konflikt: Mongolský vpád do Ruska
Ilustrace ze 17. století
Ilustrace ze 17. století
trvání: 8. září 1380
místo: Kulikovské pole nedaleko Donu
výsledek: vítězství ruských knížectví
strany
pravoslavný prapor bitvy na Kulikovském poli armáda ruských
knížectví
vlajka Zlaté hordy západní část Zlaté hordy
žoldnéři
velitelé
Dmitrij Ivanovič
Dmitrij Bobrok
Vladimír Odvážný
Andrej Polocký
Dmitrij I. Starší
vlajka Zlaté hordy Mamaj
vlajka Zlaté hordy Muhammad Bulaq

síla
od 30 000 do 50 000–
60 000 mužů
od 30 000 do
100 000–150 000 mužů
ztráty
neznámé 8/9 armády

Obsah

Situace před bitvouEditovat

 
Souboj sv. Alexandra s Temirem Mirzou krátce před bitvou

Po expanzi Mongolů ve 13. století až do českých zemí, kde byli poraženi králem Václavem I., se nájezdnická vojska stáhla do stepí na dolním toku Volhy, kde jako nástupce mocné mongolské veleříše vznikl nový státní útvar zvaný Ulus Džuči, známý daleko víc pod názvem Zlatá horda. Ruská knížectví se vůči němu dostala do vazalského postavení. Podmínky k otevřenému střetnutí dozrály za panování moskevského knížete Dmitrije Ivanoviče (13591389). Emír Mamaj, kterému se podařilo ovládnout západní část Zlaté hordy, se rozhodl uspořádat mohutné tažení na Rus, aby zamezil její politické emancipaci a obnovil poplatnou závislost. Když se v červenci 1380 dostala do Moskvy zpráva o pohybu mongolsko-tatarských vojsk, shromáždilo se do konce srpna téhož roku v Moskvě ruské vojsko.[1]

BitvaEditovat

 
Kníže Dmitrij na setkání se zajatcem Zlaté hordy

Vojenské sílyEditovat

Na ruské straně se především shromáždila aliance vojsk tehdejších ruských knížectví, z těch důležitějších Běloozero, Jaroslavl, Rostov a mnoha menších, všechna pod vedením Dmitrije Ivanoviče, knížete moskevského a velkoknížete vladimirského. Přítomnost všech zúčastněných není jednoznačná a pečlivě se rekonstruuje z dobových pramenů a hmotných památek historiky a archeology, patrně ne všechna důležitá knížectví se bitvy zúčastnila, zcela určitě chyběla vojska Nižného Novgorodu a Tveru (vyjma Kašinského knížectví, které nabylo nad Tverem samostatnosti roku 1375).

K mongolsko-tatarským vojskům pod vedením chána Mamaje se měla připojit vojska litevská a rjazaňská, ta však do doby bitvy nedorazila. Přesto mongolská vojska byla posílena, a to o žoldnéře z východní Evropy, mezi něž patřili i Janované.

Velikost ruských vojsk byla zhruba poloviční oproti tatarsko-mongolským, odhady silně kolísají od 150 do 60 tisíc na ruské a od 300 do 125 na tatarsko-mongolské straně.

Průběh bitvyEditovat

Mlha zabránila započít bitvu v ranních hodinách a ke střetu došlo okolo poledne. Po zhruba třech hodinách byla mongolsko-tatarská vojska poražena a dala se na útěk. Mamaj pozoroval celý boj z blízkého pahorku a na poslední chvíli uprchl.

DozvukyEditovat

Později na břehu řeky Kalky, nedaleko bojiště Bitvy na řece Kalce z roku 1223, dostihl Mamaje jeho soupeř ve Zlaté hordě Tochtamiš a uštědřil zbytkům jeho vojska další porážku. Poté se Mamaj uchýlil do Kaffy, kde byl zavražděn.

Význam bitvyEditovat

I když v ruských dějinách je bitva na Kulikovském poli oslavována jako zásadní vítězství, neznamenala ještě osvobození Ruska od Zlaté hordy. Ta v roce 1382 dobyla Moskvu a přinutila Dmitrije Donského přijmout poddanství, které bylo oficiálně ukončeno až o 100 let později, roku 1480. Bitva však byla znamením slábnutí mongolské síly a vzestupu moci Moskvy, která ovládala ruská knížectví.

Středověké rukopisyEditovat

 
Zádonština, první české vydání, překlad Karel Jaromír Erben

Středověké ruské rukopisy Pověst o porážce Mamajově a Zádonština z konce 14. a z počátku 15. století jsou nejstarším dokladem o bitvě na Kulikovském poli.[2][3] Do češtiny poprvé přeložil Zádonštinu Karel Jaromír Erben, vyšla spolu se Slovem o pluku Igorově roku 1869.[4]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Куликовская битва na ruské Wikipedii a Battle of Kulikovo na anglické Wikipedii.

  1. VAIGENDOVÁ, Dana. Bitva na Kulikovském poli. Rudé právo. 27. 9. 1980-9-27, s. 5. Dostupné online [cit. 2017-11-1]. 
  2. Slovník spisovatelů Sovětského svazu II., Odeon, Praha 1978, S. 553
  3. Leporelo.info: Zádonština v Ottově slovníku
  4. Dvé zpěvů staroruských, totiž, O výpravě Igorově, a Zádonština v systému Kramerius (překlad K. J. Erben)

Související stránkyEditovat

Externí odkazyEditovat