Čerkesové

Čerkesové (turecky Çerkesler; rusky Черкесы, Čerkesy) také známí pod svým endonymem Adyghe (Adygejci) (čerkeskými jazyky: Адыгэхэр, Adıgəxər rusky: Адыги, Adygi; turecky: Adige), jsou severozápadokavzkazská etnická skupina[19] původem z Čerkesie, ze které po rusko-čerkeské válce, která probíhala v 19. století a trvala 101 let, někteří odešli do oblasti Levanty. Čerkesové dříve hovořili hlavně čerkeskými jazyky, což je severozápadní kavkazské dialektové kontinuum se dvěma hlavními nářečími a četnými dílčími nářečími. Čerkeský jazyk byl však v průběhu let zapomenut a dnes většina Čerkesů mluví turecky, rusky, anglicky, arabsky a hebrejsky, protože většina byla Ruskem vyhoštěna na území Osmanské říše, kde dnes většina z nich žije.[20] Většina Čerkesů jsou muslimové.[21]

Čerkesové
Tradiční čerkeský tanec s mečem
Tradiční čerkeský tanec s mečem
Populace
c. 5 mil.
TureckoTurecko TureckoOdhad 2 000 000[1][2]–3 000 000[3]
RuskoRusko Rusko718 729 (sčítání 2010)[4]
SýrieSýrie Sýrie80 000[5][6]–120 000[7][8][9]
JordánskoJordánsko Jordánsko250 000[10][5]
NěmeckoNěmecko Německo40 000[5][11]
IrákIrák Irák34 000[12]
USAUSA USA25 000[12]
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie23 000
EgyptEgypt Egypt12 000
IzraelIzrael Izrael4 000[13][14]–5,000[15]
Jazyk(y)
Čerkeské dialekty (včetně východních čerkeských a západních čerkeských dialektů), kterými mluví přibližně 20% Čerkesů také turečtina, ruština, angličtina, arabština, hebrejština
Náboženství
Převážně islám, menšiny pravoslavných,[16] čerkeské domorodé víry, chabzů[17] i ateistů a agnostiků[18]
Příbuzné národy
Abchazové, Abázové

Slovo 'Čerkes' pochází z turečtiny z dob středověku a přes Osmanskou říši se název rozšířil do zbytku světa. Čerkesové jsou tvořeni především Adygejci. Mezi Čerkesy se počítají i malé kavkazské národy jako Abázové nebo Ubychové, kteří se mezi Adygejce neřadí. Známý je výrok „každý Adygejec je Čerkes, ale ne každý Čerkes je Adygejec“.

Historická Čerkesie byla sovětskými a ruskými správami rozdělena na novodobé titulární čerkeské republiky Adygejsko, Kabardsko-Balkarsko, Karačajevsko-Čerkesko a Krasnodarský kraj, jakož i jihozápadní části Stavropolského kraje a Rostovské oblasti. V souladu s tím byli Čerkesové nebo Adygejci také označeni jako následující: Adygejci v Adygejsku, Kabardinci v Kabardsko-Balkarsku, Čerkesové v Karačajevsko-Čerkesku a Šapsugové v Krasnodarském kraji, ačkoli všechny čtyři skupiny jsou v podstatě stejní lidé. Asi 800 000 Čerkesů zůstává v historické Čerkesii, zatímco jiní žijí v Ruské federaci mimo tyto republiky a kraje. Ruské sčítání lidu z roku 2010 zaznamenalo 718 727 Čerkesů, z nichž 516 826 bylo Kabardinců, 124 835 dalších Adyghejců v Adygejsku, 73 184 Čerkesů a 3 882 Šapsugů.[4]

Organizace nezastoupených států a národů na počátku 90. let odhadovala, že existuje až 3,7 milionu „etnických Čerkesů“ v diasporách (ve více než 50 zemích)[22] mimo titulární čerkeské republiky (což znamená, že zde žije pouze jeden ze sedmi „etnických čerkesů“) a že z těchto 3,7 milionu žijí více než 2 miliony v Turecku,[22] 300 000 v Levantě (většinou v současném Jordánsku a Sýrii) a Mezopotámii a 50 000 v západní Evropě a Spojených státech.

HistorieEditovat

 
Čerkesové si připomínají vypovězení ze své vlasti na Taksimském náměstí v Istanbulu

Čerkesové žili od pradávna na severozápadním úpatí Kavkazu, který dnes patří Ruské federaci. Rusové Čerkesy z území vyhnali v 19. století po rusko-čerkeské válce do vyhnanství v Turecku a dalších zemí Blízkého východu. Rusové na území provedli etnickou čistku, po ruském zásahu na území zůstalo 10 % obyvatelstva z řad Čerkesů. Čerkesové žijící v Ruské federaci dnes (po rusko-čerkeské válce jich zbylo kolem 80 tisíc) nemají na rozdíl od Čečenců separatistické tendence. Jazyk předků čerkeštinu (adygejštinu) ovládá jen malé procento ruských Čerkesů. Důvodem je především systematické mazání jejich historie. Názvy měst, řek, hor a dokonce jmena a příjmení Čerkesů se s příchodem Rusů měnily. Čerkesové žijící na území Ruska tak složitě hledají svoji minulost. Dalším problémem dnešních Čerkesů žijících v Rusku jsou vzájemné spory s turkickými kmeny (horskými Tatary), s kterými obývají svá území. Balkaři resp. Karačajci se v mnoha směrech s Čerkesy neshodnou a tyto vzájemné spory brání ekonomickému, hospodářskému a politickému rozvoji území. Prostředníkem sporů jsou Rusové, kteří nemají důvod rozvoj podporovat. Republika Karačajevsko-Čerkesko je tak z jednou nejzaostalejších oblastí na území Ruské federace.

Intelektuální elita Čerkesů (Adygejců) je formována hlavně v exilu. Národní cítění Čerkesů a touha navrácení jejich území vyvolávají lidé z exilu, resp. potomci lidí, kteří byli nuceni opustit severozápadní Kavkaz.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. RICHMOND, Walter. The Circassian Genocide. [s.l.]: Rutgers University Press, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0813560694. S. 130. (anglicky) 
  2. DANVER, Steven L. Native Peoples of the World: An Encyclopedia of Groups, Cultures and Contemporary Issues. [s.l.]: Routledge, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1317464006. S. 528. (anglicky) 
  3. ZHEMUKHOV, Sufian. Circassian World Responses to the New Challenges. PONARS Eurasia Policy Memo No. 54. 2008, s. 2. Dostupné online [cit. 8 May 2016]. (anglicky) 
  4. a b Итоги Всероссийской переписи населения 2010 года в отношении демографических и социально-экономических характеристик отдельных национальностей. Приложение 2. Национальный состав населения по субъектам Российской Федерации. [online]. [cit. 2019-08-05]. Dostupné online. (rusky) 
  5. a b c ZHEMUKHOV, Sufian. Circassian World Responses to the New Challenges. PONARS Eurasia Policy Memo No. 54. 2008, s. 2. Dostupné online [cit. 8 May 2016]. (anglicky) 
  6. Syrian Circassians returning to Russia's Caucasus region. www.trtworld.com. TRTWorld, 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 June 2016. (anglicky) 
  7. "Syria" May 2012/https://www.webcitation.org/67vbGQjR2?url=http://memory.loc.gov/cgi-bin/query/r?frd%2Fcstdy%3A%40field%28DOCID+sy0038%29 Archivováno 25. 5. 2012 na Wayback Machine Library of Congress
  8. Независимые английские исследования [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2013. (anglicky) 
  9. single | The Jamestown Foundation [online]. Jamestown.org, 7 May 2013 [cit. 2013-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Израйльский сайт ИзРус [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 October 2013. (anglicky) 
  11. LOPES, Tiago André Ferreira. The Offspring of the Arab Spring [online]. Observatory for Human Security (OSH) [cit. 2013-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b Adyghe by country [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2013. (anglicky) 
  13. BESLENEY, Zeynel Abidin. The Circassian Diaspora in Turkey: A Political History. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1317910046. S. 96. (anglicky) 
  14. TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0313320910. S. 46. (anglicky) 
  15. LOUËR, Laurence. To be an Arab in Israel. [s.l.]: Columbia University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0231140683. S. 20. (anglicky) 
  16. An Ethnohistorical dictionary of the Russian and Soviet empires. Redakce James Stuart Olson. [s.l.]: Greenwood, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-313-27497-8. S. 329. (anglicky) 
  17. 2012 Survey Maps. "Ogonek". No 34 (5243), 27 August 2012. Retrieved 24 September 2012.
  18. Svetlana Lyagusheva. Islam and the Traditional Moral Code of Adyghes. Iran and the Caucasus. 2005, s. 29–35. DOI 10.1163/1573384054068123. JSTOR 4030903. (anglicky) 
  19. One Europe, Many Nations: A Historical Dictionary of European National Groups. [s.l.]: Questia Online Library, 25 August 2010. S. 12. (anglicky) 
  20. International Circassian Association [online]. [cit. 2014-04-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2016. (anglicky) 
  21. Главная страница проекта 'Арена' : Некоммерческая Исследовательская Служба СРЕДА [online]. Sreda.org, 19 October 2012 [cit. 2013-08-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b Unrepresented Nations and Peoples Organization. Yearbook 1997. Redakce Mullen Christopher A.. The Hague: Kluwer Law International, 1998. Dostupné online. ISBN 978-90-411-1022-0. S. 67–69. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat