Adygejci (adygejsky Адыгэ, Adyge) jsou etnická skupina obývající severozápadní část Kavkazu. Původně se pro tuto etnickou skupinu vžil název Čerkesové. Označení vzniklo pravděpodobně z tureckého slova Çerkes, které znamená „bojovník sekač“ (Warrior-Cutter). Adygejci (Čerkesové) často působili v cizích armádách jako nájemní bojovníci (mamlúci).

Adygejci
Adyge
Etnolingvistická mapa Kavkazu
Etnolingvistická mapa Kavkazu
Populace
250 000
RuskoRusko Rusko 124 835
107 048
13 834
584[1]
UkrajinaUkrajina Ukrajina 600[2]
IzraelIzrael Izrael 4 000[3][4]–5 000[5]
Jazyk(y)
adygejština, ruština, hebrejština
Náboženství
převážně sunnitský islám s menšinami chabzů, nevěřících a křesťanů
Příbuzné národy
Ostatní Čerkesové, dále Abchazové a Abázové

Současnou domovinou Adygejců jsou tři republiky v Ruské federaci:

Adygejcům jsou velmi blízcí Abcházci.

Původním jazykem Adygejců je adygejština. Jazykem se v dnešní době mluví jen v úzkých komunitách.

V dnešní době se celosvětový počet Adygejců odhaduje na 6 miliónů. Hlásí se k islámu. Řada z nich žije v diasporách v cizích zemích, kam byli vyhnání po rusko-čerkeské válce v 60. letech 19. století.

HistorieEditovat

Předkové Adygjeců byli původní obyvatelé úrodné nížiny kolem řeky Kubáň a dál k Černému moři. V 12. století se část obyvatel přesídlila do údolí řeky Těrek a začala si říkat Kabardinci. Kabardinci tvoří v současnosti nejsilnější skupinu Adygejců. Kabardinci žijící v Karačajevsku-Čerkesku si říkají od konce 19. století Čerkesové.

Adygejci mimo počátek našeho letopočtu nikdy netvořili samostatný státní útvar. Během staletí byli pod nadvládou jiných národů Avarů, Hunů, Mongolů, Tatarů, Osmanů a v současnosti Rusů. Adygejšti muži sloužili v armádách těchto národů jako vojáci (mamlukové) a ve 13. století se část z nich usadila v Káhiře kde založili Mamlúcký sultanát. Během let tento útvar získal velkou moc a udržel si jí i potom co oblast padla do rukou Osmanské říše. V 18. století se k moci dostal sultán Muhammad Alí Paša. Ten se rozhodl mamluky v Káhiře vybít, protože podporovali britské zájmy.

Adygejci měli pod nadvládou Osmanské říše prakticky volné ruce v udržování svého území na severu Kavkazu. Museli však odvádět daně a dodržovat další podmínky dané Osmanskou říší. Při jejich dodržování se Osmani do chodu země nemíchali. Jednou z podmínek bylo například konverze k islámu, ke které se Adygejci rozhodli od 15. století.

V polovině 18. století spravovali velké území na severu Kavkazu od Černého moře po centrální část Kavkazu. V dalších letech do oblasti začal pronikat Rusové (kozáci), kteří během 100 let území zabrali. Nejprve si v roce 1859 podmanili Čečence a Dagestánce na východě Kavkazu a v následujících 5 letech dobyli po rusko-čerkeské válce i západ Kavkazu. Ruští kozáci vyhnali a především vybili podstatnou část Adygejců. Řada publikací označuje konec tohoto konfliktu jako genocidu. Vyhnaní Adygejci se usadili na severu Turecka, v Bulharsku, v Sýrii, v Izraeli a v dalších zemích blízkého východu.

OsobnostiEditovat

Adygejci neměli do konce 19. století prakticky žádnou intelektuální elitu. Jejich denní náplní byl chov dobytka a válčení. Známí jsou především Adygejcí, kteří vyrostli ve vyhnanství v Turecku, Izraeli, Egyptě apod.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года (rusky)
  2. About number and composition population of Ukraine by data All-Ukrainian census of the population 2001 [online]. State Statistics Committee of Ukraine [cit. 2012-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2011. (anglicky) 
  3. BESLENEY, Zeynel Abidin. The Circassian Diaspora in Turkey: A Political History. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1317910046. S. 96. (anglicky) 
  4. TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0313320910. S. 46. (anglicky) 
  5. LOUËR, Laurence. To be an Arab in Israel. [s.l.]: Columbia University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0231140683. S. 20. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat