Otevřít hlavní menu

Bernardo O'Higgins (španělsky berˈnarðo oˈxiɣins) (20. srpna 1778 Chillán24. října 1842 Lima, Peru) byl chilský bohatý statkář španělsko-irského původu,[1] který spolu s José de San Martínem během chilské války za nezávislost osvobodil zemi od španělské nadvlády. V letech 1817 až 1823 působil ve funkci Vrchního direktora Chile a patřil mezi chilské otce zakladatele.

Bernardo O'Higgins
Ohiggins.jpg
Narození 10. srpna 1778
Chillán
Úmrtí 24. října 1842 (ve věku 64 let)
Lima
Příčina úmrtí kardiovaskulární onemocnění
Místo pohřbení Krypta Bernarda O'Higginse
Alma mater Colegio San Buenaventura
Děti Pedro Demetrio O'Higgins
Funkce Supreme Director of Chile (1817–1823)
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ18067639
Podpis Bernardo O'Higgins – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

MládíEditovat

 
Ambrosio O'Higgins, Bernardův otec, kterého nikdy nepoznal.

Narodil se 20. srpna 1778 v Chillánu do irské šlechtické rodiny O'Higginsových jako nemanželský syn Ambrosia O'Higginse, 1. markýze z Osorna,[2] narozeného v irském hrabství Sligo, který byl v době synova narození pouze mladším španělským důstojníkem. Matkou Bernarda O'Higginse byla Isabela Riquelme, dcera místního předního občana Dona Simóna Riquelme y Goycolea, člena městské rady zvané Cabildo.[3] Ta se dva roky po synově narození provdala za otcova přítele, Dona Félixe Rodrígueze.[3]

První roky života strávil u matčiny rodiny v jižním Chile. Později pobýval v Talcu u rodiny Albanů, která byla obchodním partnerem jeho otce. V 15 letech ho jeho otec, který již zastával funkci guvernéra Chile, poslal do Limy a udržoval s ním vztah na dálku, finančně ho podporoval, zajímal se o jeho vzdělání, ale nikdy se s ním osobně nesetkal. Bernardo O'Higgins až do smrti svého otce v roce 1801 používal příjmení své matky.[4]

V 17 letech byl otcem, který v té době působil jako místokrál Peru, poslán do Londýna, aby dokončil svá studia.[5] Studoval zde historii a umění. Během londýnského pobytu se také seznámil s americkými myšlenkami na nezávislost, které podnítily jeho národní cítění.[2] Setkal se také s venezuelským idealistou věřícím v nezávislost své vlasti, Franciscem de Mirandou.[6] Vstoupil do Zednářské lóže, kterou Francisco de Miranda založil, a která usilovala o nezávislosti Latinské Ameriky.[2] V roce 1798 Bernardo O'Higgins opustil Spojené království a odjel do Španělska. Jeho návrat do Ameriky se opozdil kvůli propuknutí francouzských revolučních válek.

V roce 1801 zemřel jeho otec. Zanechal mu rozlehlou usedlost, ležící poblíž chilského města Los Ángeles, Haciendu Las Canteras. V roce 1802 se Bernardo vrátil do Chile, přijal příjmení svého otce a stal se statkářem.[7] V roce 1806 byl jmenován do místní samosprávní rady zvané Cabildo jako zástupce okresu Laja.[4] V roce 1808 převzal Napoleon kontrolu nad Španělskem, což odstartovalo i sled událostí v Jižní Americe. V Chile obchodní a politické elity vytvořily autonomní vládu ve jménu uvězněného krále Ferdinanda VII. Tento akt byl první z řady událostí, které vedly k zisku nezávislosti nad Španělskem.[4]

Válka za nezávislost ChileEditovat

18. září 1810 se O´Higgins připojil k odboji proti španělské vládě momentálně ovládané Francouzi. Vůdci chilských kreolů nepodporovali vládu Josefa Bonaparta ve Španělsku a vytvořili První vládní juntu s cílem navrátit španělského krále na trůn. Tento den je dnes oslavován jako Den nezávislosti Chile. O´Higgins byl blízkým přítelem jednoho z radikálnějších členů junty, Juana Martineze de Rozas, což byl dávný kamarád jeho otce. Důsledně podporoval vytvoření Národního kongresu Chile, který byl ustanoven 4. července 1811 a OHiggins byl do něj zvolen za okres Laja. Panovalo v něm ovšem určité napětí mezi royalisty a zastánci nezávislosti, ke kterým se O´Higgins hlásil.

Tábor antiroyalistů byl ovšem hluboce rozštěpen osobními animozitami a také geograficky (existovala značná rivalita mezi městy Santiago a Concepción). Rodina Carrerů ze Santiaga, která se několikrát pokoušela o převrat, podporovala čistě chilský nacionalismus. Naproti tomu tzv. Lautarská lóže, jejíž členové byli mimo jiných de Rozas, O´Higgins a Argentinec José de San Martín, sídlila v Concepcionu a jejím cílem bylo osvobození celé Latinské Ameriky.

V důsledku toho začal O´Higgins politicky i vojensky soutěžit se svým prominentním rivalem Carrerou. De Rozas původně O´Higginse jmenoval v roce 1812 (snad díky jeho nemanželskému původu, chabému zdraví a nedostatku vojenských zkušeností) na nižší vojenskou pozici. Většina svých vojenských znalostí získal od dalšího irského imigranta Juana Mackenny, což byl zkušený voják a za vlády jeho otce Ambrosia guvernér Osorna. Jeho rady se ovšem většinou týkaly jen jezdectva. Takže když v roce 1813 podnikli Španělé první pokus znovu dobýt Chile a vyslali expedici vedenou generálem Antoniem Parejou, bylo přirozené, že velení celé armády se ujal zkušenější Carrera.

O´Higgins, který předešlého roku odešel ze zdravotních důvodů z armády pobýval na svých statcích v Laja, když dorazily zprávy o španělské invazi. O´Higgins zmobilizoval místní milici a vpochodovali do Concepcionu a poté se v Talce setkali s velitelem nové armády Carrerou. Ten poslal O´Higginse odříznout Španěly u Linares a díky tomuto vítězství byl jmenován plukovníkem. Při neúspěšném pokusu dobytí Chillánu v nehostinném zimním počasív srpnu 1813, kde hrál O´Higgins jen nevýznamnou úlohu, převzal celou odpovědnost za debakl Carrera a značně to snížilo jeho prestiž v očích Junty. O´Higgins pokračoval s nezměrnou bojovností v bojích proti royalistům. 17. října 1813 se proslavil v bitvě u El Roble, když v kritické chvíl převzal velení po Carrerovi, který z ní uprchl a vydal jeden ze svých slavných rozkazů:

Chlapi! Buď budete žít se ctí nebo slavně zemřete . Odvážní za mnou!

Ač měl zraněnou nohu, vyběhl první a vojáci inspirovaní jeho příkladem vyrazili za ním a zahnali nepřátele do řeky. Poté Junta v Santiagu zbavila velení Carreru a jmenovala O´Higginse. Ten ustanovil jako velícího generála Juana MacKennu. Carrera byl později zajat a uvězněn royalisty. V době jeho nepřítomnosti uzavřel z pověření Junty O´Higgins vzhledem k vyčerpanosti vojska v květnu 1814 Smlouvu z Lircay, podle které byly zastaveny boje. Royalisté ale Carreru i jeho bratra propustili na svobodu. Ti ovšem nesouhlasili s obsahem smlouvy a O´Higginsovým velením a v červenci 1814 svrhli převratem Juntu a okamžitě vyštvali do exilu Mackennu.

O´Higgins soustředil své síly proti Carrerovi a jejich síly se střetly v bitvě u Las Tres Acequias, ve které nejmladší Carrerův bratr Luis uštědřil O´Higginsovi porážku. Další vzájemný boj byl ale odložen, protože došla zpráva, že royalisté se rozhodli ignorovat nedávno podepsanou smlouvu a pod velením generála Osorna ohrožují Concepcion. Proto se rozhodli spojit své síly a společně čelit této hrozbě. Původně se rozhodli čelit nepříteli u Angostura de Paine, což byla snadno bránitelná rokle ve tvaru hrdla láhve. Na poslední chvíli se ovšem O´Higgins rozhodl obsadit vojáky hlavní náměstí v Rancagui. Carrera, který s tím nesouhlasil, neposlal posily a O´Higginsovy síly byly obklíčeny. V bitvě probíhající ve dnech 1. a 2. října 1814 Španělé zvítězili, ale O´Higgins vydal další svůj slavný rozkaz:

Kdo ještě může na koně, ať nasedne! Prorazíme nepřátelské obklíčení!

Stejně jako Carrera a ostatní nacionalisté se O´Higgins se svými následovníky stáhl do Argentiny a zůstal tam po celé tři roky, kdy byli royalisté u vlády. Jeho hlavní podporovatel Mackenna byl zabit v souboji s Luisem Carrerou, což ještě prohloubilo jejich nepřátelství.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bernardo O'Higgins na anglické Wikipedii.

  1. Julia Ortiz Griffin and William D. Griffin, Spain and Portugal: A Reference Guide from the Renaissance to the Present, p. 288
  2. a b c "O'Higgins, Bernardo." Encyclopædia Britannica. 2008. Encyclopædia Britannica Online. 13 Oct 2008 <http://search.eb.com/eb/article-9056854>
  3. a b http://gosouthamerica.about.com/cs/southamerica/a/ChieBOhiggins.htm.
  4. a b c "O'Higgins, Bernardo."
  5. Herbermann, Charles, ed. (1913).
  6. Vicuña Mackenna, pp. 46-53.
  7. Hamre, Bonnie.

Externí odkazyEditovat