Alexandr Nikolajevič Ostrovskij

ruský dramatik

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (rusky Александр Николаевич Островский) (12. dubna 1823 v Moskvě, Rusko14. června 1886, Ščelykovo (Щелыково), Rusko) byl ruský dramatik. Ve svých dílech se zaměřoval především na život moskevské společnosti.

Alexandr Nikolajevič Ostrovskij
Narození31. březnajul. / 12. dubna 1823greg.
Moskva
Úmrtí2.jul. / 14. června 1886greg. (ve věku 63 let)
Šelykovo
Místo pohřbeníKostromská oblast
Povolánípřekladatel, libretista, dramatik, novinář, spisovatel a divadelní režisér
Alma mater1. moskevské gymnázium
Právnická fakulta Lomonosovovy univerzity
Žánrkomedie
Významná dílaI chytrák se spálí
Bouře
PříbuzníMichail Nikolajevič Ostrovskij[1] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Počátky jeho tvory jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. Tvořil v období realismu a jeho dramatická díla se řadí k dílům jeho současníků Lva Nikolajeviče Tolstého, Fjodora Michajloviče Dostojevského a Ivana Sergejeviče Turgeněva.

Život a dílo

editovat

Narodil se do rodiny moskevského obchodního právníka a tak mu byl svět obchodování blízký už od malička. Po ukončení moskevského gymnázia studoval právo na Lomonosovově univerzitě. Po ukončení studia v roce 1843 vstoupil do státní služby a pracoval u soudů až do roku 1851. Mnohé charaktery, ať už z jeho rodinného prostředí, nebo pracovních zkušeností, posloužily jako předobraz postav z komedie Dohodneme se, neboť jsme svoji.

Už jako sedmnáctiletý chlapec si oblíbil svět divadla a v roce 1847 začal psát své první dramatické pokusy, které i veřejně prezentoval. V témže roce se mu podařilo vydat jednu ze scén komedie Vždyť jsme svoji, která byla vydána ve své úplnosti o tři roky později, v roce 1850 pod názvem Bankrot. Díky této hře získal reputaci zručného dramatika. Sarkastický, ale pravdivý obraz o moskevských obchodních kruzích v nich vzbudil velkou nevoli a tato hra byla zakázána. Po zásazích cenzury byla znovu vydána v roce 1859 a v této znetvořené formě měla svoji premiéru roku 1861. Původní text hry se na jevišti objevil až v roce 1881. Právě tato divadelní hra přispěla k jeho odchodu ze státních služeb.

 
Sergej Lvovič Levickij: skupinový portrét ruských spisovatelů časopisu Современник (Současník) I. Gončarov I. Turgeněv, L. N. Tolstoj, Dmitrij Grigorovič, Alexandr Vasiljevič Družinin a Alexandr Ostrovskij (1856)

Po odchodu ze státních služeb se začal naplno věnovat psaní - mezi ruskými autory je výjimečný právě tím, že se věnoval výlučně jen dramatu a divadlu. V době svého života napsal 48 divadelních her, z toho osm bylo veršovaných. Věnoval se různým tématům, ať už to byly ruské dějiny nebo pohádkové hry. Těžiště jeho práce však leží v manýristických dramatech kriticky zobrazujících moskevskou společnost.

Následovala další hra Chudoba cti netratí, která vznikla pod vlivem slavjanofilského hnutí. Autor v ní kontrastuje ruskou tradici, ve které jsou poklady milost a láska, s povrchností a pozlátkem západní civilizace. Následovaly hry Bez věna a Nesedej si do cizích saní. Právě tato divadelní hra byla první, která byla v roce 1854 uvedena v divadle.

Pro potřeby carského námořnictva podnikl roku 1856 několikaměsíční průzkum horního toku Volhy, který zásadně inspiroval jeho tvorbu. Vedle eseje[2] publikovaného v oficiálním časopisu carského námořnictva to platí především pro pětiaktové drama Bouře (oboje 1859),[3] které vysoce hodnotil Dobroljubov a věnoval tomuto dramatu svou stať Paprsek světla v říši temna.

Je pochován na hřbitově při Kostele svatého Mikuláše v oblasti Ščelykova (село Никола-Бережки) v Kostromské oblasti.[4]

Výběrová bibliografie

editovat
  • Vždyť jsme svoji (Свои люди — сочтёмся, původně pod názvem Bankrot, 1850)
  • Chudoba cti netratí (Бедность не порок, 1854)
  • Výnosné místo (Доходное место, 1856)
  • Bouře (Гроза, 1860) – (Leoš Janáček vytvořil z Bouře operu Káťa Kabanová)
  • Les (Лес, 1871)
  • Pozdní láska (Поздняя любовь, 1873) divadelní hra o čtyřech dějstvích,
  • Vlci a ovce (Волки и овцы, 1875)
  • Nevěsta bez věna (Бесприданница, premiéra 1878)

Fotogalerie

editovat

Reference

editovat
  1. Островский, Михаил Николаевич. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek XXII.
  2. OSTROVSKIJ, Alexandr Nikolajevič. Putěšеstvije po Vоlgе оt istоkоv dо Nižněvо-Nоvgоrоdа. Morskoj sbornik. 1859, čís. 39. Dostupné online. (rusky) 
  3. NIKOLAJEV, Pjotr Alexejevič. Russkije pisatěli 1800 - 1917. M - P. Svazek 4. Moskva: Naučnoje izdatělstvo Bolšaja rossijskaja encyklopedija, 1999. 5 svazků (704 s.). ISBN 5-85270-256-0. S. 467–468. (rusky) 
  4. Místo posledního spočinutí A. N. Ostrovského
  5. Tvůrčí skupina literárně-dramatické tvorby. Alexander Nikolajevič Ostrovskij: Pozdní láska. Vltava [online]. Český rozhlas, 2016-10-15 [cit. 2019-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-01-07. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat