Žloukovice

část obce Nižbor v okrese Beroun

Žloukovice (3. pád Žloukovicím, německy Žlaukowitz, latinsky Slukowicz) jsou vesnice, část obce Nižbor v okrese Beroun ve Středočeském kraji. Vesnice je vzdálená zhruba 10 km severozápadně od okresního města Beroun a 12 km jihovýchodně od Rakovníka. Žloukovice se rozkládají na ploše necelých 6 kilometrů čtverečních v severovýchodní části Křivoklátské vrchoviny a CHKO Křivoklátsko v nadmořské výšce 235 m n. m. Zastavěné území dělí řeka Berounka na dvě části – na pravém břehu leží historické jádro vsi, Žloukovická hájovna a chatová osada Červánek včetně tábořiště Jitřenka, na levém břehu se potom nachází další chatová osada. Do katastrálního území Žloukovic spadají lesy kolem Ježkova vrchu (393 m n. m.) a Křížového potoka. Obcí prochází regionální železniční trať Beroun–Rakovník, která překonává Berounku na příhradovém mostě z let 1873–1874. Žije zde 252[1] obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1357.[2]

Žloukovice
pohled na Žloukovice od jihozápadu
pohled na Žloukovice od jihozápadu
Lokalita
Charakter velká vesnice
Obec Nižbor
Okres Beroun
Kraj Středočeský kraj
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 252 (2011)[1]
Katastrální území Žloukovice (5,84 km²)
PSČ 267 05
Počet domů 96 (2011)[1]
Žloukovice
Žloukovice
Další údaje
Kód části obce 197661
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Et ne super decimis huius ulla possit imposterum oriri dubietas/ eo quod nostre intentionis existit/ quod si futuris temporibus census nostros/ ad Castrum ipsum spectantes/ ampliari/ seu augeri contigerit/ ex hoc nichil ipsis utilitatis accrescat Nec eciam de censuum eorum diminutione/ deputate ipsis decime in aliquo minuantur . Idcirco decimas easdem tam in pecunia quam in blado specifice duximus per singula exprimendas. Et sunt hec . (...) In Villa Slukowicz Quadragintasex grossi . et duo parui.
A aby o těchto desátcích nemohla v budoucnu vzniknout žádná pochybnost, protože naším úmyslem je, stane-li se v budoucích časech, že se naše příjmy, náležející k tomu hradu, rozmnoží nebo zvýší, z toho aby jim požitky nevzrůstaly, avšak také, kdyby se ty příjmy zmenšily, aby se určené jim desátky v ničem nezmenšily, proto tedy jsme se rozhodli ony desátky, jak peněžité tak v zrní, zvláště určit v jednotlivostech. Jsou takovéto: (...) Ve vsi Žloukovicích čtyřicet šest grošů a dva malé peníze.

— Zakládací listina karlštejnské kapituly a její český překlad

Jméno vesnice je odvozeno od sousedního potoka jménem Žloukava. Žloukovice jsou poprvé zmiňovány v zakládací listině karlštejnské kapituly z roku 1357. V roce 1382 je král Václav IV. natrvalo připojil k nižborskému panství, ke kterému patřily až do konce vrchnostenské éry v roce 1848. Tehdy čítaly 296 obyvatel žijících v 41 domech.[zdroj?] Stála tu již i dnešní zvonička, pravděpodobně z poloviny 18. století.

V historii nešlo o nijak významnou obec, vždy patřila mezi menší obce. V její historii najdeme i období, kdy měla i více než 300 obyvatel. Ke konci 19. a v první polovině 20. století měla obec dokonce vlastní jednotřídní školu. Po druhé světové válce však část obyvatel odešla osídlit pohraničí, obec zaznamenala značný úbytek obyvatel a tím také dětí. Proto musela být škola v roce 1949 zrušena. Od té doby docházejí žáci do školy v Nižboru.

V osmdesátých letech dvacátého století také zanikla samostatnost obce, která byla nově připojena k Nižboru. Dnes ve vsi bydlí asi 200 trvale žijících obyvatel. Je však vyhledávaným rekreačním centrem, na jejím katastrálním území se nachází téměř 600 rekreačních objektů, tedy zdaleka nejvíce na celém berounsku. I přestože jsou Žloukovice malou obcí, mají svůj vlastní Sbor dobrovolných hasičů. Druhou a poslední fungující organizací v obci je Klub přátel Žloukovic. Dříve byla spolková činnost bohatší, Žloukovice měly pobočku Červeného kříže, SSM, Sokola a dalších organizací.

Jedná se o ves s nepravidelnou zástavbou. Zachováno je několik roubených lidových staveb (čp. 3, 5, 16, 17) a zvonička z 18. století.

PamátkyEditovat

  • Kaplička se zvoničkou
  • Dům čp. 16 - dům dlouhodobě chátrá, zapsán na seznamu ohrožených památek
  • Usedlosti čp. 3 a 5
  • Sýpka u čp. 17
  • Nedaleko se nalézá přírodní rezervace Kabečnice.

SprávaEditovat

Žloukovice patřily do majetku karlštejnské kapituly, roku 1382 přešly mezi statky panství Nižbor.

Na Lothově mapě z roku 1847 jsou Žloukovice zakresleny v hranicích historického Rakovnického kraje. V době krajského zřízení v letech 1855–1862 se předmětným samosprávným krajem stal kraj pražský. Od roku 1948 příslušela obec do Pražského kraje, od roku 1960 do Středočeského kraje a do stejnojmenného i po roce 2000.

Historicky spadala obec do politického okresu Rakovník a soudního okresu Křivoklát. Pod dosavadní okres Beroun přešla až r. 1950. K 1. 1. 1980 se Žloukovice staly součástí obce Nižbor.

Církevní správu vykonává římskokatolická farnost Beroun, kostel Povýšení sv. Kříže na nižborském zámku je filiální.

DopravaEditovat

Ve vsi je železniční zastávka Žloukovice s možností spojení na Beroun nebo Rakovník. Vlaky jezdí zhruba v dvouhodinových intervalech. Ve Žloukovicích je železniční most, po němž trať, přicházející od Zbečna po pravém břehu, přechází na levý břeh. Železniční most je upraven i pro pěší provoz. Ve vsi je také autobusová zastávka (jedná se o konečnou zastávku městské dopravy). Autobusem městské dopravy se lze dostat do Berouna a Králova Dvora (přes Nižbor).

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Růžková (2006), s. 92

LiteraturaEditovat

  • LULÁK, Jan. Obecní kronikářství na Nižborsku do roku 1948 se zaměřením na obec Žloukovice. Bakalářská práce FF UK, Praha 2019. Dostupné online
  • PALACKÝ, František. Popis království českého. 1. vyd. Knihkupectví J. G. Kalve, Praha 1848; 2. vyd. PhDr. Ivo Sperát, Brno 2019.
  • RŮŽKOVÁ, Jiřina a kol. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, I. díl. Český statistický ústav, Praha 2006. Dostupné online

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat