Vladimir (Ikim)
Vladimir (světským jménem: Vasilij Zacharovič Ikim; * 1. února 1940, Vărzăreștii Noi) je moldavský duchovní Ruské pravoslavné církve a emeritní metropolita omský a tavričeský.
| Jeho Vysokopřeosvícenost Vladimir | |
|---|---|
| Emeritní metropolita omský a tavričeský | |
 | |
| Církev | Ruská pravoslavná církev |
| Diecéze | Omsk |
| Jmenování | 27. července 2011 |
| Emeritura | 11. října 2023 |
| Předchůdce | Feodosij (Procjuk) |
| Nástupce | Dionisij (Porubaj) |
| Zasvěcený život | |
| Sliby | 27. července 1965 |
| Svěcení | |
| Jáhenské svěcení | 1. srpna 1965 světitel Pimen (Izvekov) |
| Kněžské svěcení | 4. února 1966 světitel Filaret (Denysenko) |
| Biskupské svěcení | 30. června 1985 světitel Pimen |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Vasilij Zacharovič Ikim |
| Země |  Rusko |
| Datum narození | 1. února 1940 (84 let) |
| Místo narození | Vărzăreștii Noi, Moldavská sovětská socialistická republika |
| Národnost | moldavská |
| Alma mater | Moskevská duchovní akademie |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Byl představeným chrámu svatého Petra a Pavla v Karlových Varech.
Život editovat
Narodil se 1. února 1940 ve vesnici Vărzăreștii Noi.[1]
Roku 1958 dokončil střední školu a nastoupil na Oděský duchovní seminář. Byl hypodiakonem metropolity oděského a chersonského Borise (Vika). Další rok byl povolán do Sovětské armády. Roku 1963 dokončil seminář a byl přijat na Moskevskou duchovní akademii.[1]
V květnu roku 1965 byl přijat do Trojicko-sergijevské lávry, kde byl 27. července archimandritou Platonem (Lobankovem) postřižen na monacha se jménem Vladimir na počest svatého knížete Vladimíra. Dne 1. srpna stejného roku byl v chrámu Zjevení Páně v Moskvě metropolitou krutickým a kolomenským Pimenem (Izvekovem) rukopoložen na hierodiakona.[1]
Dne 4. února 1966 byl rektorem Moskevské duchovní akademie biskupem dmitrovským Filaretem (Denysenkem) rukopoložen na jeromonacha. Roku 1967 dokončil studium na akademii a o rok později nastoupil na postgraduální studium.[1]
Roku 1969 se stala referentem pro otázky protokolu Oddělení vnějších církevních vztahů Moskevského patriarchátu. Roku 1970 byl zařazen do mezinárodní komise pro studium římskokatolické církve; zabýval se zejména otázkami souvisejícími s činností sekretariátu Římské kurie pro vztahy s jinověrci a postavením římského katolicismu v Latinské Americe.[1]
Roku 1971 dokončil postgraduální studium a byl povýšen na igumena.[1]
Roku 1972 byl ustanoven členem Oddělení vnějších církevních vztahů sektoru pro mezinárodní instituce.[1]
Roku 1978 byl poslán do služby pod dohled metropolity Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Doroteje, kde byl ustanoven představeným chrámu svatých Petra a Pavla v Karlových Varech.[1]
Dne 1. dubna 1979 byl povýšen na archimandritu a byl ustanoven představeným vzniklého podvorje Moskevského patriarchátu v Karlových Varech. Roku 1981 byla díky jeho práci znovu obnovena olomoucká eparchie.[1]
Dne 26. června 1985 jej Svatý synod na žádost metropolity českých zemí a na Slovensku Doroteje zvolil biskupem podolským a vikářem moskevské eparchie. Důvodem žádosti bylo zvýšení úrovně představeného v podvorje v Karlových Varech. Dne 30. června proběhla v chrámu Zjevení Páně v Moskvě jeho biskupská chirotonie. Světiteli byli patriarcha moskevský Pimen, metropolita tallinský a celého Estonska Alexij (Rüdiger), metropolita minský a běloruský Filaret (Vachromejev), metropolita krutický a kolomenský Juvenalij (Pojarkov), arcibiskup volokolamský Pitirim (Něčajev), arcibiskup voroněžský a lipecký Mefodij (Němcov) a biskup solněčnogorský Sergij (Fomin).[1]
V dubnu 1988 byl dočasně odvolán do Moskvy a byl ustanoven vedoucím příprav 1000. výročí křtu Rusi. Dne 4. července mu byla za jeho práci udělena panagia.[1]
Dne 19. července 1988 byl osvobozen od funkce představeného podvorje v Karlových Varech a jmenován zástupcem předsedy Oddělení vnějších církevních vztahů.[1]
Dne 20. července 1990 byl jmenován biskupem taškentským a středoasijským. V srpnu stejného roku vedl delegaci Ruské pravoslavné církve na horu Athos.[1]
Dne 25. února 1991 byl povýšen na arcibiskupa.[1]
V září 1990 bylo z jeho iniciativy zřízeno v Taškentu dvouleté Taškentské duchovní učiliště, které bylo později přeměněno na čtyřleté. O rok později otevřel po 70 letech první pravoslavný monastýr ve Střední Asii (Svjato-Trojický Nikolský ženský monastýr v Taškentu). Dále pokračoval ve zřizování dalších monastýrů.[1]
Roku 1998 bylo Taškentské duchovní učiliště přeměněno na Taškentský duchovní seminář a jeho rektorem byl jmenován právě on.[1]
Dne 25. února 2002 byl povýšen na metropolitu.[1]
Dne 27. července 2011 byl ustanoven metropolitou omským a tarským.[2]
Dne 5. října 2011 byl Svatým synodem osvobozen od funkce rektora Taškentského duchovního semináře.[3]
Dne 6. června 2012 byl ustanoven hlavou nově vzniklé omské metropole se změnou titulu na omský a tavričeský.[4]
Od června 2012 do července 2014 byl dočasným správcem isilkulské eparchie.[1]
Dne 2. října 2013 byl Svatým synodem potvrzen ve funkci představeného monastýru svatého Mikuláše ve vesnici Bolšekulače.[5]
Od 16. dubna 2016 do 17. června 2021 byl rektorem Omského duchovního semináře.[1]
Od dubna do září 2021 byl dočasným správcem tarské eparchie.[1]
Dne 11. října 2023 byl Svatým synodem penzionován.[6]
Reference editovat
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Moskevský patriarchát
- ↑ ЖУРНАЛЫ заседания Священного Синода от 27 июля 2011 года
- ↑ ЖУРНАЛЫ заседания Священного Синода от 5-6 октября 2011 года
- ↑ ЖУРНАЛЫ заседания Священного Синода от 6-7 июня 2012 года
- ↑ ЖУРНАЛЫ заседания Священного Синода от 2 октября 2013 года
- ↑ ЖУРНАЛЫ Священного Синода от 11 октября 2023 года
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimir (Ikim) na Wikimedia Commons - (rusky) Oficiální stránky eparchie
