Vilemína Pruská (1709–1758)

bayreuthská markraběnka
(přesměrováno z Vilemína Pruská (1709-1758))

Vilemína Pruská, německy Friederike Sophie Wilhelmine von Preußen (3. července 1709, Postupim14. října 1758, Bayreuth) byla rodem pruská princezna a sňatkem bayreuthská markraběnka a hudební skladatelka.[1]

Vilemína Pruská
braniborsko-bayreuthská markraběnka
Portrét
Vilemína Pruská
Úplné jménoFrederika Žofie Vilemína
Narození3. července 1709
Berlín
Úmrtí14. října 1758 (ve věku 49 let)
Bayreuth
Sňatek20. listopadu 1731
ManželFridrich Braniborsko-Bayreuthský
PotomciAlžběta Frederika Žofie Braniborsko-Bayreuthská
DynastieHohenzollernové
OtecFridrich Vilém I.
MatkaŽofie Dorotea Hannoverská
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vilemína Pruská

Biografie

editovat

Původ, mládí

editovat

Narodila se jako nejstarší ze čtrnácti dětí pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské, dcery budoucího britského krále Jiřího Ludvíka Brunšvicko-Lüneburského a jeho zapuzené manželky Žofie Dorotey z Celle. Jejím bratrem byl pruský král Fridrich Veliký, jednou ze sester švédská královna Luisa Ulrika Pruská.

 
Vilemína s bratrem Frederikem

Vilemína vyrůstala na puritánském, strohém až spartánském dvoře Frederika Viléma I., postrádajícím veškeré příjemnosti, jež byly vlastní ostatním panovnickým dvorům soudobé Evropy. Její otec neviděl smysl v planém napodobování francouzské versailleské módy a stylu života, jež by ruinoval zemi, a namísto toho všechny příjmy země směřoval k budování silné, dokonale vyzbrojené a vycvičené armády; co zbylo, skončilo v pokladnici v podzemí berlínského zámku. Vilemína byla, podobně jako její bratr Fridrich, naprostým opakem otcovým jak povahou, tak svými zájmy – byla intelektuálně založená, se zájmem o umění, hudbu, literaturu; bystrá, vysoce inteligentní, s výjimečným hudebním nadáním se dusila v nejen prosté, ale především hrubé atmosféře postupimského dvora.

Její vztahy s otcem nicméně zpočátku nebyly špatné. Postupně se však zhoršovaly, jak kvůli častým změnám otcových nálad, tak kvůli jeho stále méně kontrolovaným výbuchům hněvu; ty ovšem byly částečně zapříčiněny kromě jiného i dvorskými intrikami její matky. Tu Vilemína ve svých pamětech o nešťastném dětství také nešetří a píše o ní mj.: "Celá pýcha a pocit výjimečnosti hannoverského rodu se shromáždila v její osobě:" Z puritánské atmosféry jejich domu, která s přibývajícím věkem otcovým byla stále těžší, obviňuje Vilemína pastora Francka z Halle. Podle královské dcery provokoval v králi výbuchy zuřivosti z nanejvýš nevinných důvodů, zapovídal všechny příjemnosti, které považoval za nicotné, především lov a hudbu. To a její racionální uvažování bylo příčinou kritického pohledu na dogmata, obřady a celkový stav náboženství. Neobvykle dobré vztahy měla Vilemína se svým mladším bratrem Fridrichem, se kterým ji pojil zájem o hudbu, filosofii a vědu. Sourozenci si byli velmi blízcí a pojilo je pouto silné lásky a obětavé pomoci.

Manželství

editovat

Vilemína již jako dítě byla příčinou rozporů mezi rodiči v jejich privátních šarvátkách, později také v zahraniční politice. Její matka se snažila u upevnění vztahů s hannoverskou dynastií, z níž sama pocházela, a usilovala o dceřiny zásnuby se svým synovcem Frederikem Ludvíkem, princem waleským; nejraději by viděla dvojité manželství jak Vilemíny, tak Fridricha s dětmi této britské královské rodiny. Vilemína ve svým pamětech píše, že i jí se tato nabídka zamlouvala. Otec však preferoval variantu spojení s Habsburky, podporovanou některými jeho oblíbenci a rakouským diplomatem Seckendorffem.

Po nezdařeném útěku Fridrichově se situace na dvoře ještě více zhoršila a Fridrich Vilém I. upevnil svou již tak silně despotickou pozici. Hrozil Vilemíně vsazením do pevnosti Špandava pod záminkou účasti na spiknutí, jež vedlo k útěku jejího mladšího bratra a přinutil ji ke sňatku s bayreuthským markrabětem Fridrichem.

Svatba a život v Bayreuthu

editovat
 
Vilemína na portrétu z roku 1725

Svatba se uskutečnila 20. listopadu roku 1731. Manželství samo, třebaže mu předcházely tak dramatické okolnosti, bylo ve svých počátečních letech harmonické a šťastné. Později však manželský život ochladl a manželství se prakticky rozpadlo. Příčinu lze spatřovat v tom, že Vilemínin manžel Fridrich měl dlouholetou milenku, Vilemíninu první dvorní dámu Vilemínu von Marwitz (pozdější hraběnku Burghaus).

Vilemína se aktivně podílela na modernizaci země. Její dvůr zahájil epochu rokoka v Bayreuthu (něm. Bayreuther Rokoko). Tamní palác se stal svéráznou miniaturou Versailles. Jinak málo významný dvůr se mohl blýskat návštěvami Fridricha Velikého či osvícenských filosofů, mj. Voltaira, což mu dodávalo značné prestiže. Markraběnka dbala i o zájmy své země, což bylo zřetelné za slezských válek v letech 1742-1744, kdy aktivně bránila své majetky, aby se nestaly předmětem pruské politiky, která Bayreuthu nepřinesla žádný užitek.

Zabývala se rovněž vědeckým studiem a vedla filosofickou korespondenci s Voltairem; rozvíjela i své hudební nadání. Hrála na loutnu, byla autorkou řady hudebních i literárních děl. Mezi nejdůležitější náleží její paměti, mimořádně cenné jako bohatý historický pramen. Vilemína je psala v Bayreuthu do konce života, jako již zlomená a světem hluboce rozčarovaná osoba, čímž má její dílo hluboký emocionální náboj, především v hodnoceních (až výpadech) řady osob. Paměti nemají v soudobé Evropě analogie a často jsou jediným pramenem informací o postupimském dvoře či lidech z okolí Vilemíny, jejího bratra Fridricha aj. Historikové považují až na detaily dílo za věrohodný a objektivní zdroj informací.


Konec života, smrt

editovat

Za sedmileté války se aktivně účastnila diplomacie, působíc jako oči a uši svého bratra Fridricha Velikého v jižním Německu až do své smrti v roce 1758. Až do konce s ním pilně korespondovala; jeho dopisy sestře jsou svého druhu diagnózou jeho psychického stavu po dobu trvání války. V jednom z posledních dopisů Fridrich píše: "...vidím v tobě jediný vzor dokonalosti v tomto mizerném století."

Vilemína zemřela 14. října roku 1758, v den, kdy její bratr Fridrich Veliký utrpěl porážku od rakouských vojsk v bitvě u Hochkirchu. Fridrich, zdrcený její smrtí, vybudoval v roce 1768 v Sanssouci u Postupimi Svatyni přátelství (německy Freundschaftstempel), v níž umístil Vilemínin pomník.

Potomci

editovat

Z manželství Vilemíny a markraběte Fridricha se narodil jediný potomek, dcera:

Umělecká tvorba

editovat

Hudba

  • opera Argenore (c. 1740), libreto Giovanni Andrea Galletti,[1]
  • klavírní koncert v g-moll
  • kavatiny
  • sonáta pro flétnu a klavír

Literatura

  • vlastní životopis Memoires de ma vie[2]

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Jiří Vilém Braniborský
 
 
Fridrich Vilém I. Braniborský
 
 
 
 
 
 
Alžběta Šarlota Falcká
 
 
Fridrich I. Pruský
 
 
 
 
 
 
Frederik Hendrik Oranžský
 
 
Luisa Henrietta Oranžská
 
 
 
 
 
 
Amálie zu Solms-Braunfels
 
 
Fridrich Vilém I.
 
 
 
 
 
 
Jiří Brunšvicko-Lüneburský
 
 
Arnošt August Brunšvicko-Lüneburský
 
 
 
 
 
 
Anna Eleonora Hesensko-Darmstadtská
 
 
Žofie Šarlota Hannoverská
 
 
 
 
 
 
Fridrich Falcký
 
 
Žofie Hannoverská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Stuartovna
 
Vilemína Pruská
 
 
 
 
 
Jiří Brunšvicko-Lüneburský
 
 
Arnošt August Brunšvicko-Lüneburský
 
 
 
 
 
 
Anna Eleonora Hesensko-Darmstadtská
 
 
Jiří I.
 
 
 
 
 
 
Fridrich Falcký
 
 
Žofie Hannoverská
 
 
 
 
 
 
Alžběta Stuartovna
 
 
Žofie Dorotea Hannoverská
 
 
 
 
 
 
Jiří Brunšvicko-Lüneburský
 
 
Jiří Vilém Brunšvicko-Lüneburský
 
 
 
 
 
 
Anna Eleonora Hesensko-Darmstadtská
 
 
Žofie Dorotea z Celle
 
 
 
 
 
 
Alexandr II. Desmier d'Olbreuse
 
 
Éléonore d'Olbreuse
 
 
 
 
 
 
Jacquette Poussard de Vandré
 

Reference

editovat
  1. a b Argenore (Von Bayreuth, Wilhelmine) – IMSLP. imslp.org [online]. [cit. 2022-01-18]. Dostupné online. 
  2. Books by Wilhelmine, Margravine, consort of Friedrich, Margrave of Bayreuth (sorted by popularity). Project Gutenberg [online]. [cit. 2022-01-18]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Braniborsko-bayreuthská markraběnka
Předchůdce:
Žofie Sasko-Weissenfelská
17351758
Vilemína Pruská (1709–1758)
Nástupce:
Žofie Karolína Brunšvicko-Wolfenbüttelská