Wikipedie

Vilém Weitenweber

český novinář a výtvarný kritik

Vilém Weitenweber, křtěný Wilhelm Adolph Weitenweber (6. dubna 1839 Praha-Malá Strana[1] – 1. prosince 1901 Praha[2]), byl český spisovatel a novinář, proslulý svými články a kritickými studiemi z oblasti výtvarného umění.

Vilém Weitenweber
Vilém Weitenweber na kresbě od Františka Ženíška (1902)
Vilém Weitenweber na kresbě od Františka Ženíška (1902)
Narození6. dubna 1839
Praha-Malá Strana
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. prosince 1901 (ve věku 62 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povoláníspisovatel, novinář, historik umění, redaktor a malíř
RodičeVilém Rudolf Weitenweber
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Pocházel ze staré měšťanské rodiny; jeho otec Vilém Rudolf Weitenweber (1804–1870) byl známý pražský lékař a přírodovědec.[3][4] Také matka Marie, rozená Raňková (1817–1886) pocházela z významného rodu. Absolvoval malostranské gymnázium, poté krátce studoval[5] práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jako student se zapojil do sokolského hnutí — např. roku 1863 byl zvolen za šermovního dozorce, v roce 1866 zastával funkci praporečníka.[6]

Zájem o umění jej brzy přivedl na akademii výtvarných umění v Mnichově. Zde se spřátelil s řadou budoucích významných výtvarníků. Určitou dobu sám maloval a kreslil ilustrace, například do deníku Politika, ale později si uvědomil hranice svého talentu a umění se věnoval již jen jako novinář. Působil také ve výtvarném odboru Umělecké besedy.[3]

V dubnu 1895 byl jedním z porotců v soudním procesu se skupinou sedmnácti „neodvislých socialistů“ (anarchistů), obžalovaných ze zločinu rušení veřejného pokoje na Kladensku (nepovolené spolčování a rozšiřování tiskovin, vychvalování násilných činů).[7]

V roce 1897 zasedal v komisi pro výběr nejlepšího návrhu fontány před Rudolfinem.[8] Ve společnosti byl oblíbený jako vypravěč vtipů a zábavných historek; posluchačům přitom ani nevadilo, že měl vadu řeči. Byl velmi aktivní ve spolcích, vždy ochotný pomáhat ostatním.[9] Vratislav Černý na něj vzpomínal: "Byl velmi veselý, rudý, od neštovic silně zjizvené tváře, přítel truňku a kneipián, jinak velmi dobrosrdečný; silně koktal." Dům Vilémovým rodičů byl středem společenského a studentského života a Černý o něm píše v monografii "V starém Weitenweberovském domě, hrst vzpomínek ze staropražského života" z roku 1915.[10]

Jeho pozdní manželství s o čtvrt století mladší Otilií Hájkovou (* 1863) bylo bezdětné.[11] Zemřel po delší nemoci ve svém dvojdomě čp. 555/II-556/II na Karlově náměstí,[3] kde obýval horní patro s ateliérem. V sousedním domě sídlilo nakladatelství Jana Otty a redakce Zlaté Prahy.

Byl pohřben na Olšanských hřbitovech po obřadu v kostele sv. Štěpána.[9]

Dílo

editovat

Více než deset let pracoval jako redaktor výtvarné rubriky Ottova týdeníku Zlatá Praha. Napsal množství článků a referátů, zejména jako komentáře k reprodukcím uveřejněným v příslušném vydání. Svou činností přispěl k vysoké úrovni časopisu. Začínající čeští umělci mu byli vděčni za pravidelný výběr jejich prací k otištění, protože honorář od vydavatele pro ně tehdy byl často jediným zdrojem příjmu. V textech je podporoval a povzbuzoval. Byl známým a váženým členem pražské umělecké obce.[3]

Sokolské prostředí ho inspirovalo k napsání humorné básně Sbor cvičitelský (1864), v jejímž textu postupně vyjmenoval všechny tehdejší cvičitele,[12] a vzpomínkového článku Jeden večer mezi Sokoly v ....[13] Obě práce vyšly roku 1883 ve sborníku Památník Sokola Pražského.

Ukázky článků

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  3. ↑ a b c d Vilém Weitenweber. Národní listy. 1901-12-03, roč. 41, čís. 333, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-27]. 
  4. ↑ Více o otci viz úmrtní oznámení: Vilém Weitenweber. Národní listy. 1870-04-02, roč. 10, čís. 91, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  5. ↑ Právnická fakulta Německé univerzity v Praze, Matriky Německé univerzity v Praze – Weizsaecker Wilhelm *1886
  6. ↑ Různé zprávy. Seznam rozličných funkcionářů „Sokola Pražského“. Sokol. 1876, roč. 6, čís. 9, s. 70. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  7. ↑ Porota většinou hlasů rozhodla o nevině obžalovaných, s výjimkou jednoho, který byl odsouzen na 15 měsíců. Více o tomto procesu viz Ze soudní síně. Proces neodvislých socialistů. Národní listy. 1895-04-24, roč. 35, čís. 112, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12].  (1. den), Ze soudní síně. Proces neodvislých socialistů. Národní listy. 1895-04-25, roč. 35, čís. 113, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-12].  (2. den), Ze soudní síně. Proces neodvislých socialistů. Národní listy. 1895-04-26, roč. 35, čís. 114, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-02-12].  (3. den) a Ze soudní síně. Proces neodvislých socialistů. Národní listy. 1895-04-27, roč. 35, čís. 115, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-02-12].  (rozsudek)
  8. ↑ Fontána před Rudolfinem. Národní listy. 1897-02-23, roč. 37, čís. 54, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-27]. 
  9. ↑ a b K obrazům. Zlatá Praha. 1902-02-28, roč. 19, čís. 18, s. 216. Dostupné online [cit. 2011-02-12]. 
  10. ↑ Černý Vratislav JUDr., Díl 1. rodinné kroniky, strojopis z roku 1914–1915, Archiv Národního Muzea, fond Černý, str 38–39
  11. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražského obyvatelstva z let 1830–1920
  12. ↑ WEITENWEBER, Vilém. Sbor cvičitelský. In: MÜLLER, Josef. Památník Sokola Pražského. Praha: Sokol pražský, 1883. Dostupné online. S. 235–236.
  13. ↑ WEITENWEBER, Vilém. Jeden večer mezi Sokoly v .... In: MÜLLER, Josef. Památník Sokola Pražského. Praha: Sokol pražský, 1883. Dostupné online. S. 303–305.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vilém_Weitenweber&oldid=24034349“