Otevřít hlavní menu

Valtr Taub

česko-německý herec, divadelní režisér a novinář

Valtr Taub, původně Walter Taub, respektive Valter Taub (18. června 1907, Brno[1]30. září 1982, Vídeň, Rakousko), byl česko-německý herec, divadelní režisér a novinář židovského původu.

Valtr Taub
Narození 18. června 1907
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. září 1982 (ve věku 75 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Rodiče Siegfried Taub
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Valtra Tauba na Vyšehradském hřbitově v Praze

ŽivotEditovat

Rodinné zázemíEditovat

Vyrůstal ve středostavovské brněnské židovské rodině, kulturně zakotvené v tamním německém prostředí.[2] Jeho otcem byl Siegfried Taub, významný politik (též senátor a ministr [3]), funkcionář rakouské a po roce 1918 německé sociální demokracie v ČSR. Mateřskou řečí Valtra Tauba byla němčina (dle vzpomínek Valtra byla jeho rodnou řečí spíše čeština, němčina jako hlavní jazyk německého Brna), ovšem od mládí byl veden k bilingvní komunikaci, takže v dospělosti perfektně ovládal i češtinu.[4]

Herecké počátkyEditovat

Maturoval v roce 1925 na gymnáziu v Brně. Krátce studoval několik semestrů práva, ale touha po divadle jeho další studia přerušila. Už jako student totiž hrál v Německém divadle v Brně a přispíval také divadelními kritikami do časopisu Der Montag. V roce 1927 nastoupil jako dramaturg, nápověda a herec v Německém divadle v Ostravě. Na přelomu 20. a 30. let působil střídavě na německy hrajících scénách v Teplicích, Vídni (Volkstheater Wien) a také Karlových Varech. V letech 1931–9 byl jako herec a režisér angažován do Nového německého divadla v Praze. Už ve třicátých letech se objevoval i v českém filmu, byť jen v drobných rolích.

Novinář, herec a levicový aktivistaEditovat

V Praze patřil mezi čelní představitele německé kulturní levice. Mimo jiné byl zakládajícím členem a jednatelem Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Před nacisty utekl se svoji manželkou, rovněž herečkou (hrající pod jménem Lux Rodenbergová) [5] na poslední chvíli přes Polsko do neutrálního Švédska. Přesto zde byl v roce 1942 na nátlak nacistického Německa na krátký čas uvězněn za spolupráci s londýnskou exilovou vládou a za činnost pro ČTK. Ve Švédsku sice získal zahraniční novinářskou akreditaci, nacisté ale nelibě nesli jeho spolupráci s československým zahraničním odbojem. Prostřednictvím švédských úřadů ale dokázali jeho činnost brzdit jen v určitých oblastech.

Po válce začala Taubovy zahraniční kontakty využívat Československá tisková kancelář (předchůdce dnešní ČTK). V letech 1947–1948 řídil její Stockholmskou pobočku pro severské státy. Poté, kdy byl ze země vyhoštěn za zpravodajskou (?) činnost ve prospěch SSSR, působil jako redaktor zahraničního oddělení ČTK v Praze. Na počátku 50. let byl ale v době probíhajících politických procesů propuštěn. Mezi hlavní důvody Taubova propuštění lze počítat jeho válečné působení v západní části Evropy a také jeho židovský původ (procesy měly výrazně protižidovský charakter).

V následujících letech 1951–53 postupně pracoval jako redaktor, referent, umělecký vedoucí a režisér Estrádního jednatelství Hudební a artistické ústředny (HAÚ). Ve státním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky Praha si postupně prošel degradací od náměstka ředitele po člena technického personálu, a dokonce krmiče lvů. K divadlu se mohl vrátit teprve s příchodem politického uvolňování, v roce 1953, kdy jako režisér nastoupil do divadla ve Varnsdorfu. Krátce působil také v Krajském oblastním divadle v Plzni. Už v roce 1954 ale získal místo v souboru Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, kde pak působil až do důchodu (1971). Od druhé poloviny 50. let se opět začal objevovat v českém filmu a také v televizních inscenacích. Většinou šlo znovu spíše o menší role. Na rozdíl od předválečného období to ale v mnoha případech byly kvalitní filmy.

Od roku 1964 měl po mnoha letech příležitost hostovat i na zahraničních německých divadelních scénách a to jak ve východním, tak i v západním Německu. Taub zemřel v roce 1982 na jevišti vídeňského Burgtheatru.[6] Pohřeb ale proběhl ve strašnickém krematoriu.[7] Pohřben je na Vyšehradském hřbitově.[8]

OceněníEditovat

CitátEditovat

Přátelství s vynikajícím hercem Waltrem Taubem je nezapomenutelné. Byl to neobyčejně vzdělaný herec, jeden z nejvzdělanějších s jakým jsem se potkal. Nedával na obdiv své znalosti, měl nad životem nadhled vzdělance a nemusel ostentativně dávat najevo, předvádět se na rozdíl od polovzdělaných a méně vědoucích. Z něho vyzařovalo cosi tak silného, že – pokud měl potřebu něco sdělovat – člověk musel v pokoře postát a zaposlouchat se. On měl zkušenosti, přehled, nepotřeboval se vzrušovat maličkostmi. Dobře mluvil několika jazyky, měl nádherný smysl pro humor a nepokazil žádnou pěknou chvilku. Možná i proto, že příliš dobře věděl, jakou vteřinu máme na tomto světě k dispozici.

Josef Vinklář[9]

Politické přesvědčení a spolupráce se špionážíEditovat

Valtr Taub po celý svůj život inklinoval k levicovým hodnotám, které přijal už od svého otce, významného levicového politika. Zatímco otec Siegfried Taub ovšem celoživotně zůstával věrný tradiční demokratické levici, syn Valtr se v roce 1935 stal členem komunistické strany. V divadle vedl stranickou ilegální buňku. [10]

V období komunismu se stal agentem z přesvědčení. Už ve Švédsku pracoval pro sovětskou tajnou službu a po návratu do Československa i pro československou komunistickou rozvědku. Po návratu z hereckých zájezdů v Rakousku a Německu donášel na tamní špičkové politiky, s nimiž se znal z válečného exilu ve Švédsku.[11] Státní bezpečnosti poskytoval informace ze života spisovatele Pavla Kohouta.[12]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a obřízce brněnské židovské náboženské obce
  2. Encyklopedie města Brna
  3. Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 23
  4. M. Fikejz: Český film, Znalostní databáze Libri.cz
  5. Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 23
  6. Nejdřív báseň, potom udání, iDnes.cz, 24. ledna 2004
  7. Legendy z šedesátých. Evropan Valtr Taub Archivováno 14. 4. 2016 na Wayback Machine, Divadelní noviny, 11/2008
  8. Fotogalerie Vyšehrad, Pohřebiště.cz
  9. Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 25
  10. Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 23
  11. Nejdřív báseň, potom udání, iDnes.cz, 24. ledna 2004
  12. J. Čulík: Případ Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo, Britské listy, 2. 1. 2002

LiteraturaEditovat

  • Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005, str. 23–6

Externí odkazyEditovat