Otevřít hlavní menu

Nové německé divadlo v Praze

Divadelní scéna v Praze

Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), stojící na pražských Vinohradech, vedle Wilsonova nádraží, bylo v letech 1888 až 1938 divadelním centrem pražské komunity českých Němců (včetně německy hovořících Židů) a jedním z nejvýznamnějších pražských divadel té doby. Divadlo vzniklo jako reakce na vznik českého Národního divadla a na potíže s uplatněním německy hovořících umělců v pražských divadlech, která od konce 19. století upřednostňovala český repertoár a české herce. Mezi lety 1933 až 1938 se Nové německé divadlo stalo důležitým antifašistickým střediskem, kde působili významní umělci, jež byli pro svůj rasový původ či politickou orientaci (případně obojí) nuceni uprchnout z nacistického Německa (a po anšlusu i z Rakouska). Dnes v původní budově Nového německého divadla působí Státní opera Praha.

Nové německé divadlo v Praze /
Neues deutsches Theater Prag
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Budova Nového německého divadla na pohlednici z doby kolem roku 1900
Základní informace
Stát ČeskoČesko Česko
Místo Praha
Typ divadla profesionální divadlo
Zaměření činohra, opera, balet, plesy,
Scény Malá scéna Nového německého divadla
Budova
Styl neoklasicismus, neorokoko
Architekt Kancelář Fellner und Helmer, Alfons Wertmüller
Doba výstavby 1888
Otevření 5. ledna 1888
Další informace
Nové německé divadlo
Nové německé divadlo
Nové německé divadlo na mapě Prahy
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Založení Nového německého divadla v PrazeEditovat

 
Budova Nového německého divadla na přelomu 19. a 20. století
 
Budova dnešní Státní opery

Pražští Němci hráli během 19. století v budově dnešního Stavovského divadla na Ovocném trhu. V roce 1862 se z tohoto divadla stalo Královské zemské německé divadlo s německým souborem. Dlouhodobě neudržované divadlo však působilo čím dál více periferním dojmem. Němečtí herci navíc zůstávali stranou rozmáhajícího se českého divadelního dění.

Rozhodující okolností, která v této atmosféře nakonec vedla k založení Nového německého divadla, bylo zřízení velkolepého českého Národního divadla v roce 1883. Pražská německá obec zatoužila tehdy po reprezentativnějším sídle divadelních múz. Stavbou reprezentativního českého Národního divadla mezi pražskými Němci v podstatě vrcholily pocity druhořadosti, které v nich s rostoucí českou emancipací sílily už několik předešlých let.[1][2]

Dne 4. února 1883 byl ustaven Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein), jehož cílem bylo v prvé řadě nashromáždit finanční prostředky. Nové německé divadlo bylo totiž od počátku plánováno jako divadlo soukromé.[3]

Popis budovy a výzdobaEditovat

 
Nové německé divadlo v Praze z doby jeho vzniku - 1888

Plány na výstavbu Nového německého divadla zadal Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein) vídeňské firmě architektů Ferdinanda Fellnera (1847–1916) a Hermanna Helmera (1849–1919), tvůrců celé řady divadelních budov na území rakousko-uherské monarchie (například v českých zemích divadel v Karlových Varech, Brně, Liberci, Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi). Na projektu se podílel rovněž architekt vídeňského Burgtheatru Karl Hasenauer, samotnou stavbu vedl pražský architekt Alfons Wertmüller. Na místě bývalého Novoměstského divadla vyrostla za dvacet měsíců velkoryse řešená budova s hlavním průčelím obráceným do tehdejší Sadové (dnes Wilsonovy) ulice, spojující horní část Koňského trhu (dnes Václavského náměstí) s nádražím císaře Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží). Tato komunikace – lemovaná železným plotem s akcízem – tvořila tehdy rozhraní mezi pražským Novým městem a ještě samostatným předměstím Královské Vinohrady. Vedle nového divadla se jižně rozprostírala zahrada, ve které byla zřízena restaurace k občerstvení návštěvníků a hudební pavilon pro koncerty. Zahrada padla ve 20. letech 20. století za oběť jedné z finančních krizí divadla, když musela být prodána jako stavební parcela.[4]

 
Tympanon s reliéfem vídeňského sochaře Theodora Friedla
 
Busty Schillera Goetha a Mozarta v průčelí budovy

Architekti Fellner a Helmer navrhli budovu v novorenesančním slohu, ve druhé polovině 19. století běžně užívaném na městských veřejných budovách (v Praze uplatněném například Josefem Zítkem na Národním divadle, Josefem Schulzem na Národním muzeu, nebo na společném díle obou architektů, Rudolfinu).

 
Původní malovaná opona Eduarda Weitha

Průčelí nad vstupním portikem je zvýrazněno šesti korintskými sloupy nesoucími tympanon s reliéfem. Na reliéfu je zpodobněna alegorická postava básníka, který se po smrti Orfea rozsápaného menádami ujímá jeho lyry, vylovené z vln, aby se s ní vznesl na Pegasu do sfér věčné slávy. Vrchol štítu korunuje socha Fámy s pozounem a palmovou ratolestí. Pylony na rizalitových nárožích nesou řecké vozy tažené pantery. Na levém voze stojí Dionýsos, pravý řídí Thalie.  Autorem sochařské výzdoby průčelí je Theodor Friedl (1842–1900).

Nástropní obrazy s bukolickými náměty, zasazené do bohatých rokajových rámců, jsou dílem Eduarda Veitha (1858–1925), který je rovněž autorem dekorativní fresky na stropě hlediště. Byl také autorem malby na původní oponě s personifikacemi Ctností a Neřestí. Veithova opona se ztratila po poslední válce. Současnou oponu, s námětem na Mozartovu Kouzelnou flétnu vytvořil roku 2002 Antonín Střížek (* 1959). (Veith mimo jiné navrhl nástropní fresku i oponu Německého lidového divadla ve Vídni).[5]

Z oválných oken mezi sloupy průčelí shlížely busty Schillera, Goetha a Mozarta, díla sochaře Otto Mentzela (1838–1901),[5] odstraněná ve vzedmuté vlně poválečných protiněmeckých emocí. Boční fasády byly v hledištní části divadla zakončeny terasami. Budova divadla byla původně dominantou v nezastavěném prostoru. Později byl vlevo od divadla postaven dnes již neexistující hotel, vpravo budova Plodinové burzy, která vyrostla na pozemku bývalé divadelní zahrady.[6]

 
Nové německé divadlo 1888, plán hlediště.

Kapacita divadla dosahovala téměř dva tisíce diváků, z toho bylo pět set míst k stání. Divadlo bylo vybaveno kombinovaným elektrickým a plynovým osvětlením a vytápěno čtyřmi ohřívači vzduchu; ventilace vzduchu měla výkon 90000 krychlových metrů za hodinu. Šířka jeviště u portálu byla 13,8 m, vnitřní šířka prostoru jeviště 23 m. Hloubka přední části jeviště činila 16,3 m, zadní části 8,7 m. Celkem byl tedy k dispozici 25 m hluboký prostor. Jeviště od hlediště bylo odděleno jednak dvoudílnou bezpečnostní železnou oponou, jednak malovanou, dnes nedochovanou oponou.

Samotné hlediště bylo na rozdíl od vnějšího pláště budovy pojednáno v neorokokovém stylu a svou bohatou zdobností se dodnes řadí k nejkrásnějším divadelním interiérům v Evropě.[7]

Provoz divadlaEditovat

Divadlo zahájilo svou činnost dne 5. ledna 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští[8] a Beethovenovou operou Fidelio dne 9. 1. 1888.[9] Vedením Nového německého divadla pověřil spolek dosavadního ředitele Stavovského divadla Angelo Neumanna. Neumann získal významné umělce a brzy divadlo pozvedl na vysokou uměleckou úroveň. S větším či menším úspěchem pokračovali ve vedení Nového německého divadla i Neumannovi následovníci Heinrich Teweles, Leopold Kramer, Robert Volkner a Paul Eger.

Za vedení Angela Neumanna a dirigentů Alexandra Zemlinského (ten byl po Neumannově smrti v roce 1910 v letech 1911–1927 šéfem opery) a Georga Szélla (od roku 1927) se Nové německé divadlo stalo operní scénou mezinárodního významu, jehož dramaturgie obsáhla nejvýznamnější díla soudobé opery (Ernst Křenek, Paul Hindemith, Erich Wolfgang Korngold, Franz Schreker) i opery pražských německých skladatelů (Fidelio Friedrich Finke, Theodor Veidl, Hans Krása aj.).

Počínaje rokem 1920, kdy došlo ze strany českých divadelníků k jednostrannému záboru Královského zemského německého divadla a jeho přejmenování na Stavovské divadlo, stalo se Nové německé divadlo pro celé další období První republiky jediným velkým německým divadlem na území hlavního města.[10]

Přehled premiér a nových nastudování (1892 - 1920)Editovat

Sezona Premiéry Nová nastudování
1892/1893/1894 Charles Gounod: Der Tribut von Zamora

Ignaz Brüll: Gringoire

Richard Wagner: Die Feen

Tomás Bretón: Garin

Pierantonio Tasca: A Santa Lucia

Ruggiero Leoncawallo: I pagliacci

Gustav Albert Lortzing: Die Opernprobe

Wolfgang Amadeus Mozart: Bastien und Bastienne

Moritz Moszkowski: Boabdil, der Letzte Maurenkönig

Pietro Mascagni: Die Rantzau

Umberto Giordano: Mala vita

Ludwig Grünberger: Die Heimkehr

Cresczenzo Buongiorno: Etelka

Guiseppe Verdi: Falstaff

Richard Wagner: Tannhäuser

Daniel Francois-Esprit Auber: Maurer und Schlosser

Giacchino Rossini: Moses oder Der Auszug

1894/1895 Julius Beechgard: Frode

Ferdinand Hummel: Ein treuer Schelm

Josef Forster: Die Rose von Pontevedra

Emil Nikolaus von Reznicek: Donna Diana

Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel

Mauritius Vavrinecz: Ratcliff

Albert Kauders: Walter von der Vogelweide

Adolphe Charles Adam: Die Nürnberger
1895/1896 Wilhelm Kienzel: Der Evangelimann

Jenö Hubay: Der Geigenmacher von Cremona

Ferenc Erkel: Hunyadi László

Daniel-Francois-Esprit Auber: Das eherne Pferd

Carl Konradin: Flodoardo Wuprahall

Franz Kohout: Stella

Heinrich Marschner: Der Templer und die Judin

Gaetano Donizetti: Dom Sebastian

Hermann Goetz: Der Widerspentigen Zähmung

1896/1897 Heinrich Berté: Die Schneefocke

Karl Goldmark: Das Heimchen am Herd

Franz Schubert: Der vierjährige Posten

August Enna: Aucassin und Nicolette

Isaac Albéniz: Pepita Jimenez

Richard Wagner: Tristan und Isolde

Anton Grigorjevič Rubinstein: Die Maccabäer

Carl Maria von Weber: Oberon

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Wofgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro

Carl Maria von Weber: Euryanthe

Arrigo Bito: Mephistopheles

1897/1898 Engelbert Humperdinck: Königskinder

Ferdinand Langer: Der Pfeifer von Haardt

Umberto Giordano: Andrea Chénier

Oskar von Chelius (S. Berger): Haschisch

Nicola Spinelli: A basso porto

Ruggiero Leoncavallo: Die Bohéme

Gaetano Donizetti: Lucrezia Borgia

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Johann Schenk: Der Dorfbarbier

Christoph Willibald Gluck: Armide

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Gustav Albert Lortzing: Undine

1898/1899 Sylvio Lazzari: Armor

Wilhelm Kienzl: Don Quixote

Rudolf von Prochazka: Das Glück

Karl Goldmark: Die Krigsgefangene

Hugo Wolf: Der Corregidor

Siegfried Wagner: Der Bäremhäuter

Etienne Nicolas Méhul: Josef und seine Brüder
1899/1900 Christoph Willibald Gluck: Die Maienkönigin

Hans Pfitzner: Der arme Heinrich

Felix Weingartner: Genesius

Anton Urspruch: Das Unmöglichste

Leonhard Emil Bach: Lady Longford

Géza Zichy: Meister Roland

Gerhard Schjelderup: Norwegische Hochzeit

Camille Saint Saëns: Heinrich der Achte

Vincenzo Bellini: Norma

Heinrich Marschner: Der Vampyr

Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneus

Wolfgang Amadeus Mozart: Titus

1900/1901 Peter Crnelius: Der Cid

Eugen d'Albert: Kein÷Die Abreise

August Enna: Das Streichholzmädel

Christoph Willibald Gluck: Paris und Helena

Karel Weis: Der polnische Jude

Vincenzo Bellini: Die Nachtwandlerin

Ambroise Thomas: Mignon

Gasparo Spontini: Ferdinand Cortez

Christoph Willibald Gluck: Der betrogene Kadi

Christoph Willibald Gluck: Orpheus und Eurydike

Christoph Willibald Gluck: Iphigenie in Aulis

Christoph Willibald Gluck: Iphigenie auf Tauris

Christoph Willibald Gluck: Armide

Christoph Willibald Gluck: Alceste

1901/1902 Richard Strauß: Guntram

Ignacy Jan Paderewski: Manru

Alexander Ritter: Der faule hans

Bogumil Zepler: Der Brautmarkt zu Hira

Anton Rückauf: Die Rosenthalerin

Eugenio Pirani: Das Hexenlied

Nikolaj Solovjev: Cordelia

Jacques Fromental Halévy: Die Jüdin

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Diovanni

Giacomo Mayerbeer: Der Prophet

Richard Wagner: Rienzi

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro

Jules Massenet: Herodias

1902/1903 Robert Schumann: Genoveva

Leo Blech: Enoch Arden

Camille Saint Saëns: Samson und Dalila

Bogumil Zepler: Der Vicomte von Letorieres

Cesare Rossi: Nadeya

Gioacchino Rossini: Wilhelm Tell

Giuseppe Verdi: Ein Maskenball

Giacomo Mayerbeer: Robert der Teufel

Giacomo Mayerbeer: Dinorah

Georges Bizet: Carmen

1903/1904 Paul Véronje de la Nux: Zaire

Eugen d'Albert: Tiefland

Leo Blech: Alpenkönig und Meschenfeind

Ludwig Erlanger: Ritter Olaf

Wilhekm Reich: Das Jägerhaus

Karl Weinberger: Das Schlaraffenland

Richard Wagner: Lohengrin

Viktor E. Nessler: Der Trompeter von Säkkingen

Engelbert Humperdinck: Hänsel ung Gretel

Vincenzo Bellini: I puritani

1904/1905 Giacomo Puccini: Tosca

Siegfried Wagner: Der Kobold

Jules Massenet: Manon

Franco Leoni: Ib und Christinchen

Giacomo Orefice: Chopin

Georg Cosmovici, Konrad Schmeidler: Marioara

1905/1906 Ermanno Wolf-Ferrari: Die neugierigen Frauen

Gabriel Dupont: La Cabrera

Eugen d'Albert: Flauto solo

Anselm Götzel: Zierpuppen

Leo Blech: Aschenbrödel

Tomás Bretón: Dolores

Eduard Poldini: Der Vagabund und die Prinzessin

Richard Strauß: Salome

Gioacchino Rossini: Der Barbier von Sevilla

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Gaetano Donizetti: Lucrezia Borgia

1906/1907 Richard Heuberger: Barfüßele

Ethel Mary Smith: Das Strandrecht

Ludwig Rochlitzer: Myrtia

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte

Giuseppe Verdi: Aida

Otto Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor

Gioacchino Rissini: Wilhelm Tell

Richard Wagner: Tristan und Isolde

Christoph Willibald Gluck: Orpheus

1907/1908 Giacomo Puccini: Madame Butterfly

Carl Lafite: Das kalte Herz

Siegfried Wagner: Sternengebot

Camille Saint-Saëns: L'ancetre

Giacomo Puccini: La Boheme

Richard Wagner: Der fliegende Holländer

Daniel-Francois-Esprit: Fra Diavolo

1908/1909 Claude Debussy: Pelleas und Melisande

Hans Pfitzner: Die Rose vom Liebesgarten

Adolphe Charles Adam: Si j´étais roi

Felix Weingartner: Orestes

Peter Cornelius: Der Barbier von Bagdad

Giacomo Meyerbeer: Die Afrikanerin

1909/1910 Adolphe Charles Adam: Der Toreador

Julius Stern: Narcis Rameau

Ludwig Rochlitzer: Frater Carolus

Gioacchino Rossini: Wilhelm Tel

Carl Maria von Weber:Euryanthe

Jules Massenet: Manon

Otto Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor

Karl Goldmark: Die Königin von Saba

Friedrich von Flotow: Alessandro Stradella

Richard Wagner: Rienzi

1910/1911 Ermanno Wolf-Ferrari: Sussannens Geheimnis

Siegfried Wagner: Banadietrich

Engelbert Humperdinck: Königskinder (nová verze)

Daniel-Francois-Esprit Auber: Maurer und Schlosser

Carl Maria von Weber: Abu Hassan

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

1911/1912 Jilius Bittner: Der Musikant

Giuseppe Verdi: Othello

Wilhelm Kienzl: Der Kuhreigen

Leo Blech: Versiegelt

Ermanno Wolf-Ferrari: Der Schmuck der Madonna

Ludwig van Beethoven: Fidelio

Richard Wagner: Tannhäuser

Giacomo Meyerbeer: Die Afrikanerin

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Richard Wagner: Die Walküre

Charles Gounod: Romeo und Julia

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberföte

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro

Richard Wagner: Lohengrin

Richard Wagner: Tristan und Isolde

Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg

1912/1913 Alexander Zemlinsky: Es war einmal

Richard Strauß: Ariadne auf Naxos

Pierre Maurice: Misé Brun

Richard Wagner: Das Rheingold

Richard Wagner: Rienzi

Jacques Fromental Halévy: Die Jüdin

Franz Kohout: Stella

Richard Strauß: Salome

1913/1914 Richard Wagner: Parsifal

Giacomo Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen

Gerhard von Keussler: Gefängnisse

Richard Strauß: Der Rosenkavalier

Wilhelm Kienzl: Der Evangelimann

Giuseppe Verdi: Falstaff

Eugen d'Albert: Tiefland

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Giacomo Puccini: Tosca

Gioacchino Rossini: Wilhelm Tel

Jacques Offenbach: Hoffmanns Erzählungen

Rudolph von Prochazka: Das Glück

Jules Massenet: Manon

1914/1915 Gustav Albert Lortzing: Der Wildschütz

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Giacomo Meyerbeer: Die Afrikanerin

Peter Cornelius: Der Barbier von Bagdad

Daniel-Francois-Esprit Auber: Fra Diavolo

Karl Goldmark: Das Heimchen am Herd

1915/1916 Georges Bizet: Djamileh

Max von Schillings: Mona Lisa

Géza Zichy: Rodosto

Francois-Adrien Boieldieu: Die weiße Dame

Ignaz Brüll: Das goldene Kreuz

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte

1916/1917 Felix Weingartner: Kain und Abel

Erich Wolfgang Kornbold: Der Ring des Polykrates÷Violanta

Richard Strauß: Ariadne auf Naxos

Alexander Zemlinsky: Eine florentinische Tragödie

Gustav Albert Lortzing: Die Opernprobe

Richard Wagner: Rienzi

Giacomo Puccini: Tosca

Ermano Wolf-Ferari: Sussanes Geheimnis

1917/1918 Hermann Goetz: Der Widerspenstigen Zähmung

Etienne Nicolas Méhul: Josef und seine Brüder

Eugen d'Albert: Tiefland

Gustav Albert Lortzing: Zar und Zimmermann

Jules Massenet: Manon

Giacomo Puccini: Dad Mädchen aus dem goldenen Westen

Richard Strauß: Der Rosenkavalier

1918/1919 Eugen d'Albert: Die toten Augen Hugo Wolf: Der Corregidor

Carl Maria von Weber: Oberon

Richard Wagner: Parsifal

Richard Wagner: Die Walküre

Wolfgang Amadeus Mozart: Figaros Hochzeit

Giuseppe Verdi: Aida

Gustav Albert Lortzing: Der Waffenschmied

1919/1920Paul Creaner: Don Juans letztes Abenteuer

Franz Schreker: Der ferne Klang

Friedrich von Flotow: Alessandro Stradella

Charles Gounod: Faust /Margarethe/

Giacomo Puccini: Madame Butterfly

Giacomo Meyerbeer: Die Afrikanerin

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Giuseppe Verdi: La Traviata

Richard Wagner: Das Rheingold

Adolphe Charles Adam: Der Postillon von Lonjumeau

Giacimo Puccini: La Boheme

Daniel-Francois-Esprit Auber: Fra Diavolo

Richard Wagner: Tannhäuser

Tabulka byla sestavena podle informací z knihy:[11]

Přehled premiér a nových nastudování (1920 - 1938)Editovat

Sezona Premiéry Nová nastudování
1920/1921 Giacomo Puccini: Der Mantel/Schwester Angelika

Gieseppe Verdi: Don Carlos

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Otto Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor

Viktor E. Nessler: Der Trompeter von Säkkingen

Jacques Offenbach: Hoffmanns Erzählungen

Richard Strauß: Salome

Karl Goldmark: Die Königin von Saba

Richard Strauß: Der Rosenkavalier

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tute

1921/1922 Richard Strauß: Elektra

Hans Pfitzner: Christelfein

Erich Wolfgang Korngold: Die tote Stadt

Alexander Zemlinsky: Kleider machen Leute

Gustav Albert Lortzing: Zar und Zimmermann

Georges Bizet: Djamileh

Gaetano Donnizetti: Lucia von Lammermoor

Giacomo Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen

Wolfgang Amadeus Mozart: Figaros Hochzeit

Wilhelm Kienzel: Der Kuhreigen

Wolfgang Amadeus Mozart: Bastien und Bastienne

Max von Schillings: Mona Lisa

Gioacchino Rossini: Der Barbier von Sevilla

Richard Wagner: Lohengrin

Engelbert Humperdinck: Königskinder

1922/1923 Robert Konta: Jugunde

Emil Nicolaus von Reznicek: Ritter Blaubart

Paul Hindemith: Mörder, Hoffnung der Frauen,

Sancta Sussanna, Das Nusch-Nuschi

Giacomo Meyerbeer: Die Hugenotten

Peter Cornelius: Der Barbier von Bagdad

Jules Massenet: Manon

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Juan

Gustav Albert Lortzing: Der Wildschütz

Guiseppe Verdi: Ernani

Richard Wagner: Der fliegende Holländer

Richard Wagner: Das Rheingold

Heinrich Marschner: Hans Heiling

Richard Wagner: Die Walküre

1923/1924 Giacomo Puccini: Manon Lescaut

Franz Schreker: Der Schatzgräber

Bedřich Smetana: Der Kuss (Hubička)

Arnold Schönberg: Erwartung

Maurice Ravel: L'heure espagnole

Conradin Kreutzer: Das Nachtlager in Granada

Ermanno Wolf -Ferari: Susannes Geheimnis

Richard Wagner: Siegfried

Ambroise Thomas: Mignon

Guiseppe Verdi: Ein Maskenball

Eugen d'Albert: Die toten Augen

Ludwig van Beethoven: Fidelio

Engelbert Huperdinck: Hänsel und Gretel

Georges Bizet: Carmen

Gaetano Donizetti: Don Pasquale

Daniel-Francois-Esprit Auber: Fra Diavolo

Guiseppe Verdi: Othello

Richard Wagner: Götterdämmerung:

1924/1925 Julius Bittner: Das Rosengärtlein

Richard Strauß: Intermezzo

Paul Dukas: Ariane und Blaubart

Louis Aimé Maillart: Das Glöckchen des Eremiten

Gustav Albert Lortzing: Zar und Zimmermann

Richard Strauß: Ariadne auf Naxos

Franzois-Adrien Boieldieu: Die weiße dame

Giacomo Meyerbeer: Der Prophet

Christoph Willibald Gluck: Orpheus und Eurydike

Adolphe Charles Adam: Die nürnberger Puppe

Gaetano Donizetti: Der Liebestrank

1925/1926 Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta)

Hans Gál: Die Heilige Ente

Umberto Giordano: Das Mahl der Spötter

Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Onegin

Alexander Zemlinsky: Der Zwerg

Friedrich von Flotow: Martha

Jacques Offenbach: Hoffmanns Erzählungen

Guiseppe Verdi: Rigoletto

Ludwig van Beethoven: Fidelio

Richard Strauß: Salome

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Juan

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tute

Erich Wolfgang Korngold: Violanta

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Jacques Fromental Halévy: Die Jüdin

1926/1927 Leoš Janáček: Jenufa (Její pastorkyňa)

Guiseppe Verdi: Die Macht des Schicksaals

Paul Hindemith: Cardillac

Ernst Křenek: Jonny spielt auf

Giacomo Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen

Giacomo Puccini: Der Mantel/Schwester Angelika

Wilhelm Kienzl: Der Evangeliman

Richard Strauß: Ariadne auf Naxos

Ludwig van Beethoven: Fidelio

Giacomo Puccini: Tosca

Giuseppe Verdi: Ein Maskenball

1927/1928 Josef Gustav Mraczek: Madonna am Wiesenzaun

Leoš Janáček: Katja Kabanowa (Káťa Kabanová)

Gian Francesco Malipiero: Philomela und ihr Narr

Anatol Provazník: Akaga

Ferruccio Busoni: Arlecchino

Gustav Albert Lortzing: Der Wildschütz

Richard Strauß: Elektra

Giacomo Puccini: La Bohéme

Wolfgang Amadeus Mozart: DonJuan

Guiseppe Verdi: Falstaff

Daniel-Francois-Esprit Auber: Fra Diavolo

Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg

Guiseppe Verdi: Othello

Richard Strauß: Der Rosenkavalier

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta)

1928/1929 Manuel de Falla: Ein kurzes Leben

Kurt Weill: Der Zar lässt sich photografieren

Kurt Weill: Die Dreigroschenoper

Jaromír Weinberger: Schwanda, der Dudelsackpfeifer (Švanda dudák)

Theodor Veidl: Kranwit

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tute

Luis Aimé Maillart: Das Glöckchen des Eremiten

Gioacchino Rossini: Der Barbier von Sevilla

Richard Strauß: Salome

Richard Wagner: Lohengrin

Friedrich von Flotow: Martha

Hans Pfitzner: Der arme Heinrich

Peter Cornelius: Der Barbier von Bagdad

1929/1930 Ernst Koch: Die Prinzessin auf der Erbse

Paul Hindemith: Hin und Zurück

Ernst Křenek: Swergewicht oder Die Ehre der Nation

Wolfgang Amadeus Mozart: Lucius Sulla

Umberto Giordano: Der König

Felice Latuada: Die lächerlichen Zierpuppen

Bedřich Smetana: Dalibor

Ernö Dohnányi: Der Tenor

Kurt Weill: Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny

Georges Bizet: Carmen

Wolfgang Amadeus Mozart: Figaros Hochzeit

Adolphe Charles Adam: Wenn ich König wär

Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Onegin

Richard Strauss: Ariadne auf Naxos

Kurt Weill: Die Dreigroschenoper

Gustav Albert Lortzing: Der Waffenschmied

1930/1931 Gioacchino Rossini: Angelina

Guiseppe Verdi: Simone Boccanegra

Manfred Gurlitt: Soldaten

Emil Nikolaus von Reznicek: Spiel oder Ernst

Mark Lothar: Lord Spleen

Otto Nicolai: Die lustgen Weiber vo Windsor

Wolfgang

Giuseppe Verdi: La Traviata

Richard Strauß: Der Rosenkavalier

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Hermann Goetz: Der Widerspenstigen Zähmung

1931/1932 Charles Gounod: Der Arzt wider Willen

Hans Pfitzner: Das Herz

Jaroslav Křička: Spuk im Schloss oder Böse Zeiten für Gespenster

(Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší)

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Giuseppe Verdi: Aida

Gaetano Donizetti: Don Pasquale

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Giacomo Puccini: La Bohéme

Giacomo Puccini: Manon Lescaut

1932/1933 Hans Krása: Verlobung im Traum Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaros

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Camille Saint-Saëns: Samson und Dalila

Guiseppe Verdi: Rigoletto

Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana

Ruggiero Leoncavallo: Der Bajazzo

Guiseppe Verdi: Othello

Guiseppe Verdi: Falstaff

Richard Wagner: Der fliegende Holländer

Jacques Offenbach: Hoffmanns Erzählungen

Richard Strauss: Salome

Christoph Willibald Gluck: Orpheus und Eurydike

Georges Bizet: Carmen

Richard Wagner: Das Rheingold

Ludwig van Beethoven: Fidelio

1933/1934 Modest Petrvič Musorgskij: Boris Godunow

Giacomo Puccini: Turandot

Ermano Wolf-Ferari: Die vier Grobiane

Antonín Dvořák: Der Jakobiner (Jakobín)

Georg Fridrich Händel: Josua

Richard Wagner: Tannhäuser

Eugen d'Albert: Tiefland

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte

Giacomo Puccini: Tosca

Gioacchino Rossini: Der Barbier von Sevilla

Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta)

Gustav Albert Lortzing: Der Wildschütz

Giuseppe Verdi: Ein Maskenball

Giuseppe Verdi: La Traviata

Richard Wagner: Tristan und Isolde

1934/1935 Bedřich Smetana: Zwei Witwen (Dvě vdovy)

Alexander Zemlinsky: Der Kreidekreis

Theodor Veidl: Die Kleinstädter

Igor Stravinskij: Die Nachtigall

Giuseppe Verdi: Don Carlos

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Jules Massenet: Manon

Giacomo Meyerbeer: Die Hugenotten

Gaetano Dinizetti: Lucia von Lammenmoor

Gioacchino Rossini: Der Barbier von Sevilla

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni

Leoš Janáček: Jenufa (Její pastorkyňa)

Jacques Fromental Halévy: Die Jüdin

Charles Gounod: Margarethe

Giuseppe Verdi: Falstaff

Giacomo Puccini: Madame Butterfly

Giacomo Puccini: Gianni Schicchi

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tute

1935/1936 Guiseppe Verdi: Macbeth

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Katharina Ismailowa

Giacomo Meyerbeer: Die Afrikanerin

Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta)

Claude Debussy: Pelleas und Melisande

Fridrich von Flotow: Martha oder Der Mark zu Richmond

Giacomo Puccini: Turandot

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte

Carl Maria von Weber: Der Freischütz

Richard Strauss: Der Rosenkavalier

Giacomo Puccini: Das Mädchen aus dem goldenen Westen

Max von Schillings: Mona Lisa

Daniel-Francois-Esprit Auber: Fra Diavolo

Richard Wagner: Das Rheingold

Richard Strauss: Elektra

1936/1937 Fidelio Fridrich Finke: Die Jakobsfahrt

Nikolaj Alexandrovič Rimskij-Korsakov: Die Zarenbraut

Amilcare Ponchielli: Gioconda

Albert Roussel: Das Testament der Tante Karoline

Richard Strauss: Die schweigsame Frau

Ermanno Wolf-Ferari: Die neugierigen Frauen

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunow

Otto Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor

Ambroise Thomas: Mignon

Giuseppe Verdi: Aida

Christoph Willibald Gluck: Orpheus und Eurydike

Bedřich Smetana: Der Kuß (Hubička)

Richard Wagner: Parsifal

Wilhelm Kienzl: Der Evangelimann

Hugo Wolf: Der Corregidor

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro

1937/1938 Richard Strauss: Arabella

Otakar Ostrčil: Hansens Königsreich (Honzovo království)

Jacques Ibert: Der König von Yvetot

Emil Křenek: Karel V.

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Gärtnerin aus Liebe

Georges Bizet: Carmen

Carl Maria von Weber: Oberon

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Entführung aus dem Serail

Giacomo Puccini: Madame Butterfly

Engelbert Humperdinck: Hänsel und Gretel

Umberto Giordano: André Chénier

Richard Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg

Ludwig van Beethoven: Fidelio

Bedřich Smetana: Dalibor

Giuseppe Verdi: Der Troubadour

Wolfgang Amadeus Mozart: Die Hochzeit des Figaro

Richard Strauss: Ariadne auf Naxos

Heinrich Marschner: Hans Heiling

1938/1939 Giuseppe Verdi: Luise Miller Richard Strauss: Salome

Sezona předčasně ukočena 26. září 1938

Posledním představením byla Tosca 25.9.1938

Tabulka byla sestavena podle informací z knihy:[12]

Činohra a období antifašismu 30. letEditovat

Vedle opery působila v Novém německém divadle od samého počátku i německá činohra. Na místním jevišti se uplatňovali jak ryze německy hovořící činoherní herci, tak i česko-němečtí bilingvní herci. Působil zde například Walter Taub. V Novém německém divadle začínal ve svých prvních rolích Herbert Lom.

Během celé první republiky se Nové německé divadlo profilovalo jako liberální. Vzhledem k tomu, že mnozí jeho herci byli v nějakém smyslu antifašisté, sehrálo divadlo důležitou roli v době sílícího nacistického nebezpečí. Stalo se útočištěm umělcům působícím v Německu, kteří kvůli začínajícím nepokojům nemohli působit ve svých původních divadlech v Německu. Někdy kvůli svým názorům, později i kvůli rasovému původu. Zpočátku to byli herci levicově, antifašisticky orientovaní, později také herci židovského původu. Příkladem herce, který v sobě obě kategorie propojoval, byl například Fritz Valk.

V duchu jednotného kulturního antifašistického smýšlení byl také na přelomu léta a podzimu roku 1935 založen Klub českých a německých divadelníků (Klub der deutschen und tschechischen Bühnenangehörigen).[13]

Z německé strany pražskou mateřskou organizaci vedli Fritz Valk a Walter Taub, z české Václav Vydra, Karel Dostal a František Salzer. Členy klubu se stala plejáda českých a německých herců napříč kamennými a avantgardními divadly. Nejvýrazněji deklarovali česko-německou vzájemnost uvedením lokální frašky Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec v květnu 1936.[2] Pobočky klubu byly zakládány i v jiných českých městech s výraznou německou menšinou.[14] Divadlo se tedy během třicátých let stalo centrem německé sociálně-demokratické levice, avšak jeho další existence během eskalujícího nacismu na konci 30. let už nebyla myslitelná.

Ukončení existence divadlaEditovat

Po mnichovské dohodě se divadlo dostalo do personálních i finančních obtíží. Řada členů souboru – členů Henleinovy Sudetoněmecké strany – odešla do Německa, Prahu opustil i ředitel divadla Eger, který se vrátil do Švýcarska. Zemská správa odmítla vyplatit divadlu obvyklou subvenci s tím, že německé kulturní instituce by měly přesídlit na území Sudet. Současně ztratilo divadlo významné sponzory z řad německých Židů.[15]

Naposledy se v divadle hrálo 25. září 1938, kdy Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a prodal divadelní budovu československému státu. V průběhu okupace nemělo divadlo pod názvem Německá opera Praha žádný pravidelný provoz, hostovaly zde pouze příležitostně některé německé soubory.[2]

Historie budovy po roce 1945Editovat

Po osvobození byla budova dána k dispozici nově ustavenému Divadlu 5. května, v roce 1948 byla však připojena k Národnímu divadlu jako jeho součást (od listopadu 1949 s názvem Smetanovo divadlo). Teprve v roce 1992 nabylo divadlo zpátky svou samostatnost jakožto Státní opera Praha. Po téměř 20 let fungovala Státní opera Praha jako samostatná instituce se zřizovatelem Ministerstvem kultury ČR. V roce 2012 se budova začlenila do svazku Národního divadla jako Státní opera.[16]

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • KOL. Herbert Lom, nejslavnější český herec na světě. Praha: NZB, 2015. 242 s. ISBN 978-80-905864-2-0. 
  • LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. 
  • VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 49–50. 
  2. a b c J. Herman: Smrt pražského německého divadla, Divadelní noviny, 15. květen, 2011
  3. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 51. 
  4. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 25. 
  5. a b Internetové muzeum / Divadelní architektura v Evropě. www.theatre-architecture.eu [online]. [cit. 2018-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 26. 
  7. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha s nakladatelstvím Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 28. 
  8. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 55. 
  9. SLAVÍKOVÁ, Jitka. Fidelio, programová brožura k opeře.. 1. vyd. Praha: Národní divadlo, 2018. 90 s. ISBN 978-80-7258-658-5. S. 48. 
  10. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 306, 313–323. 
  11. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha a nakladatelství Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 48 až 154. 
  12. VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. První. vyd. Praha: Státní opera Praha a nakladatelství Slovart, 2004. 600 s. ISBN 80-239-2831-7. S. 156 až 230. 
  13. LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Praha: Academia, 2012. 798 s. ISBN 978-80-200-2112-0. S. 508–509. 
  14. H. Schneider: Divadlo bez krize Archivováno 1. 11. 2016 na Wayback Machine, Divadlo.cz, 8. 12. 2007
  15. Miroslav Rutte: Otázka pražského německého divadla. Národní listy. 15. 10. 1938, s. 3. Dostupné online. 
  16. Státní opera – Historie, web Národního divadla

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat