Tetín (hrad)
Tetín je zřícenina hradu vybudovaného okolo poloviny třináctého století v místech staršího tetínského hradiště na severovýchodním okraji stejnojmenné vesnice v okrese Beroun, asi dva kilometry jihovýchodně od Berouna. Hrad stál na skalnaté ostrožně v nadmořské výšce okolo 270 metrů. Východní část hradu byla zničena lomem.
| Tetín | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Sloh | gotický |
| Výstavba | polovina 13. století |
| Přestavba | konec 13. století |
| Stavitel | Přemysl Otakar II. |
| Poloha | |
| Adresa | severozápadní část vesnice, Tetín,  Česko |
| Souřadnice | 49°57′0,1″ s. š., 14°6′23,27″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Kód památky | 46629/2-441 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Hradiště Tetín (archeologické stopy) a zřícenina hradu) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie
editovatArcheologicky je vznik hradu doložen v polovině třináctého století. Stavebníkem byl pravděpodobně král Přemysl Otakar II. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1288, kdy byl jeho purkrabím Hynek z Lichtenburka, který s Dětřichem Švihovským plenil biskupské statky. Snad s tím souvisí archeologicky zjištěné dobytí hradu. Zároveň byl hrad zmíněn jako sídlo královského lovčího, jehož úřad král Václav II. věnoval chotěšovskému klášteru.[1] Výnosy z lesa měl klášter využít pro tetínské kostely, ale obyvatelé Tetína směli v lese kácet stavební dříví pro vlastní potřebu.[2]
Během vlády Václava II. byl hrad přestavěn pro potřeby přemyslovských levobočků.[3] Jedním z nich byl v době po nástupu krále Jana Lucemburského zemský notář a nejvyšší písař Království českého Štěpán z Tetína, synovec Jana Volka. Na hradě snad zastával úřad purkrabího. Později hrad koupil Karel IV., který ho snad zmínil v zákoníku Majestas Carolina (zmínka se může vztahovat také k Děčínu nebo Děvínu) a tetínské panství připojil ke Karlštejnu. Tetínský hrad poté ve druhé polovině čtrnáctého století zanikl.[1]
Stavební podoba
editovatPůvodní hrad byl podle Tomáše Durdíka bezvěžový a stál na lichoběžníkovém půdorysu.[4] Na dvou plánech ze druhé poloviny devatenáctého století je však zakreslen mohutný suťový kužel, který mohl být pozůstatkem okrouhlého bergfritu. O čtvercovém výběžku v severním nároží Bernhard Grueber uvažoval jako o torzu věže. V takovém případě by Tetín patřil mezi hrady s obvodovou zástavbou.[1]
Hlavní obytnou budovou byl velký trojprostorový palác na severovýchodní straně. Na konci třináctého století byl hradní areál rozšířen o níže položenou západní trojúhelníkovou část, ve které byla postavena mohutná branská věž. Hradba dolního hradu byla vyzděna technikou opus spicatum a nad příkopem nejspíše zesílena parkánem. V původním jádře bylo přistavěno dlouhé palácové křídlo s bránou zavíranou hřebenem, do které vstupovalo po mostě od branské věže.[4]
Z hradu se částečně zachovala čtverhranná branská věž a fragmenty zdiva mladšího palácového křídla. Zbytek hradu byl zničen v devatenáctém při těžbě vápence.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c ZÁRUBA, František. Hrady doby přemyslovské. Díl I. Královské hrady, biskupská sídla, Chebsko. Praha: NLN a Historický ústav AV ČR, 2023. 589 s. ISBN 978-80-7422-678-6, ISBN 978-80-7286-418-8. S. 258–263.
- ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek VI. Podbrdsko. Praha: František Šimáček, 1889. 411 s. Dostupné online. Kapitola Tetín hrad, s. 80.
- ↑ DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Tetín, s. 552–553.
- ↑ a b DURDÍK, Tomáš; SUŠICKÝ, Viktor. Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čechy. Praha: Agentura Pankrác, 2000. 207 s. ISBN 80-902873-0-1. Kapitola Tetín, s. 128–130.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tetín na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Tetín v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- KROBOVÁ, Adriana. Tetín: Sídlo přemyslovských levobočků [online]. Český rozhlas, 2013-01-06 [cit. 2017-09-10]. (Po stopách dávných hradů a tvrzí středních Čech). Vložené audio s citacemi Augusta Sedláčka a komentáři Tomáše Durdíka. Dostupné online.
