Parkán je fortifikační prvek hradebního opevnění. Jedná se o prostor před samotnými hradbami, který je z přední strany chráněn další, zpravidla menší zdí - hradbou, či náspem, s prostorem - chodníčkem, který umožňoval volný pohyb obránců z místa na místo. Pokud se jedná o zeď, říká se jí parkánová zeď. Chráněný pohyb obránců hradeb (především lučištníků) za touto hradbou, zvyšoval nejen aktivní obranu např. hradu, ale i ochranu hlavního opevnění. V některých případech byl parkán i zdvojený, případně několikanásobný.

Parkánová zeď v Carcassonnu

Parkán byl součástí opevnění středověkých hradů a měst. Vznikl navezením zeminy před hlavní hradbu do výše několika metrů, tím se celý prostor zvedl o několik metrů. Z vnější strany se zemina zpevnila druhou hradbou o něco nižší. Tato hradba se nazývala parkánová a prostor mezi hradbami parkán. Parkány byly poměrně široké, u městských hradeb i 10 metrů, a daly se používat jako komunikace vhodná k přesunu obránců i vozů se střelivem. Obránci tu mohli střílet ve dvou řadách nad sebou. Pokud útočníci prorazili u paty opevnění parkánovou hradbu, nedostali se do města či hradu ale začala se na ně sypat zemina, ze které byl parkán vybudovaný Již od středověku se parkán stával zároveň smetištěm, kam se z hradeb házely odpadky. Proto se v 19. století snažily městské rady parkány i ze hygienických důvodů zastavět, nebo na nich vybudovat parky.

LiteraturaEditovat

  • VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice. 1. vyd. Praha: Grada, 2013 dotisk. 197 s. ISBN 978-80247-3946-5. S. 114-115. 

Externí odkazyEditovat