Otevřít hlavní menu

Klement I.

čtvrtý papež katolické církve
(přesměrováno z Sv. Kliment)

Svatý Klement I. či Kliment I. či Klement Římský je v tradici katolické církve považován za čtvrtého římského biskupa, a tedy čtvrtého papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/9297/101.

Svatý
Klement I.
4. papež
San Clemente, Papa, por Juan Correa de Vivar.jpg
Církev římskokatolická
Pontifikát začal 88/92
Pontifikát skončil 97/101
Předchůdce Anaklét
Nástupce Evaristus
Osobní údaje
Datum narození ?
Místo narození asi Řím, Římské císařství
Datum úmrtí 97/101
Místo úmrtí Černé moře, možná Řím, Římské císařství
Příčina úmrtí poprava utopením
Svatořečení
Svátek 23. listopadu
Uctíván církvemi Katolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ostatky svatého Klimenta údajně našli svatí Cyril a Metoděj, a je proto spojen s počátky křesťanství na Velké Moravě i v Čechách.

Giovanni Battista Tiepolo, Vidění sv. Klimenta, 17301735, olej na plátně, Národní galerie, Londýn

ŽivotEditovat

Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský (na rozdíl od Klementa Alexandrijského), je v křesťanské tradici uváděn jako čtvrtý římský papež. Někteří znalci církevních dějin jej však považují za přímého nástupce svatého Petra. Rozpor je vysvětlován tak, že pokud byl svatý Petr na cestách, spravovali římskou církev Linus a Anaklét. Po smrti svatého Petra měl spravovat církev Klement; aby zamezil rozkolu v církvi, ustoupil Linovi a Anaklétovi a římským biskupem se stal až po jejich smrti.

Starověký dějepisec Eusebios z Kaisareie Klementa I. ztotožnil s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listě Filipským, který je součástí Nového zákona. Podle tohoto podání Klement pocházel z města Filippi v Makedonii a na křesťanskou víru jej obrátil svatý Pavel. Jeho jménem označujeme třetího nástupce apoštola Petra. Patří tedy k nejstarším církevním otcům, apoštolským. Setkáváme se s ním i v díle jiného autora, v tzv. Pastýři Hermově. Tam Klement vystupuje jako biskup zplnomocněný k zasílání listů církevním obcím mimo Řím.

PůsobeníEditovat

O jeho papežském působení není mnoho známo. Údajně ustanovil v každém římském okrese sedm zapisovatelů (notářů), kteří měli za úkol zaznamenávat skutky křesťanských mučedníků. Svými dopisy církvím mimo Řím se zasloužil o zachování jednoty církve. Známý je List ke Korintským, i když jeho autorství bylo zpochybněno. Rovněž se zasloužil o šíření křesťanství vysíláním hlasatelů víry i do vzdálených zemí.

SmrtEditovat

Legendy jsou značně rozporné.

  • Podle první -nejznámější verze, šířené od 13. století Zlatou legendou, poslal císař Trajanus Klementa do vyhnanství na Chersonésos (dnešní poloostrov Krym v Černém moři). Když Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz v letech 100–101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku. Odtud je časté zobrazení svatého Klementa s kotvou. Krymští křesťané jeho tělo nalezli, pohřbili a nad jeho hrobem vystavěli kapli. Svatý Konstantin (známý jako slovanský věrozvěst Cyril) v roce 861 nalezl nejen onu kotvu, ale i ostatky. Roger, biskup chalonský, podal zprávu, že když v roce 1048 navštívil Kyjev, aby dojednal sňatek Jindřicha I. s Annou Kyjevskou, ukazoval mu car Jaroslav Moudrý lebku svatého Klementa, kterou získal při válečném tažení na Krym.
  • Druhá verze legendy uvádí, že Klement v roce 100 nebyl utopen v moři, ale v řece Tibeře v Římě.
  • Třetí verze píše, že Klement zemřel přirozenou smrtí sešlostí stářím. Křesťanské církve Západu i Východu jej za mučedníka považují. V případě, že nebyl umučen k smrti, ale za křesťanskou víru trpěl, je svatým vyznavačem.

SpisyEditovat

Sv. Klementovi bylo připisováno autorství mnoha spisů; nejspíše je autorem pouze jediného, Prvního listu Korinťanům.

První list KorinťanůmEditovat

První list Korinťanům, latinsky Prima Clementis, (nezaměňovat s Pavlovým Prvním listem Korintským) je jediný spis, u kterého se Klementovo autorství obecně přijímá. Řeší korintský spor o délku funkčního období presbyteria, správního orgánu komunity. List objasňuje fungování duchovního úřadu. Presbyterský úřad navazuje na apoštolské pověření od Krista, které apoštolové předali presbyterům. Jediné, co spadá do pravomoci církevní obce, je ustanovení presbyterů. Následují příklady z Bible, které vypovídají o závisti, zmatku, nevraživosti a o následcích takového konání. List končí překvapivou přímluvou za pohanskou vrchnost. Klement v něm pohanské vrchnosti přisuzuje moc od Boha, aby mohla soudit podle moci Boží.

Druhý Klementův listEditovat

Tento list je nejstarším dochovaným křesťanským kázáním vůbec. Kárá špatné mravy a poukazuje na blízký konec světa. Tento list byl zřejmě tradován s prvním listem, a tak se dostal do povědomí o Klementově autorství. Za místo vzniku lze považovat Korint, podle spojení s prvním listem. Doba vzniku se udává kolem poloviny 2. století.

Pseudoklementinské listyEditovat

Ad virgines – Pravidla askeze. Pravidla, jak se asketi mají odpoutávat od druhého pohlaví. Vznikl asi v Sýrii nebo Palestině kolem poloviny 3. století. Syrský text je jediný kompletně dochovaný text. Dále jsou známy fragmenty řeckého a koptského překladu.

PseudoklementinaEditovat

Skupina spisů obsahující apokryfní skutky apoštolů. Pisatelem textu o Petrově cestě a jeho konání (řečech, disputacích, zázracích) je Klement, který byl Petrem obrácen. Spis obsahuje dvacet pseudoklementinských Homilií pojmenovaných podle Petrových kázání (zahrnuje heterodoxní teologii původem v židokřesťanství). Dále je tu deset knih známých jako Recognitiones. Jsou to vyprávění o osudech Klementovy rodiny, která je po letech rozloučení opět shromážděna Petrem. Dochovaly se dva řecké a dva arabské texty, které jsou spíše výtahy z původního textu. Doba sepsání spisu je pravděpodobně kolem poloviny 4.století, s tím, že text Homilie je vzhledem ke své židokřesťanské povaze starší než Recognitiones.

Úcta a ikonografieEditovat

Svatý Klement bývá zobrazován jako Říman v dlouhé tunice, jeho atributy jsou kotva a ryba, někdy mlýnský kamen na krku, klíče nebo kniha. Ve dvojici bývá vyobrazen se sv. Petrem. Svatý Klement je také postavou křesťanské romance, která se dochovala ve dvou různých verzích. Podle této legendy je Klement ztotožňován se synovcem císaře Domitiana, T. Flaviem Clemensem. Svátek svatého Klementa je podle církevního kalendáře 23. listopadu. Českou obdobou jména Klement jsou: Klem, Klíma, Kléma či Klimeš, ve staročeské podobě i Těšek.

RelikvieEditovat

Výtvarné uměníEditovat

Samotný světec i jeho legenda bývají v evropském umění vyobrazeni od raně křesťanské doby. K nejstarším nástěnným malbám patří fresky v kostele San Clemente v Římě.

České zeměEditovat

Svatému Klementovi byl zasvěcen nejstarší kostel v Čechách, rotunda na Levém Hradci. Nejstarší dochovanou památkou jsou románské malby v apsidě kostela sv. Klementa ve Staré Boleslavi.

V Praze byla po světci pojmenována jezuitská kolej Klementinum, podle staršího kostela sv. Klimenta při někdejším klášteře dominikánů. Čtyři vrcholně barokní fresky tam vymaloval Jan Hiebel: 1. Nad hlavním oltářem: Sv. Kliment byl za svou víru poslán císařem Trajánem do vyhnanství na Chersonésos, kde nalezl 2000 trpících křesťanů, odsouzených k pracím v kamenolomech. Modlil se za ně a dodal také jim naději a víru, takže vyčerpaní a žízniví spatřil na skále ve svatozáři Beránka božího, pod jehož nohama vytryskl pramen čerstvé vody. 2. Katané sv. Klimenta odsoudili k smrti a přivázali mu na krk kotvu, s níž ho vrhají do moře. 3. Andělé adorují na oltáři ostatky sv. Klimenta, který již byl vzat do nebe. Ke chrámu se sbíhají věřící. 4. Nad kruchou: Nebeská klenba je vyobrazena s Nejsvětější Trojicí uprosřed, adorují ji sv. Kliment a sv. Alois z Gonzagy, pod nimi andělé drží rozvinutý rys s vyobrazením koleje Klementinum.

PatrociniaEditovat

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, Ikonographie der Heiligen, Band 6., Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • VONDRUŠKA, Isidor. Životopisy svatých v pořadí dějin církevních. Praha: Ladislav Kuncíř, 1930. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat