Otevřít hlavní menu

Stereotypizace jako psychický a současně sociální mechanismus představuje na jedné straně určitý konsenzus v pohledu na svět, ale na straně druhé determinuje vnímání i hodnocení určitých skupin jevů a ovlivňuje postoje a chování vůči nim. Stereotypizace jinými slovy nese schopnost redukovat, esencializovat a fixovat „rozdíly“. Pozornost je soustředěna na určení shodných a rozlišujících rysů. Stereotypizace se ovšem neomezuje pouze na určení zobecněných kategorií skupin lidí, ale současně zobecněné, nediferencované charakteristiky jednotlivým příslušníkům těchto skupin (v případě genderové stereotypizace mužům a ženám) přisuzuje. V tomto rámci ji lze tedy chápat jako nástroj reprodukce mocenských vztahů, a případně tedy i jako výraz dominantní (patriarchální) ideologie, který pomáhá naturalizovat status quo. Zjednodušení, ustrnulost, zobecněná očekávání, hodnocení i deformace původního vzoru, skrze něž se mocenské vztahy reprodukují, tak vedou ke vnímání stereotypizace jako diskriminačního procesu. Zvláště národní, etnické, třídní a rodové (genderové) stereotypy vytvářené dominující většinou ve společnosti jsou velmi silné.

Stereotypizace je často skloňována v souvislosti s médii, neboť ta, jakožto významní nositelé společenských a kulturních hodnot dominantní ideologie, mají rozhodující vliv na ustavování, šíření a posilování stereotypů. Genderovými stereotypy chápeme tradiční a často i diskriminační představy o typicky mužských a typicky ženských vlastnostech a o rolích a pozicích mužů a žen ve společnosti. Takovéto stereotypy můžeme nalézt téměř ve všech druzích televizních pořadů – počínaje reklamami a zprávami konče. Stereotypy jsou ze své podstaty iracionální, a proto jen velmi obtížně podléhají změně na základě logické argumentace. Stereotypizace bývá jako proces reprodukce dominantních hodnot (patriarchátu) v rámci mediální produkce často spojována s mytickými strukturami, jak je definoval Roland Barthes ve své knize Mytologie (Barthes 2004). V genderovém kontextu jde například o mýtus krásy či mýtus ženy matky. Skrze mýtus reprezentovaná schémata účinně multiplikují symbolickou represi, petrifikují sociální exkluzi a současně mohou sloužit jako racionalizace ustrnulosti, nepochopení, nevraživosti až nenávisti. Na druhou stranu jsou však potřebná, protože dělají svět jednodušší a srozumitelnější, pomáhají nám uspořádat a kategorizovat složitou sociální realitu, a proto by bylo nesmyslné se domnívat, že je možné či dokonce žádoucí se jich úplně zbavit, neboť hrají klíčovou roli v tom, jak rozumíme světu a společnosti. V momentě, kdy však vedou k takovému deformování reality, které významnou měrou přispívá k diskriminaci celé skupiny obyvatel, stávají se nebezpečnými.

Výraz stereotypizace poprvé použil Walter Lippmann (1889–1974) v roce 1922 a označil ji za „obrazy v našich hlavách“ vztahující se k ostatním lidem. Lippman vycházel z předpokladu, že je pro člověka nemožné uchopit komplexní realitu, a vytváří si tudíž prostřednictvím stereotypů zjednodušené konstrukce. Rozlišuje mezi „okolním světem“ (tedy reálně existujícím světem) a „pseudo-světem“ (tedy subjektivní percepcí světa).

Stereotypizace je společně s typizací základním konstitutivním prvkem sociální konstrukce reality, která formou kategorizujícího zjednodušení pomáhá v orientaci ve struktuře sociálního systému. Stereotypizace se však oproti typizacím – ustáleným strukturám zkušenosti – liší právě v tom, že není pouhým procesem zjednodušení, systematizace a zpřehlednění. Stereotypizace zjednodušené rysy ujařmuje tak, že stereotypy fungují současně jako nositelé soudů, názorů i předsudků, jež jsou v rámci každodenního života tzv. vždy k dispozici.