Wolfram von Eschenbach
německý rytíř, básník a minnesängr
Wolfram von Eschenbach (asi 1170 – asi 1220) byl německý rytíř, básník a minnesängr. Je řazen mezi největší epické básníky své doby, ale věnoval se i poezii lyrické.[1]
| Wolfram von Eschenbach | |
|---|---|
 Wolfram von Eschenbach, Codex Manesse | |
| Narození | asi 1170 Wolframs-Eschenbach |
| Úmrtí | asi 1220 |
| Povolání | básník, minnesängr a rytíř |
| Národnost | německá |
| Žánr | epos, rytířský román |
| Významná díla | Parzival |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
O jeho životě se ví jen velmi málo, podle jména se usuzuje, že se narodil v bavorském Obereschenbachu v Ansbachu (nyní Wolframs-Eschenbach). Pocházel z drobné šlechty, žil jako rytíř, pobýval u šlechtických příznivců ve středním Německu a ve Štýrsku, delší dobu žil na Wartburgu. Svým dílem Parzival se stal vrcholným představitelem německého dvorského eposu.[1]
Dílo editovat
- Parzival (asi 1200–1210), rozsáhlý epos napsaný ve střední horní němčině, zpracovaný částečně podle francouzské předlohy Perceval od Chrétiena de Troyes. V eposu je spojena artušovská látka s mystickými pověstmi o svatém Grálu. Jde o vývojový středověký román, ve kterém se Parzival změní z prostého a naivního „hlupáčka" ve skutečného rytíře a krále družiny rytířů sv. Grálu. Epos má složitou kompozici, četné exkursy (odbočky od hlavního děje) a originální úvahy o rytířském životě.[1]
- Willehalm (po 1212), fragment eposu o bojích Francouzů s Araby v 9. století, napsaný podle chanson de geste Aliscans, ve kterém je náboženská nenávist předlohy nahrazena myšlenkou tolerance.
- Titurel (asi po 1217), fragment eposu, ve kterém je rozvedena jedna milostná epizoda z eposu Parzival. Wolframův vztah k ženě nedí dán pouze rytířskou galantností a dvorností. Básník oslavuje manželskou lásku a věrnost, ve které je skutečné štěstí.
- Tagelied (Jitřní písně), milostná lyrika (dochovalo se osm písní), kterou psal jako minnesängr a ke které skládal i hudbu (ta se nedochovala):[2]
- Den morgenblic bî wahtaeres sange erkôs,
- Ez ist nu tac!,
- Sîne klâwenv,
- Von der zinnen,
- Der helnden minne ir klage,
- Ein wîp mac wol erlouben mir,
- Ursprinc bluomen, loup ûzdringen,
- Guot wîp, ich bitte dich minne.
Ohlasy Wolframova díla v hudbě editovat
Wolframův epos se stal předlohou oper Richarda Wagnera Lohengrin (jde o Parzivalova syna) a Parsifal. Ve Wagnerově opeře Tannhäuser Wolfram von Eschenbach přímo vystupuje.
Česká vydání editovat
- Ve službách paní, Evropský literární klub, Praha 1941, přeložil Antonín Hartl, výbor z dvorských pěvců, ve kterém je obsažena jedna Wolframova píseň pod názvem Svítáníčko.
- Vladimír Donát. Parsifal: román pro mládež podle klasické předlohy Wolframa z Eschenbachu. Ilustrace Vincenc Hehl. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1942.
- Parzival, Aula, Praha 2000, přeložil Jindřich Pokorný.
| Současně s tímto svérázným a sršatým geniem hluboce náboženských myšlenek [tj. Wolframem von Eschenbach, pozn. Wiki] tvořil největší formální umělec v středohornoněmeckém básnictví; naplnitel, ba již také i přehodnotitel rytířsko-epické tradice, Gottfried von Strassburg. |
| Hugo Siebenschein a Leopold Zatočil[3] |
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Odeon, Praha 1987, str. 739-740.
- ↑ Eschenbach - bibliotheca Augustana
- ↑ SIEBENSCHEIN, Hugo a ZATOČIL, Leopold. Stručné dějiny německé literatury do roku 1250: s ukázkami originálů a jejich překlady: [určeno pro posluchače fakulty filologické v Praze, fil. v Brně, Olomouci a Bratislavě]. 1. vyd. Praha: SPN, 1958. 261, [2] s. Učební texty vysokých škol / Karlova univerzita v Praze. Fakulta filologická. S. 155.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Wolfram von Eschenbach na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Wolfram von Eschenbach
- (německy) Wolfram von Eschenbach – Leben und Werk
- (anglicky) Wolfram von Eschenbach – NNDB
- (francouzsky) Wolfram d'Eschenbach – Encyclopædia Universalis
