Smrk sibiřský

druh rostliny

Smrk sibiřský (Picea obovata) je druh smrku rozšířený v severní Asii, především v oblasti Sibiře.

Jak číst taxoboxSmrk sibiřský
alternativní popis obrázku chybí
Porost smrku sibiřského v Jakutii
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělenínahosemenné (Pinophyta)
Třídajehličnany (Pinopsida)
Řádborovicotvaré (Pinales)
Čeleďborovicovité (Pinaceae)
Rodsmrk (Picea)
Binomické jméno
Picea obovata
Ledeb., 1833
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PopisEditovat

Vzhledově se jedná o poměrně variabilní druh. Je to středně velký stálezelený jehličnan, dorůstající výšky 15–35 metrů, s kuželovitou korunou a převislými či deskovitě rozloženými větvemi. Průměr kmene může dosáhnout až 1,5 metru. Mladé větvičky jsou oranžovohnědé, roztroušeně až hustě chlupaté. Jehlice jsou dlouhé 7–20 mm, na průřezu kosočtvercové, jasně zelené až šedozelené barvy, s nenápadnými průduchovými proužky. Jehlice přiléhající k pupenu jsou nápadně vyhnuté směrem ven pod větším úhlem než zbytek jehlic, což je rys, který se objevuje pouze u dvou nebo tří dalších druhů smrků. Šišky jsou kuželovitě válcovité, 5–10 cm dlouhé a 1,5–2 cm široké, zpočátku zelené nebo fialové, později hnědé; dozrávají 4–6 měsíců po opylení a mají tuhé, jemně okrouhlé šupiny.

Od značně podobného smrku ztepilého (Picea abies) se smrk sibiřský liší menšími šiškami, kratšími jehlicemi, chlupatými prýty a právě zaokrouhlenými semennými šupinami na šiškách.[2]

Rozšíření a ekologieEditovat

Mezi smrky má největší areál rozšíření, a to od ruské severovýchodní Evropy a pohoří Ural na západě po Magadanskou oblast a břehy Ochotského moře na východě, a od pohoří Altaj na jihu až po arktickou stromovou hranici na severu. V deltě řeky Leny dosahuje nejsevernější hranice rozšíření v rámci rodu.[2]

Podél vodních toků a na prameništích tvoří dominantu sibiřské "temnochvojné" tajgy, na ostatních stanovištích se vyskytuje jako příměs jedlových, limbových a modřínových porostů. Roste i na permafrostu, který rozmrzá pouze krátce ve své povrchové vrstvě, vydrží i v oblastech s vegetační dobou trvající pouhých 26 dnů. Vyhovuje mu spíše stín až polostín a spokojí se i se středně úživnými půdami.[2]

VyužitíEditovat

Smrk sibiřský je v Rusku důležitým hospodářským stromem. Dřevo se využívá ke stavebním účelům a na výrobu celulózy. Z jehličí se vyrábí smrkové pivo. Vysazuje se v ochranných pásech lesů a podél cest, význam má též v sadovnictví.

V ČR se s ním lze setkat jen zcela ojediněle, jako sbírkovou dřevinu jej pěstují některá arboreta (např. Dendrologická zahrada v Průhonicích nebo arboretum Mendelovy univerzity v Brně).[2]

Taxonomie a systematikaEditovat

Taxonomické postavení smrku sibiřského není zcela vyjasněno a v průběhu doby procházelo různými kontroverzemi. Podle genetických studií je smrk sibiřský velmi blízce příbuzný s evropským smrkem ztepilým (Picea abies), nějakou dobu byly též považovány i za dva poddruhy téhož taxonu.[3] Se smrkem ztepilým se v místech dotyku jejich areálů v severovýchodní Evropě snadno kříží, resp. vytváří přechodové formy mezi oběma taxony. Tyto hybridní populace rostoucí ve veliké oblasti od severovýchodního Norska a severního Finska až po východní Ural se označují jako Picea × fennica (Regel) Komarov, respektive jako Picea abies subsp. ×fennica, pokud by oba rodičovské taxony byly považovány za pouhé poddruhy smrku ztepilého. Od populací smrku sibiřského dále na východ od Uralu se liší šiškami s méně okrouhlými, spíše trojúhelníkovitě zašpičatělými semennými šupinami.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Picea obovata na anglické Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.2. 4. září 2021. Dostupné online. [cit. 2021-10-05]
  2. a b c d Ivan Musil, Jan Hamerník: Lesnická dendrologie 1: Jehličnaté dřeviny. Praha: ČZU 2003, s. 34-35
  3. Konstantin V. Krutovskii; FRITZ BERGMANN. Introgressive hybridization and phylogenetic relationships between Norway, Picea abies (L.) Karst., and Siberian, P. obovata Ledeb., spruce species studied by isozyme loci. Heredity. 1995, s. 464–480. DOI 10.1038/hdy.1995.67. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat