Rozdíly mezi češtinou a slovenštinou

	Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA. Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Tento článek popisuje hlavní rozdíly mezi češtinou a slovenštinou, dvěma blízce příbuznými a vzájemně srozumitelnými slovanskými jazyky.

Historické pozadí

Čeština měla během své historie vždy větší prestiž než slovenština. Psaný jazyk se v ní vyvíjel od 13. století, zatímco slovenština byla po staletí pouze skupinou lidových nářečí. Na velké části Slovenska fungovala čeština od 15. do 18. století jako spisovný jazyk, což napomáhalo k podobnosti obou jazyků. Čeština používaná na Slovensku byla zpravidla v menší či větší míře slovakizovaná tj. obohacená o slovenské lexikální i gramatické elementy (slovakismy). Slovakizovanou češtinou byla také sepsána část Žilinské městské knihy, což je vůbec nejstarší památka slovenského písemnictví (1451). V době slovenského národního obrození se objevily dvě koncepce: přijetí češtiny jako spisovného jazyka nebo vytvoření samostatného spisovného standardu. Postupně se začala prosazovat druhá možnost, byť často vznikaly velké spory o podobu tohoto jazyka. V 19. století se nový slovenský spisovný jazyk začal od češtiny vzdalovat (částečně i záměrně). V této době se do spisovného jazyka přejímala jednotlivá slova z nářečí a zejména v biologii se vytvořila samostatná vědecká terminologie.

V době společného státu se jazyky opět sbližovaly. V meziválečném období byly čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho československého jazyka. Tento názor vycházel z myšlenky čechoslovakismu a byl opuštěn po druhé světové válce^[1]. Přesto se však až do zániku Československa terminologické komise snažily, aby odborná slovní zásoba obou jazyků byla co nejpodobnější. Zejména od 60. a 70. let 20. století přispívala k podobnosti dnešní slovní zásoby vzájemná dostupnost prostřednictvím rozhlasu, filmu a televize ve společném státě. Všichni občané se tak dostali do kontaktu s druhým jazykem. Od rozdělení státu lze pozorovat znovu jisté jazykové oddalování.

Úzký vztah obou jazyků a životy jejich mluvčích po dobu 65 let v jedné zemi vedly k rozšířenému pasivnímu bilingvismu. Když Čech mluví se Slovákem, každý používá svůj jazyk a bez větších problémů si rozumí. Česko-slovenský překlad je málokdy praktikován. České právo umožňuje používat slovenský jazyk bez tlumočníka na úřadech a soudech, slovenské dokumenty jsou v ČR akceptovány v originále. Slovenština má tedy de facto rovnocenné postavení s úřední češtinou^[2]. Taktéž na Slovensku je čeština de facto rovnoprávná s úřední slovenštinou.

Fonetika a fonologie

Slovenština má ve srovnání s češtinou poněkud složitější a konzervativnější hláskový systém. Rozdíly plynou zejména ze skutečnosti, že ve slovenštině neproběhly určité změny typické pro současnou češtinu.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto fonémy:

/ʎ/, měkké <ľ>, původní palatalizované (měkké) /lʲ/ v češtině (a některých slovenských dialektech) splynulo s /l/ (sl. kľúč, č. klíč);
/r̩ː/, /l̩ː/, dlouhé slabikotvorné <ŕ, ĺ>, v češtině opozice délky zanikla, resp. /l̩ː/ se změnilo na /luː/ a později na /loʊ̯/ (sl. hĺbka, kŕčok, č. hloubka, krček);^{[pozn. 1]}
/d͡z/, v češtině zaniklo, odpovídá mu /z/ (sl. medzi, č. mezi);^{[pozn. 2]}
dvojhlásky /i̯a/, /i̯ɛ/, /i̯u/, psané <ia, ie, iu> (sl. piaty, biely, č. pátý, bílý);
dvojhláska /u̯o/, zapisovaná <ô>, vyvinula se z původního dlouhého /oː/, v češtině se dále změnila na dlouhé /uː/, zapisované jako <ů> (sl. kôň, č. kůň).

V češtině se na rozdíl od slovenštiny vyskytují následující fonémy:

/r̝/, zapisované jako <ř>, vyvinulo se asibilací z měkkého, palatalizovaného /r ʲ/, ve slovenštině mu odpovídá /r/ (sl. rybár, pri, č. rybář, při);
dvojhláska /oʊ̯/, zapisovaná <ou>, vyvinutá z původního dlouhého /uː/ (ne na začátku slova), v obou jazycích zapisovaného jako <ú> (sl. múka, č. mouka); ve slovenštině se vyskytuje jen v zakončení instrumentálu singuláru ženského rodu (ženou, rastlinou, skriňou) a je chápáno jako spojení dvou fonémů /o/ + /ʊ/.^{[pozn. 3]}

Další rozdíly ve výslovnosti:

/v/ je ve slovenštině na konci uzavřených slabik (v kodě) vyslovováno jako neslabičné /ʊ̯/ (sl. krv [kr̩ʊ̯], spev [spɛʊ̯], pravda [praʊ̯da] x č. krev [krɛf], zpěv [spjɛf], pravda [pravda]);^{[pozn. 4]}
ve slovenštině často dochází k asimilaci (spodobě) znělosti před sonorami, v češtině obvykle nikoliv (sl. sme [zmɛ], č. jsme [(j)smɛ]);^{[pozn. 5]}
ve slovenštině platí tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou za sebou následovat dvě dlouhé slabiky (za dlouhé se z tohoto hlediska považují i dvojhlásky), dochází ke krácení samohlásek tam, kde by jinak podle mluvnických pravidel byla samohláska dlouhá. V češtině takovéto omezení není (sl. krásny, biely, č. krásný, bílý).

Morfologie

Po stránce morfologické je slovenština v mnoha ohledech jednodušší než čeština, jejíž mluvnice je často komplikovanější, zejména ve spisovné češtině. To je dáno mj. i tím, že spisovná slovenština byla kodifikována později než spisovná čeština, jež v mnohém ustrnula v dřívějším stavu a neodráží vývoj mluveného jazyka, zejména tzv. obecné češtiny.

Hlavní rozdíly jsou tyto:

V rámci skloňování je ve slovenštině větší tendence k analogii mezi vzory – koncovky -ám a -ách v dativu a lokálu plurálu ve středním rodě podle ženského rodu (sl. mestám, mestách, č. městům, městech), jednotné zakončení -och v lokálu plurálu v mužském rodě (v češtině -ech, -ách, -ích), společná koncovka -(a)mi v instrumentálu plurálu všech rodů (v češtině jen ženském rodě; sl. pánmi, ženami, mestami, č. pány, ženami, městy), mužské zakončení instrumentálu maskulin typu hrdina (sl. hrdinom, č. hrdinou podle předsedou) a vyrovnání genitivu s akuzativem u tohoto typu (sl. hrdinu, č. hrdiny podle předsedy).^{[pozn. 6]}
Ve slovenštině se u životných maskulin akuzativ shoduje s genitivem v singuláru i v plurálu, kdežto v češtině pouze v singuláru (sl. bez žiakov – vidím žiakov, č. bez žáků – vidím žáky).^{[pozn. 7]}
Ve slovenštině jsou menší rozdíly mezi tzv. měkkými a tvrdými vzory podstatných jmen. V češtině je větší oddálení měkkých a tvrdých vzorů dáno historickými změnami měkkých samohlásek ’a > ě, ’u > i, ’ú > í, které ve slovenštině neproběhly.^{[pozn. 8]}
Čeština zachovává vokativ, který ve slovenštině (až na nečetné výjimky) zanikl. K oslovení používá slovenština nominativ (sl. pán profesor!, č. pane profesore!).^{[pozn. 9]}
Slovenština má tendenci zachovávat při skloňování zakončení kmene, odstraňuje výsledky II. praslovanské palatalizace, kdežto v češtině často dochází ke změnám (alternacím) kmenové souhlásky (ruka – slovensky v ruke, česky v ruce, kniha – sl. v knihe, č. v knize, tajga – sl. tajge, č. tajze).
V genitivu plurálu ve slovenštině obvykle dochází ke dloužení nebo diftongizaci kmenové samohlásky (vrana – vrán, žena – žien, ruka – rúk, hora – hôr, kino – kín, jablko – jabĺk). V češtině naopak často (nikoliv však systematicky) dochází ke krácení (rána – ran, kráva – krav, žába – žab, síla – sil, moucha – much, smlouva – smluv, míra – měr, víra – věr, trouba – trub, díra – děr, chvíle – chvil).^{[pozn. 10]}
Ve slovenštině má 1. os. singuláru všech slovesných tříd jednotné zakončení -m, v češtině se v jednotlivých třídách liší (sl. chcem, píšem, viem, č. chci, píšu, vím).
Příčestí minulé má ve slovenštině jednotné zakončení plurálu -li ve všech rodech, v češtině se rozlišuje podle rodu podmětu (-li, -ly, -la).^{[pozn. 11]}
Při vykání se převádí do plurálu celá slovesná část přísudku (boli ste prijatá, č. byla jste přijata).^{[pozn. 12]}

Pravopis

Oba jazyky používají upravenou latinku s diakritikou. Některé znaky se však liší.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto grafémy:

ä /ɛ/ nebo /æ/
ô /u̯o/
spřežky dz, dž, považované za samostatná písmena
ľ /ʎ/
ŕ, ĺ /r̩ː/, /l̩ː/ – dlouhé slabikotvorné souhlásky

Čeština má navíc:

ě, které měkčí předchozí souhlásku, výslovnost se liší podle předchozí souhlásky, je historickým pozůstatkem zaniklého fonému /ʲɛ/
ů, původně používané k zápisu dvojhlásky /u̯o/ (ve slovenštině <ô>), dnes vyslovováno /uː/
ř /r̝/

Další rozdíly:

Odlišně jsou zapisovány slabiky /ɟɛ/, /cɛ/, /ɲɛ/: v češtině vždy jako <dě, tě, ně>, ve slovenštině <de, te, ne>, přičemž v některých případech se výslovnost těchto slabik neměkčí (např. ten, jeden, teraz, krásneho).
Zakončení -dí/-di, -tí/-ti, -ní/-ni v plurálu přídavných jmen rodu mužského životného se ve slovenštině vyslovují tvrdě (mladí: sl. [mladiː], č. [mlaɟiː]).^{[pozn. 13]}
<r> je v češtině pravopisně tvrdé, v domácích slovech může být následováno jedině tvrdým <y/ý> (ryba – č. i sl.), ve slovenštině může následovat i měkké i, a to zejména tam, kde je v češtině odpovídající spojení <ři> (sl. tri, č. tři).
Psaní předpon s-/se- (sl. so-) a z-/ze- (sl. zo-) se v češtině řídí mluvnickými pravidly, kdežto ve slovenštině se řídí výslovností (č. zpěv, sbírat, seznam, sl. spev, zbierať, zoznam).
Slovenština je mnohdy progresivnější při zdomácňování pravopisu přejatých slov. V češtině jsou častější dublety (dvojí tvary). Například je možné psát slova s příponou -ismus (tato podoba se považuje za základní) také v souladu s výslovností -izmus. Ve slovenštině je pouze podoba -izmus.
Pravidla pro psaní velkých písmen v názvech jsou v obou jazycích většinou shodná. Liší se jen v jednotlivostech. Reformy pravopisu v 90. letech přinesly v obou jazycích dílčí změny v psaní místních názvů. V češtině se po předložce píše velké písmeno (např. U Vody), kdežto ve slovenštině zůstává písmeno malé (U vody), nejde-li o vlastní jméno. Zatímco v češtině jsou slova jako ulice, náměstí či nábřeží vždy s malým písmenem (náměstí Svobody), ve slovenštině se od reformy považují za nedílnou součást názvu, a pokud stojí na začátku, mají velké písmeno: Námestie slobody.

Slovní zásoba

Slovní zásoba obou jazyků je do značné míry totožná s výjimkou fonetických rozdílů (č. mléko, pět, řeka, důvod, sl. mlieko, päť, rieka, dôvod). V odborné terminologii kromě biologie (zejména názvů živočichů a rostlin) byla z praktických důvodů do slovenštiny převzata česká terminologie (ve slovakizované podobě). Názvy měsíců se zcela liší: čeština, stejně jako např. polština, ukrajinština či chorvatština, používá tradiční slovanské formy spojené s venkovskými tradicemi (leden, únor, březen…), zatímco slovenské měsíce, stejně jako např. ruské, slovinské či srbské, jsou latinského původu (január, február, marec…).

Příklady některých odlišných slov:

Slovenština	Čeština
hej	jo
ak	jestliže
naozaj	opravdu
iba	jenom
páčiť sa	líbit se
ponuka	nabídka
rozprávka	pohádka
najmä	zejména
napokon	nakonec
dovidenia	na shledanou

Některá podobně znějící slova mají odlišný význam – jde se o tzv. falešné přátele. Např. syrový ve slovenštině znamená sýrový, kdežto syrový se slovensky řekne surový. Slovenské topiť znamená rozpouštět (teplem), zatímco topit (vyrábět teplo) se slovensky řekne kúriť a kouřit se ve slovenštině řekne fajčiť.

Hranice mezi češtinou a slovenštinou

Čeština a slovenština jako velmi blízké jazyky vytvářejí jižní podskupinu západoslovanských jazyků. Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum. Zde popsané rozdíly se týkají kodifikovaných standardních (spisovných) forem obou jazyků, pro jednotlivá nářečí nemusí platit, zejména pak v oblasti moravsko-slovenského pomezí (viz poznámky).

Tradičně se jednotlivé nářeční oblasti přiřazují k jednomu či druhému jazyku podle politické příslušnosti. Geografická hranice mezi češtinou a slovenštinou se obvykle ztotožňuje se státní hranicí mezi Českem a Slovenskem, což odpovídá pojetí obou řečí jako národních jazyků Čechů a Slováků.

Výrazný předěl mezi češtinou a slovenštinou představují izoglosa pračeské změny dz’ > z’ a staročeské asibilace r’ > ř, tj. hranice mezi výskytem slovenského /dz/ na straně jedné a českého /ř/ na straně druhé. Podle tohoto faktu někteří autoři (Československá vlastivěda, 1934) řadí některá východomoravská nářečí k nářečím slovenštiny. Tento koncept je plně v souladu s pojetím češtiny a slovenštiny jako dvou spisovných variant jednotného československého jazyka. To umožňovalo v meziválečném Československu používání slovenštiny jako státního jazyka na rozdíl od němčiny, kterou hovořila početně silná německá menšina.

Odkazy

Poznámky

↑ Dlouhé slabikotvorné <ŕ> a <ĺ> se může vyskytovat ve východomoravských nářečích.
↑ Hláska <dz> se vyskytuje ve slezských nářečích češtiny. Vyslovované /d͡z/ vzniká také jako znělá (asimilovaná) realizace fonému /t͡s/, zapisovaného jako <c>.
↑ V moravských a slezských nářečích se tento foném vyskytuje v monoftongizované podobě. Ve středomoravských nářečích se dvojhláska <ou> dále monoftongizovala v <ó>. Ve východomoravských nářečích se naopak zachovává původní forma <ú>, která se ve slezských nářečích dále krátí na <u>.
↑ Výslovnost grafému <v> jako neslabičné /ʊ̯/ na konci uzavřených slabik se vyskytuje v severovýchodočeských nářečích.
↑ K asimilované výslovnosti typu [zmɛ] může docházet na východní polovině Moravy a Slezska.
↑ V nářečích češtiny bývají menší rozdíly ve skloňování mezi vzory. Nejvýraznější je to v instrumentálu plurálu, kde je u většiny nářečí jednotné zakončení -ma ve všech rodech.
↑ Ve slováckém nářečí se u životných maskulin akuzativ shoduje s genitivem i v plurálu stejně jako ve slovenštině.
↑ Přehlásky ’a > ě, ’u > i, ’ú > í zpravidla neproběhly nebo jenom částečně (v různých pozicích s různou měrou) v moravských a slezských nářečích.
↑ Ve slezských nářečích mají osobní jména tvar vokativu shodný s tvarem nominativu.
↑ Dloužení kmenové samohlásky v genitivu plurálu nastává např. v západočeském nářečí (kuřát).
↑ U většiny nářečí se ve výslovnosti vyrovnalo zakončení plurálu ve všech rodech na -li.
↑ Ve východomoravských a slezských nářečích se při vykání může vyskytnout plurál úcty (Pane učiteli, vy jste mě neviděli?).
↑ V nářečích české nářeční skupiny dochází ke sjednocení koncovky v nominativu plurálu přídavných jmen ve všech rodech, tudíž přídavná jména rodu mužského životného mají tvrdou podobu (mladý muži).

Reference

↑ HORÁLEK, Karel. Příbuzenství češtiny a slovenštiny. Naše řeč. 1968, roč. 51, čís. 4, s. 193–199. Dostupné online.
↑ MUŽÍK, Tomáš. Úřední jazyk. EPRAVO.CZ [online]. 2005-03-14 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online.

Literatura

KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
HLAVSA, Zdeněk, a kol. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0475-0.
HATTALA, Martin. Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského. Praha: Calve-ovo kněhkupectví, 1857. 330 s. Dostupné online.
SOKOLOVÁ, M.; MUSILOVÁ, K.; SLANČOVÁ, D. Slovenčina a čeština: synchrónne porovnanie s cvičeniami. 1.. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2005. Dostupné online. ISBN 80-223-2150-8.
BALCOVÁ, Táňa; GREŇA, Štefan. Česko-slovenský a slovensko-český slovník. Bratislava: Kniha-spoločník, 2004. 1031 s. ISBN 978-80-88814-38-2.
FEIFIČOVÁ, Magdaléna; NĚMEC, Vladimír. Slovensko-český a česko-slovenský slovník na cesty. Dobřichovice: Kava-Pech, 2009. 192 s. ISBN 978-80-87169-14-8.

Související články

Externí odkazy

Příloha Rozdílné lexémy v češtině a slovenštině ve Wikislovníku
Příloha Falešní přátelé v češtině a slovenštině ve Wikislovníku

[3] Dlouhé slabikotvorné <ŕ> a <ĺ> se může vyskytovat ve východomoravských nářečích.

[4] Hláska <dz> se vyskytuje ve slezských nářečích češtiny. Vyslovované /d͡z/ vzniká také jako znělá (asimilovaná) realizace fonému /t͡s/, zapisovaného jako <c>.

[5] V moravských a slezských nářečích se tento foném vyskytuje v monoftongizované podobě. Ve středomoravských nářečích se dvojhláska <ou> dále monoftongizovala v <ó>. Ve východomoravských nářečích se naopak zachovává původní forma <ú>, která se ve slezských nářečích dále krátí na <u>.

[6] Výslovnost grafému <v> jako neslabičné /ʊ̯/ na konci uzavřených slabik se vyskytuje v severovýchodočeských nářečích.

[7] K asimilované výslovnosti typu [zmɛ] může docházet na východní polovině Moravy a Slezska.

[8] V nářečích češtiny bývají menší rozdíly ve skloňování mezi vzory. Nejvýraznější je to v instrumentálu plurálu, kde je u většiny nářečí jednotné zakončení -ma ve všech rodech.

[9] Ve slováckém nářečí se u životných maskulin akuzativ shoduje s genitivem i v plurálu stejně jako ve slovenštině.

[10] Přehlásky ’a > ě, ’u > i, ’ú > í zpravidla neproběhly nebo jenom částečně (v různých pozicích s různou měrou) v moravských a slezských nářečích.

[11] Ve slezských nářečích mají osobní jména tvar vokativu shodný s tvarem nominativu.

[12] Dloužení kmenové samohlásky v genitivu plurálu nastává např. v západočeském nářečí (kuřát).

[13] U většiny nářečí se ve výslovnosti vyrovnalo zakončení plurálu ve všech rodech na -li.

[14] Ve východomoravských a slezských nářečích se při vykání může vyskytnout plurál úcty (Pane učiteli, vy jste mě neviděli?).

[15] V nářečích české nářeční skupiny dochází ke sjednocení koncovky v nominativu plurálu přídavných jmen ve všech rodech, tudíž přídavná jména rodu mužského životného mají tvrdou podobu (mladý muži).

[1] HORÁLEK, Karel. Příbuzenství češtiny a slovenštiny. Naše řeč. 1968, roč. 51, čís. 4, s. 193–199. Dostupné online.

[2] MUŽÍK, Tomáš. Úřední jazyk. EPRAVO.CZ [online]. 2005-03-14 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online.

[1]

[2]

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[pozn. 3]

[pozn. 4]

[pozn. 5]

[pozn. 6]

[pozn. 7]

[pozn. 8]

[pozn. 9]

[pozn. 10]

[pozn. 11]

[pozn. 12]

[pozn. 13]