Richard Tesařík (generál)

Richard Tesařík
Richard Tesařík
	Gen. Richard Tesařík (časopis Čs. armáda, 1957)
Narození	3. prosince 1915 nebo 15. listopadu 1915; Praha
Úmrtí	27. března 1967 (ve věku 51 let); Ústí nad Labem
Místo pohřbení	Hrob Richarda Tesaříka
Národnost	Češi
Povolání	voják a voják
Ocenění	medaile Za vítězství nad Německem; Řád Bílého lva; Československý válečný kříž 1939; Řád Slovenského národního povstání; Sokolovská pamětní medaile; … více na Wikidatech
Děti	Richard Tesařík; Vladimír Tesařík
Příbuzní	Štěpán Tesařík (vnuk)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Tesařík (* 3. prosince 1915 Praha – 27. března 1967 Ústí nad Labem) byl československý generálmajor, Hrdina Sovětského svazu.

Život

Za svého dětství byl Richard Tesařík vychováván ve vlasteneckém duchu a věnoval se několika druhům sportu v Sokole. První vojenskou zkušenost získal v boji proti Maďarům na Slovensku v roce 1939. V létě téhož roku měl konflikt s německými vojáky, kteří obsadili zbytek okleštěné republiky, a emigroval do Polska. Tam bojoval po invazi do Polska proti Němcům u protiletadlové obrany, na počátku roku 1942 se přihlásil do nově se rodící československé vojenské jednotky v Buzuluku.

Již v bitvě u Sokolova prokázal své vynikající vojenské schopnosti a za hrdinství v bitvě o Kyjev byl vyznamenán spolu s Antonínem Sochorem a Josefem Buršíkem titulem Hrdina Sovětského svazu.

V soukromém životě pro Tesaříka nastala změna. Dne 24. 6. 1944 se oženil se zdravotnicí rtm. Markétou Olšanovou, kterou poznal již v době před boji u Sokolova.

V bitvě o Dukelský průsmyk byl jako velitel tankového praporu těžce zraněn. V polní nemocnici lékaři udělali vše pro to, aby mu zachránili život, ale nemohli zachránit jeho levé oko. Po vyléčení se vrátil 29. 11. 1944 do služby u 3. tankového praporu a po doplnění výzbroje prapor útočil v druhé fázi Ostravské operace. Kapitána Tesaříka vystřídal ve velení kapitán Emanuel Šrámek a on sám byl jmenován velitelem čestné stráže prezidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích. Ke svým tankistům se vrátil až na samém konci války a zúčastnil se zajištění slezských hranic jako velitel tankového praporu v Karviné.

Busta v Aleji hrdinů na Dukle

Po válce v říjnu 1945 odešel studovat na tankovou akademii v Moskvě. Po návratu ze SSSR byl jako člen KSČ rozladěn skutečnými poměry, které v Československu panovaly, a dostal se do konfliktu s ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou. Byl přemístěn na nižší funkci na Slovensko a poté byl tajně uvězněn. Československá vláda se snažila vyžádat od SSSR souhlas k odejmutí titulu Hrdiny SSSR, ovšem to bylo sovětskou stranou odmítnuto. Byl z vězení propuštěn a v roce 1954 velel tankové divizi. Stal se zástupcem velitele nového vojenského okruhu a roku 1959 odešel na studia Akademie generálního štábu SSSR do Moskvy. Zde měl na banketu konflikt s důstojníkem Národní lidové armády NDR, kterého Tesařík nazval fašistou. Zanedlouho byl za „nevhodné chování“ ze studií odvolán, v listopadu 1960 byl vyloučen z KSČ (členem od roku 1946) a propuštěn z armády.

Odešel do civilu a začal studovat práva. Kvůli podlomenému zdraví studium přerušil. Do roku 1966 pracoval jako dispečer autobusové dopravy ČSAD, poté jako bezpečnostní technik v AVIA-Letňany. Zemřel na infarkt 27. března roku 1967. Byl pohřben na Městském hřbitově v Příbrami^[1]^[2].

Ocenění a tituly

Sovětská státní ocenění a tituly

Hrdina Sovětského svazu, udělen 21. prosince 1943
Leninův řád, udělen 21. prosince 1943
Řád rudé hvězdy udělen 2× 1943, 1945
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce v letech 1941–1945“^[3]
Medaile „Za osvobození Prahy“^[4]