Svěcení

slavnostní vyčlenění někoho nebo něčeho k liturgické službě nebo bohoslužebnému účelu
(přesměrováno z Posvěcení)

Svěcení (neboli konsekrace či chirotonie) je v náboženství slavnostní vyčlenění někoho nebo něčeho k liturgické službě nebo bohoslužebnému účelu.

Kněžské svěcení - pomazání rukou posvátnými oleji

Vysvěceni bývají lidé s určitým náboženským vyvolením (šamani, kněží, proroci, králové). katolická a pravoslavná církev a starokatolická církev označuje jako svěcení svátost, jíž jsou vkládáním rukou (chirotonií) ustanoveni ke službě biskupové, kněží a jáhni.

Charakteristika

editovat

Zasvěceni bývají také lidé v různých obdobích života pomocí iniciačních rituálů, např. při narození (křest, obřízka), dospělost (biřmování) a manželství.

Svěcení se odlišuje od žehnání, které se netýká pouze lidí, ale také předmětů. V českém křesťanském prostředí někdy používané termíny svěcení kostela, svěcení oltáře nebo svěcená voda mohou ve skutečnosti znamenat žehnání.

Kněžské svěcení je obřad (některými církvemi – římskokatolickou, starokatolickou, v pravoslaví, v anglikánství a církví československou husitskou – považovaný za svátost), při němž je svěcené osobě udělen status kněze (udělena svátost kněžství) a člověk se tak stává knězem příslušné církve.

Svěcení v římskokatolické církvi

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Svátost kněžství.

V římskokatolické církvi se svěcení řídí Kodexem kanonického práva, kán. 1008–1054; svátost kněžství popisuje rovněž paragraf 1598 a následující Katechismu katolické církve. Podle něj je svátost kněžství udělována pouze pokřtěným mužům, kteří veřejně projeví svou vůli ke službě.

Římskokatolické svěcení do roku 1972

editovat

Následující systém je stále zachováván u některých uskupení, např. Kněžské bratrstvo svatého Pia X.

Římskokatolické svěcení od roku 1973

editovat

tzv. služby (nejedná se o svěcení):

  • lektor (čte Bibli kromě evangelia)
  • akolyta (pomáhá celebrantovi)

svěcení:

Podmínečné svěcení

editovat

Svěcení (stejně jako křest a biřmování) lze udělit pouze jednou. V případě pochybnosti, zda byly tyto svátosti platně uděleny, udělí se znovu pod podmínkou (sub conditione);[1] to znamená, že nové udělení je platné jen tehdy, bylo-li první neplatné. Po tomto podmínečném svěcení je platnost svěcení nepochybná (je jisté, že právě jedno ze svěcení bylo platné). Srv. též podmínečný křest.

Svěcení v církvi československé husitské

editovat

V CČSH je základem obřadu svátosti svěcení kněžstva vzkládání rukou na hlavu svěcence biskupem a spolusvětiteli – duchovními a laiky, a při tom pronášená slova: „Osvěcuj a posiluj té Bůh Duchem svým svatým.“ Trojím symbolickým jednáním a předměty je zdůrazněn trojí služebný úřad Kristův, který se uskutečňuje skrze církev a její služebníky. Učitelský úřad je vyjádřen předáním Bible, kněžský úřad kalichem a miskou s bohoslužebným chlebem a pastýřský štolou.

Svěcení v Pravoslaví

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Chirotonie.

V Pravoslaví se uděluje svátost svěcení kněžstva (chirotonie) vzkládáním rukou s modlitbou o Ducha Svatého. Uděluje se pouze mužům, avšak není nutno zachovávat celibát (knězem se může stát i ženatý muž od 30 let věku, výjimky jsou přípustné). Vysvěcen na biskupa může být pouze mnich (mniši se z podstaty mnišského způsobu života ženit nemohou, podobně jako v katolické církvi).

Spolu se ženatým knězem přijímá duchovní svěcení i jeho manželka (presbytera, diakonissa), protože muž a žena jsou po církevní svatbě jedno tělo v duchovním smyslu. Proto se kněz může oženit pouze před svěcením.

Jiné případy svěcení kněžstva

editovat

Pojem kněžství zachovávají i některé jiné církve a náboženská společenství, příslušný přechodový rituál však zpravidla není nazýván svátostí.

Vysvěcení kostela

editovat

Římskokatolická církev

editovat

K využívání kostela k bohoslužbám je nutná jeho benedikce, tedy žehnání, kterou může provést každý kněz. K posvěcení kostela, konsekraci, je oprávněn pouze biskup; konsekrace je možná jen u kostelů s pevnou kamennou oltářní mensou (obětním stolem), nestačí pouze kámen s ostatky (překrytý konsekrační listinou) vložený do dřevěné „kulisy“. Posvěcení kostela se koná až několik měsíců nebo let po jeho benedikci (je znám i případ, že ke konsekraci došlo až po 120 letech od benedikce).

Pouze v konsekrované stavbě lze uchovávat Nejsvětější svátost oltářní.

Průběh

editovat

Svěcení kostela navazuje na bohoslužbu slova. Po ní a po úvodní výzvě biskupa pronese jáhen lidu výzvu „Klekněme k modlitbě“ a následuje litanie ke všem svatým. Poté jsou lidé vyzváni „Vstaňte“ a biskup začne vlastní svěcení. Křižmem pomaže nejprve oltářní mensu a poté stěny kostela na čtyřech kamenech z topazu (dříve na dvanácti místech, často pak označených namalovanými nebo do stěny zapuštěnými kříži, symbolizujícími dvanáct apoštolů). Následně si biskup omyje ruce a okouří oltář kadidlem. Ministranti připraví oltářní plachtu a svíce, biskup předá jáhnovi zapálenou svíci, kterou zapálí svíce na oltáři a posléze se v kostele rozsvítí všechna světla. Po obětním průvodu pokračuje mše bohoslužbou oběti zakončenou chvalozpěvem Bože, chválíme tebe.

Pravoslaví

editovat

Pravoslavní světí chrámy obdobně jako katolíci.

Reference

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat