Petr Prachner

český sochař

Petr Prachner (20. října 1744[1] nebo 1747[2] Praha – 5. března 1807, Praha) byl český pozdně barokní sochař a řezbář, příslušník druhé generace pražské sochařské rodiny Prachnerů – jeho otcem byl Richard Prachner, který do Čech přišel z Bavorska, synem pak Václav Prachner.

Petr Prachner
Narození20. října 1744 nebo 1747
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí5. března 1807 (ve věku 62 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Povolánísochař a řezbář
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

Prvotní sochařské vzdělání nabyl, stejně jako jeho bratři Josef a Valentin, u svého otce, poté odjel za prací do Vídně, Mannheimu, Londýna, Holandska a Itálie, odkud se vrátil zpět do Čech kvůli otcově nemoci.[3] Na cestách získal i akademická ocenění – stříbrnou medaili v Mannheimu a zlatou v Londýně.[4]

Patrně kolem roku 1765 se vrátil do Prahy a začal spolupracovat s otcem.[5] Po roce 1776 nejspíše znovu odešel do zahraničí, ale koncem století již pobýval a tvořil v Praze.[6] Ze svých cest za zemské hranice, motivovaných zřejmě i existenčními důvody, zajížděl do Prahy, kde se kolem roku 1780 oženil.[7] Bydlel ve svém domě ve Spálené ulici č. p. 85.[8]

Dílo editovat

Mezi lety 1765-1770 se významně podílel na otcově zakázce na kazatelnu v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, která patří k předním dílům svého druhu v Čechách. Slovy J. Neumanna, „četné figurální motivy a přebohatá ornamentální výzdoba tu srůstají s náročnou architekturou (…) v hybný, opticky působivý celek, který vychází z barokního iluzionistického principu.“[9] Dílem společným otci i synovi je také adventní skupina Zvěstování pro klášterní kostel v Břevnově (kolem 1765).

Práce dílny Prachnerů se vyznačují dynamismem a radikálně rokokovým vzruchem, který přinesl otec Richard, Petr však postupně směřuje ke klasicistním rysům a zklidněné formě.[10]

Jeho prvním doloženým samostatným dílem jsou sochy na oltáři Pražského Jezulátka v kostele Panny Marie Vítězné v Praze (1775-1776). Vynikají zde obzvlášť postavy Panny Marie a sv. Josefa po stranách oltáře. Jedná se již – slovy O. J. Blažíčka - o projev Petrova smyslu „pro skladbu plynulou, bez prudkých vzruchů plastiky otcovy, a jeho nepatetického realismu, dvě vlastnosti vytříbené na vzorech dobové plastiky římské“.[11]. Pro starší oltář v témž kostele vytvořil také sochy karmelitánských řádových patronů sv. Jana z Kříže a sv. Terezie z Ávily. Předlohou pro sochu světice byla socha sv. Terezie (1754) z baziliky sv. Petra v Římě, která je dílem Filippa della Valle. Klasicistní styl vykazují také plastiky na kazatelně v kapli sv. Kříže na Pražském hradě.[6]

Prachner dále vytvořil oltář v kapli v zámku Měšice (1775) a kazatelnu pro kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze (po 1770), která je jednodušší obdobou kazatelny v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.

Jeho dílem jsou patrně také sochy sv. Václava, sv. Víta a sv. Ludmily na průčelí křížovnického kostela sv. Františka v Praze, jež byly dříve připisovány O. F. Quitainerovi.[12]

Z pozdního období jeho tvorby známe jak dřevořezby, tak kamenné plastiky. Jednak to jsou dřevěné papouščí hlavy pro tzv. Čínskou bažantnici na zámku ve Veltrusích z let 1792-1796, která shořela pi požáru roku 1919. Dále roku 1801 vytvořil pískovcovou náhrobní desku posledního opata sázavského kláštera Leandra z Kramáře. Podle O. J. Blažíčka náhrobek pravděpodobně vznikl již těsně před rokem 1785, ačkoliv byl použit až roku 1801.[13]

Posledním Prachnerovým doloženým dílem je socha sv. Jakuba v Domašíně, vytvořená v roce 1805.

Prokop Toman uvádí mezi jeho díly také bronzovou sochu Persea a hřbitovní skulptury z náhrobků na Olšanských hřbitovech v Praze 3. Jiní autoři se však o nich zmiňují jako o dílech Petrova syna Václava Prachnera.[14]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Rok narození 1744 uvádí Blažíček 1989, s. 732 a Toman 1993, s. 306.
  2. Tuto dataci uvádí většina zdrojů: Blažíček 1958, s. 249, Blažíček 1971, s. 178, Neumann 1974, s. 67, Horová 1995, s. 642.
  3. Toman 1993, s. 306.
  4. Tento údaj uvádí Toman 1993, s. 306, zatímco Blažíček 1958 udává informace opačné – zlatou medaili z Mannheimu a stříbrnou z Londýna.
  5. Blažíček 1971, s. 173.
  6. a b Horová 1995, s. 642.
  7. Blažíček 1989, s. 738.
  8. Toman 1995, s. 306.
  9. Neumann 1974, s. 233.
  10. Blažíček 1958, s. 249.
  11. Blažíček 1958, s. 250.
  12. Blažíček 1958, s. 251, Neumann 1974, s. 137.
  13. Blažíček 1958, s. 251.
  14. Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl 2], N-Ž, Academia Praha 1995, s.642-643.

Literatura editovat

  • Oldřich J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. Plastika 17. a 18. věku, Praha 1958.
  • Oldřich J. Blažíček, Umění baroku v Čechách, Praha 1971.
  • Jaromír Neumann, Český barok, Praha 1974.
  • Oldřich J. Blažíček, Sochařství pozdního baroka, rokoka a klasicismu v Čechách, in: idem (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/2, Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989, s. 711-751.
  • Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců. II, L-Ž, Praha 1950.
  • Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl 2], N-Ž, Academia Praha 1995, s.642-643.

Externí odkazy editovat