Otevřít hlavní menu

Orient expres

železniční spojení mezi západní Evropou a Balkánským poloostrovem
Další významy jsou uvedeny na stránce Orient Express.
Trasování vlaku

Orient expres je označení pro více železničních spojení mezi západní Evropou a Balkánským poloostrovem. Až do 2. světové války se jednalo o luxusní vlaky Mezinárodní společnosti lůžkových vozů – Compagnie Internationale des Wagons-Lits (CIWL) spojující Paříž a Konstantinopol, potažmo Istanbul. Proslulým se stal Orient Expres také díky románu Agathy Christie Vražda v Orient expresu.

Posledním pozůstatkem slavné éry byl vlak Orient expres, který od června 2007 jezdil na trase ŠtrasburkVídeň. Se změnou jízdního řádu v prosinci roku 2009 přišel definitivní konec legendárního spoje. Ale již od 70. let 20. století jsou jako Orient expres provozovány nostalgické vlaky složené z původních vozů z 20. a 30. let 20. století, přizpůsobených dnešním požadavkům.

HistorieEditovat

Období před 1. světovou válkouEditovat

 
Historický reklamní plakát Orient expresu
 
Orient expres do roku 1914

Poprvé vyjel Orient expres z pařížského Východního nádraží v úterý 5. června 1883. Vlak hotelového typu byl složený výlučně z vozů tehdejší 1. třídy, zejména z vozů salonních, jídelních a lůžkových. V prvních letech končil tento spoj v rumunském Giurgiu. Cestující do Konstantinopole museli přestoupit na trajekt přes Dunaj a dále pokračovali obyčejným vlakem do Varny, odkud byli dopraveni lodí do Konstantinopole. Teprve od roku 1888 projížděl Orient expres celou trasu přes Budapešť, Bělehrad a Sofii až na provizorní nádraží v Konstantinopoli. Roku 1890 bylo otevřeno nové nádraží Müşir-Ahmet-Paşa-Station, dnešní Istanbul Sirkeçi. Na opačném konci trasy přibyly přímé vozy (Londýn) – Calais – Paříž a Ostende – Paříž.

Jízdní doba na trase dlouhé 3186 km činila 69 a půl hodiny. Cestující kromě rychlíkové jízdenky platili i 20 % příplatek. Cestujícím byla v projížděných zemích nabízena místní jídla i folklórní vystoupení.

CIWL nemohla zabránit tomu, aby vedle jejího luxusního vlaku byl mezi Konstantinopolí a Bělehradem provozován i klasický rychlík s vozy všech tří tříd, který nabízel cenově výhodnější cestování.

Orient expres nebyl proslulý jen svým luxusem a cestujícími, kteří představovali evropskou společenskou a finanční špičku, ale také neobyčejnými přepadeními. Roku 1891 řecký lupič Anasthatos vlak 100 km od Konstantinopole vykolejil, zajal čtyři muže a propustil je až poté, co dostal výkupné 8000 liber šterlinků ve zlatě. O několik let později byl ve svém kupé zavražděn vyslanec francouzské vlády. Ještě roku 1950, kdy byl vlak již dlouho obyčejným rychlíkem, byl ve vlaku přepaden a oloupen východními agenty vojenský atašé Spojených států.

Meziválečná dobaEditovat

 
Orient expres mezi světovými válkami
 
Ostende-Wien-Express a Suisse-Arlberg-Vienne-Express

První světová válka svými frontami přerušila trasu vlaku. Od 15. ledna 1916 provozovala německá společnost MitropaBalkanzug (Balkánský vlak)“ mezi Berlínem a Konstantinopolí, jehož trasa procházela i obsazeným Srbskem a propojovala území válečných spojenců – Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Vlak měl i vozy (tehdejší) druhé třídy a jezdil až do podzimu 1918.

Po skončení války byl Orient expres zaveden jako „train de luxe militaire“ a byl vyhrazen pouze pro přepravu politiků a vojenských hodnostářů. Pro civilní cestující byl od 15. dubna 1919 zaveden „Simplon-Orient-Express“, jehož trasa vedla přes Švýcarsko, Simplonský tunel, Milán, Terst a Záhřeb do Konstantinopole a obcházela tak poražené Německo a Rakousko. Teprve od roku 1921 začal Orient expres jezdit pro veřejnost, avšak zpočátku pouze do Bukurešti.

Až do jara 1940 jezdily Orient expres a Simplon-Orient expres jako luxusní vlaky do Konstantinopole, roku 1930 úředně přejmenované na Istanbul.

Po 2. světové válceEditovat

 
Orient expres po 2. sv. válce

Omezení nabídekEditovat

Po skončení 2. světové války jezdily oba vlaky v podobě obyčejných rychlíků. Od 1. dubna 1946 spojil Orient expres Paříž, Stuttgart, Mnichov a Vídeň. V roce 1950 vezl poprvé také vozy 3. třídy.[P. 1][1]

V roce 1961 bylo na konferenci o jízdních řádech rozhodnuto z důvodu existence tzv. železné opony vlak ukončit ve Vídni. Od roku 1964 ale již opět jezdil do Budapešti a později dokonce až do Bukurešti.

Simplon-Orient expres vozil kurzovní vozy z Oostende, Nice a Stockholmu (ty přecházely z Balt-Orient expresu) do Istanbulu. 19. května 1977 jel poslední pravidelný spoj z pařížského Východního nádraží do Istanbulu. Vozy pak léta po různu chátraly mezi Madridem a Varšavou.

Za železnou oponou byl zaveden vlak D 372/D 373 "Balt-Orient expres" spojující Berlín, Prahu, Budapešť a Bukurešť.

V polovině 80. let se z Orient expresu stal obyčejný noční vlak mezi Budapeští a Paříží. Do 90. let vozil i kurzovní vůz do Bukurešti a jídelní vůz mezi Salcburkem a Vídní. Na konci 90. let byl opuštěn úsek Vídeň – Budapešť. Kurzovní vozy do Rumunska vozil nově zavedený vlak „Dacia-Express“.

EN 262 - 263 „Orient-Express“Editovat

Od letní změny jízdního řádu 2002 jezdil 5 let pod označením „EN 262/263 Orient-Express“ mezi Vídní a Paříží. Od prosince 2003 byl tento vlak jediným přímým nočním spojem mezi oběma městy. Nějaký čas vozil i kurzové vozy do Benátek.

EN 264 - 265 „Orient-Express“Editovat

Od 9. června 2007 po otevření nové trati TGV mezi Paříží a Štrasburkem byl oběh o tento úsek zkrácen, navíc byly francouzské vozy nahrazeny rakouskými. Kromě toho vozil kursové vozy do Amsterdamu.

EN 468 - 469 „Orient-Express“Editovat

Od 14. prosince 2008 jezdil Orient expres pod novými čísly a namísto kurzovních vozů do Amsterdamu byly řazeny vozy z Budapešti do Frankfurtu. Změna jízdního řádu 13. prosince 2009 přinesla definitivní zánik tohoto vlaku.

Historické soupravy Orient expresuEditovat

Nostalgie Istanbul Orient Express (NIOE)Editovat

Koncem 70. let se švýcarský podnikatel Albert Glatt (Intraflug AG) rozhodl nechat povstat zašlou slávu Orient expresu. Shromáždil původní vozy CIWL a nechal je restaurovat do stavu po dodání v letech 19261929. NIOE byl vůbec prvním nostalgickým Orient expresem a byl provozován v letech 19762008.

V roce 1993 převzalo vozy NIOE Reisebüro Mittelthurgau a nasazovalo je spolu s pěti vyhlídkovými vozy TEE Rheingold, dvěma vozy předválečného luxusního vlaku DRG Rheingold a přestavěným francouzským státním jídelním vozem č. 3354 (vůz používal fr. prezident Charles de Gaulle). Taktéž jídelní vůz SNCF «L’Aquitaine» byl restaurován v nostalgickém stylu.

13 vozů NIOE bylo přestavěno na široký rozchod a do října 2007 provozováno na RŽD, též na Transsibiřské magistrále.

Po krachu Reisebüro Mittelthurgau AG a Mittelthurgaubahn v roce 2001 převzala vozy NIOE společnost Transeurop Eisenbahn AG (TEAG) z Basileje. Provoz zajišťovala Orient-Express Train de Luxe Betriebs GmbH / Austria. Vozový park TEAG a dvou dceřiných společností dnes čítá 32 bývalých vozů CIWL, dále bývalé salonní vozy nacionálně-socialistické říšské vlády a vozy Rheingold z roku 1928.

Na základě soudní pře o obchodní značku „Orient-Express“ vyvolané VSOE a vedené SNCF musel být provoz vlaků NIOE v roce 2007 zastaven. V roce 2008 měl mezinárodní soud rozhodnout, mezitím byl případ předán Evropskému soudu. Datum rozhodnutí zůstává zcela otevřené, od 1. ledna 2008 ustal provoz NIOE a vozy CIWL jsou zakonzervovány v depu.

Venice Simplon Orient Express (VSOE)Editovat

 
Vlak VSOE projíždějící stanicí Praha Radotín

Společnost provozuje vlak složený z bývalých vozů CIWL modernizovaných roku 1982 a z dalších přizpůsobených vozů.

Roku 1977 začal americko-britský podnikatel v turistice James B. Sherwood shromažďovat bývalé vozy CIWL a British Pullman Company a nákladně je restaurovat. Venice Simplon-Orient-Express (VSOE) byl prvně nasazen roku 1982. Pullmanovy vozy slouží v denní dopravě jako přípoj k lodi, kterou překonají cestující Lamanšský průliv. Poté již nastoupí do lůžkových vozů CIWL a pokračují v cestě po určené trase. VSOE má ve stavu asi 22 historických vozů, včetně jídelních, barových a služebních.

V letech 20032006 byly vozy VSOE pro provoz na kontinentě modernizovány a mj. obdržely moderní podvozky a klimatizaci. Nově je jejich maximální rychlost 160 km/h.

Pullman Orient Express (POE)Editovat

CIWL provozuje od roku 2003 sama svých sedm historických jídelních a Pullmanových vozů, převážně v denní dopravě ve Francii, případně je pronajímá skupinám.

Vliv na literaturu, film a hudbuEditovat

 
Pokoj hotelu Pera v Istanbulu, kde Agatha Christie dle pověsti napsala svůj román Vražda v Orient expresu

K věhlasu vlaku přispěly romány jako Vražda v Orient expresu od Agathy Christie. Tento román byl poprvé zfilmován v roce 1974 (Vražda v Orient expresu, 1974)Albert Finney vystupuje ve filmu jako soukromý detektiv Hercule Poirot.

V roce 2017 byla uvedena další filmová britsko-americká adaptace slavného románu – režie a scénáře filmu Vražda v Orient expresu (2017) se ujal Kenneth Branagh, který ztvárnil i postavu Hercula Poirota.

Také bondovka Srdečné pozdravy z Ruska s Seanem Connerym se odehrává z části na trase Simplon-Orient expresu.

Dalším románem z tohoto prostředí je „Orient-Express“ (v originále: The Orient Express nebo Stamboul Train), jehož autorem je Graham Greene.

Britský skladatel Philip Sparke zvítězil se svojí skladbou Orient Express pro symfonický dechový orchestr v soutěži nových skladeb pro dechové orchestry Evropské vysílací unie.

Dále kašpar-punková kapela ZNOUZECTNOST složila píseň: "Vlak do Ženevy", která se nepochybně k tomuto vlaku váže, album z roku 2014, Nejlepší ze všech světů - Beat simplicitas.

V televizní detektivní sérii Hercule Poirot (hraje David Suchet) byl v roce 2010 natočen případ Vražda v Orient expresu. (série 12 - díl 4)

KronikaEditovat

  • 4. říjen 1883 – Odjezd prvního Orient expresu z pařížského nádraží Gare de l'Est/Gare de Strasbourg do Giurgiu
  • 1889 – První jízda z Paříže do Konstantinopole (Istanbul)
  • 1891 – Orient expres přepaden lupiči
  • 1892 – Ve vlaku se rozšířila epidemie cholery
  • 1906 – Po otevření Simplonského tunelu zaveden Simplon-Orient expres
  • 1914 – Zastavení provozu v důsledku počátku války
  • 1924 – Zaveden Arlberg-Orient expres
  • 1929 – Orient expres uváznul v Turecku pět dní ve sněhu, což inspirovalo Agathu Christie k napsání románu „Vražda v Orient expresu“
  • 1931 – Teroristické přepadení vlaku maďarskými spiklenci s oběťmi na životech
  • 1940–45 – Přechodné zastavení provozu v důsledku války
  • 1962 – Poslední jízda Simplon-Orient expresu
  • 1974 – Zfilmování Vraždy v Orient-expresu, knižně publikované 1934
  • 1977 – Ukončení provozu Orient expresu společnosti CIWL
  • 1977 – Počátek provozu Nostalgie-Istanbul-Orient-Expresu (NIOE) firmy TransEurop-Eisenbahn AG, Basel
  • 1982 – Venice-Simplon-Orient-Express (VSOE) zavedla nostalgické spoje na trase Londýn – Benátky.
  • 1991 – Kouzelník David Copperfield nechal zmizet sedmdesátitunový vůz NIOE
  • 2002 – Od letní změny jízdního řádu jezdil vlak EN 262/263 „Orient-Express“ mezi Vídní a Paříží.
  • 2007 – Trasa zkrácena do Štrasburku
  • 2007 – NIOE musela kvůli soudní při o ochrannou známku zastavit provoz
  • 2008 – Odstavení a konzervace vozidel NIOE, úplné zastavení obchodních aktivit NIOE.
  • 12/13. prosinec 2009 – Konec pravidelného spojení „Orient Express“ na trase Paříž – Vídeň
  • 2010 - Natočen díl televizní detektivní série Hercule Poirot (série 12, díl 4) - Vražda v Orient expresu.
  • 2017 – Další zfilmování Vraždy v Orient-expresu

PoznámkyEditovat

  1. Od 14. května 1950 jel směrem do Bukurešti takto: Paris Est (odj. 22:30) – Nancy Ville (odj. 3:36) – Strasbourg C (odj. 5:50) – Kehl (odj. 6:54) – Karlsruhe Hbf (odj. 10:06) – Stuttgart Hbf (10:06–10:24) – München (příj. 13:37) – Salzburg Hbf (příj. 15:53) – Linz (příj. 18:30) – Wien Westbf (22:20–23:15) – Marchegg (0:45–1:14) – Devínska Nová Ves (příj. 1:36) – Bratislava hl. n. (1:40–2:20) – Štúrovo (příj. 4:15) – Szob (příj. 5:24) – Budapest kel. p. u. (8:10–8:50) – Lököshaza (příj. 13:35 SEČ) – Curtici (příj. 15:00 VEČ) – Arad (příj. 19:02) – Basov (příj. 3:37) – Bucuresti Nord (příj. 6:50)

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Orient-Express na německé Wikipedii.

  1. Cestovný poriadok ČSD leto 1950, tlačiareň „Svoboda“, Varnsdorf

LiteraturaEditovat

  • Werner Sölch: Orient-Express – Glanzzeit und Niedergang eines Luxuszuges, Düsseldorf 1974, 1. Aufl., ISBN 3-87094-021-2
  • Rico Bogula: "Die internationalen Schnellzüge der DR" EK-Verlag 2007.

Externí odkazyEditovat