Wikipedie

Nejvyšší dveřník

historický úřad

Nejvyšší dveřník nebo také nejvyšší strážce dveřní,[1] nejvyšší vrátný,[2] případně nejvyšší strážce vrat[3] (německy Oberst-Türhüter) byl dvorský úřad, jehož držitel stál u dveří slavnostního a hodovacího sálu a při příchodu nebo odchodu panovníka, případně i dalších členů vládnoucího rodu, otevřel dveře[1] nebo dal znamení k jejich otevření poklepáním.[4] Úřad se uplatnil především při korunovacích nebo holdování stavů panovníkovi. Při hostině stál stůl nejvyššího dveřníka poblíž dveří.[1]

Následující seznamy nemusí být úplné.

Svatá říše římská

editovat

Dědičnými říšskými dveřníky (Reichserbkammertürhüter) byla od konce 11. století hrabata z Werthernu.[5]

  • 1086–? Heřman z Werthernu, zvaný Ostražitý[5]

České království

editovat

Dědičný úřad zastávali od korunovace Vladislava II. Jagellonského v roce 1471 Karlové ze Svárova, kteří vymřeli v roce 1740.[2][6] Od 6. května 1743 držel úřad dědičně rod svobodných pánů Mladotů ze Solopisk.[7][8][9][pozn. 1] Odznakem úřadu byl klíč se zemským znakem.[9]

V den korunovace českého krále byly před samotným obřadem korunovační klenoty vystaveny ve Svatováclavské kapli katedrály svatého Víta a na čestné stráži u nich stáli kromě dědičného dveřníka také oba strážci koruny a několik dvorních gardistů, které jmenoval nejvyšší purkrabí.[10][11]

  • 1471–? Václav ze Svárova[6] (kuchmistr Vladislava Jagellonského)
  • *
  • ?–? Václav Zikmund ze Svárova
  • ?–1740 Jan Josef Karel ze Svárova († 1740)
  • 1740–1743 neobsazeno
  • 1743 (6. 5.) – 1786 Josef Petr Mladota ze Solopisk († 26. 11. 1786 Vídeň)
  • 1786–1792 František Mladota ze Solopisk (4. 11. 1743 Praha – 21. 6. 1792 Praha), při korunovaci Leopolda II. v roce 1791[13]
  • ?–? Jan Mladota ze Solopisk, při korunovaci Františka II. v roce 1792[11]
  • ?–? Adam Mladota ze Solopisk, při korunovaci Ferdinanda V. Dobrotivého v roce 1836[14]

Rakouské země

editovat

Úřad byl udělován jako (dědičné) léno. Chotkové drželi úřad v Rakouském arcivévodství od poloviny 18. století, hlava rodu nesla titul nejvyšší dveřník, zatímco ostatní členové rodu dveřník.[1] Titul hlavy rodu tedy zněl nejvyšší dědičný zemský dveřník v Rakouském arcivévodství nad i pod Enží (Oberst-Erbland-Türhüter in Österreich ob und unter der Enns).[pozn. 2]

Dolní Rakousy

editovat

Dědičný úřad nejvyššího dveřníka (Oberst-Erbland-Türhüter, případně zastarale Obrister Erblandthürhüter) zastávali po dobu 150 let páni z Wechingenu. V roce 1566 vymřeli.[4] Po nich úřad drželi Schneidpeckové z Schönkirchenu, jejich rod vymřel v roce 1734.[4] V roce 1765 udělila Marie Terezie dědičný titul polnímu zbrojmistrovi Janu Karlu Chotkovi z Chotkova.[4]

Horní Rakousy

editovat

V roce 1755 udělila Marie Terezie dědičný titul Janu Karlu Chotkovi z Chotkova. Chotkové však nevlastnili v Horních Rakousích žádné statky. Po smrti Rudolfa Chotka v roce 1894 už obnovení lenního patentu nenásledovalo.[4]

Při holdování hornorakouských stavů arcivévodovi stál nejvyšší dveřník u dveří Rytířského sálu v Linci a při příchodu a odchodu panovníka dával znamení poklepáním klíče na dveře.[4]

Uherské království

editovat

V Uhrách, resp. v Maďarsku je úřad nejvyššího dveřníka (maďarsky királyi (fő)ajtónállómester, latinsky Janitorum regalium magister) doložen od počátku 11. století do roku 1945.

  • 1519–1526 Petr Korláthkeöy[22]
  • 1526–1537 Imrich Országh de Gúth[22]
  • ...
  • 1539–1556 Imrich Tharnóczi[22]
  • 1556–1573 Ladislav Bánffy[22]
  • 1574–1576 Jan Balassa[22]
  • 1577–1587 Michal Révai[22]
  • 1587–1598 František Révai[22]
  • 1599–1615 Mikuláš Istvánffy[22]
  • 1615–1617 Ladislav Pethe de Hethes[22]
  • 1618–1625 Melichar Alaghy[22]
  • 1625–1631 Pavel Rákoczi[22]
  • 1631–1643 Štěpán Nyáry de Bedegh[22]
  • 1643–1649 Ladislav Csáky[22]
  • 1649–1650 Gabriel Erdödy[22]
  • 1650–1662 Mikuláš Pálffy[22]
  • 1662–1681 Mikuláš Drasskovich[22]
  • 1681–1690 Štěpán Zichy[22]
  • ...
  • 1692–1728 Markus Czobor de Szentmihály[22]
  • 1729–1735 Jiří Esterházy de Galantha[22]
  • 1735–1774 Karel Pállfy[22]
  • ...
  • 1777–1799 Leopold Pálffy[22]
  • 1799–1806 Josef Erdödy[22]
  • 1806–1826 Michal Nádasdy[22]
  • 1827–1830 Josef Esterházy de Galantha[22]
  • 1830–1834 Antonín Amade de Várkony[22]
  • 1835–1837 Jan Nepomuk Malonyay de Vicsap[22]
  • 1838–1848 František Zichy[22]
  • ...
  • (určitě 1866) František Zichy
  • (určitě 1874, 1877, 1880) Jiří Almásy von Zsadány und Török-Szent-Miklós
  • ?–1883 (4. 10.) Antonín (Antal) Szapáry von Mura-Szombat (27. 8. 1802 Prešpurk – 4. 10. 1883 Budapešť)
  • (určitě 1886, 1890, 1893, 1896) Julius Széchényi z Sárváru a Felsővidéku
  • (určitě 1899, 1902, 1905, 1908, 1911, 1915, 1918) Jiří Bánffy z Losoncze

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Starý český rod, který je zmiňován už ve 13. století,[7] byl v 26. června 1761 povýšen do stavu svobodných pánů – bratři Josef († 1786), Jan František († 1771, zemřel bezdětný) a nejmladší Jan Nepomuk († 1798, nezanechal syny).[2] Rod vymřel po meči v roce 2001.[7]
  2. ↑ Chotkové byli povýšeni do hraběcího stavu v Čechách 13. května 1723 a v Říši 4. října 1745.[15] Do svazku dolnorakouské šlechty mezi rody panského stavu byli přijati 23. ledna 1754 a do svazku hornorakouské šlechty mezi rody panského stavu 15. června 1762.[16] Vymřeli po meči v roce 1970.[17]

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d LEDR, Josef. Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína. Studie rodopisná. Kutná Hora: Josef Ledr (vlastním nákladem), 1886. S. 46. Dále jen Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína. 
  2. ↑ a b c d Ottův slovník naučný. 17. díl. Median – Navarrete. Praha: J. Otto, 1901. Dostupné online. S. 452. 
  3. ↑ PRAŽÁK, Jiří. Rakouské právo veřejné ústavní. Díl první: Právo ústavní. Praha: Jednota právnická v Praze, 1902. Dostupné online. S. 61. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. S. 16. (německy) 
  5. ↑ a b KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon. Neunter Band. [Steinhaus-Zwierlein]. Leipzig: Friedrich Voigt´s Buchhandlug, 1870. Dostupné online. S. 540. (německy) 
  6. ↑ a b MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě. Praha: Horizont, 1993. ISBN 80-7012-070-3. S. 23. 
  7. ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 271. 
  8. ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 210. Dále jen Modrá krev. 
  9. ↑ a b BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 235. 
  10. ↑ SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 87. 
  11. ↑ a b HUBÁČKOVÁ, Pavla. Česká korunovace Františka II.. Praha, 2021. 73 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Daniela Tinková. s. 35. Dostupné online.
  12. ↑ VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 528 s. ISBN 978-80-7432-002-6. S. 192. Dále jen Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. 
  13. ↑ ALBRECHT, Johann Friedrich Ernst. Krönungsjournal für Prag. Prag: Albrecht, Johann Friedrich Ernst, 1791. 502 s. Dostupné online. S. 274. (německy) 
  14. ↑ Ottův slovník naučný. 6. díl. Čechy – Danseur. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. S. 546. 
  15. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser. 1922. 95. Jahrgang. Gotha: Perthes, 1922. Dostupné online. S. 205. (německy) 
  16. ↑ Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, s. 47
  17. ↑ Modrá krev, s. 119
  18. ↑ a b WISSGRILL, Franz Karl. Schauplatz des landsässigen nieder-oesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI. Jahrhundert an, bis auf jetzige Zeiten. 2 Band. Wien: [s.n.], 1795. S. 41. 
  19. ↑ HASSEL, Johann Georg Heinrich. Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809. Weimar: Verlag des Landes-Industrie-Comptoirs, 1809. Dostupné online. S. 436. (německy) Dále jen Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809. 
  20. ↑ a b KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon. Zweiter Band. [Bozepolski–Ebergassing]. Leipzig: Friedrich Voigt, 1860. Dostupné online. S. 268. (německy) 
  21. ↑ Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809, s. 439
  22. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa Dverníci [online]. Šľachta. Stránka o histórii šľachtických rodov, 2006-08-10 [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura

editovat
  • PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. (německy) 

Související články

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nejvyšší_dveřník&oldid=23761870“