Wikipedie

Mořic Adolf Saský

biskup královéhradecký a litoměřický

Mořic Adolf Karel Saský, O.Melit., (německy Moritz Adolf Karl von Sachsen-Zeitz-Neustadt, 1. prosince 1702, zámek Moritzburg – 20. června 1759, Hradiště sv. Hypolita[2] u Znojma) byl římskokatolický kněz a titulární arcibiskup farsalský, sídelní biskup v Hradci Králové (1731–33) a v Litoměřicích (1733–59).

Nejjasnější a nejdůstojnější Pán
Mořic Adolf Karel Saský
O.Melit.
Titulární arcibiskup farsalský
8. královéhradecký biskup
5. litoměřický biskup
Období služby1731–1733 Hradec Králové; 1733–1759 Litoměřice
Předchůdcev Hradci Králové: Václav František Karel Košín
v Litoměřicích:
Jan Adam Vratislav z Mitrovic
Nástupcev Hradci Králové: Jan Josef Vratislav z Mitrovic
v Litoměřicích:
Emanuel Arnošt z Valdštejna
ZnakZnak
Osobní údaje
Datum narození1. prosince 1702 nebo 1702
Místo narozeníNeustadt an der Orla
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská, Durynsko
Datum úmrtí20. června 1759
Místo úmrtíHradiště sv. Hypolita u Znojma
České královstvíČeské království České království, České království
Vyznánířímskokatolické
RodičeBedřich Jindřich Saský a Anna Frederika Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Wiesenburská
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Poznámkyplným titulem: Vévoda saský, vestfálský, z Julichu, Kleve a Bergu, Emgern, lankrabě duryňský, markrabě míšeňský, horno- a dolnolužický, okněžený hrabě henneberský, hrabě z Marku, Ravensbergu a pán na Ravensteinu[1]
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Dětství a mládí

editovat
 
Osobní znak, arcibiskupské schéma
 
Biskupská pečeť, 1733

Narodil se 1. prosince 1702 v zámku Moriztburg jako vévoda sasko-zeitzsko-neustadtský. Jeho rodiči byli vévoda Bedřich Jindřich z vedlejší větve kurfirtského saského rodu luterského vyznání a jeho manželka Anna Frederika Filipína Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Wiesenburská.

Byl svým strýcem Kristiánem Augustem odňat matce a dán katolickým učitelům. Tento strýc, sám konvertita, se roku 1707 stal ostřihomským arcibiskupem. Do jeho rukou složil mladý Mořic v kterémsi maďarském, podle jiných v lužickém klášteře v Marienthalu, vyznání víry roku 1716 [3] a v sedmnácti letech se stal členem kapituly v Kolíně nad Rýnem.

Arcibiskup a sídelní biskup

editovat

Papež Benedikt XIII. jej 8. února 1730 jmenoval titulárním arcibiskupem (pro hac vice) z Farsaly[3]. Vysvěcen byl v Drážďanech a Karel VI. ho jmenoval biskupem v Hradci Králové, kde byl intronizován 8. října 1731. Na vlastní žádost byl pak 4. července 1733 přeložen do litoměřické diecéze, intronizace proběhla 7. listopadu 1733.

Biskupem v Litoměřicích

editovat

Šlechtic z nejvyšších kruhů evropské aristrokracie[4] se zhlížel zejména ve svém slavném příbuzném, saském kurfiřtovi a polském králi Augustovi II. Silném, který učinil z Drážďan velkolepé rezidenční město s mnoha věhlasnými stavbami.[5] Věnoval se proto zejména mecenášství a sběratelským zájmům, v Litoměřicích si vybudoval vlastní dvůr a zřídil obrazovou galerii, v níž měl 232 obrazů, z nichž 155 sám vlastnil a zbytek patřil biskupství. Část světských obrazů byla umístěna na zámku Stvolínky, která sloužila jako biskupská letní rezidence.[6] Oproti tomu v sídle své katedry se zdržoval jen zřídka.[5] Diecézi spravovali v jeho nepřítomnosti generální vikáři Regner, Fischer a Jarschel. Za správy těchto svědomitých kněží došlo roku 1738 ke zřízení diecézního semináře. V roce 1739 se ujali v Konojedech u Úštěku správy kláštera servité a v roce 1753 byl na Mělníce usazen řád kapucínů. V roce 1744 obdrželi kapitulní děkan a starší kanovník v Litoměřicích právo pontifikálií, ostatní kanovníci fialový kanovnický pláštík.

Mořic Albert měl nesporné schopnosti a byl považovaný za schopného hodnostáře s velkými nadějemi. Mělo se zvažovat i jeho budoucí jmenování kardinálem.[7] Přesto byl osobně nešťastným člověkem, trpícím tím, že mu rodina předurčila kněžské povolání, pro něž neměl vlohy ani pochopení.[7] „Sám o sobě říkal, že matce vděčí za výchovu ve víře, ale nikoli za to, že se musel stát knězem. Nakonec svému zoufalství podlehl a vedl nepřiměřený život utápěný v marnotratnostech.“[7] Postupně se čím dál víc oddával světskému způsobu života, takže mu časem přestaly stačit výnosy z prebend a bohatých litoměřických statků.[7] Roku 1746 byl na litoměřické biskupství dokonce uvalen konkurs.[7] Vedle toho žil i s litoměřickou kapitulou ve stálých sporech pro svévolné i protiprávní zasahování do usnesení církevního soudu, a pro svou nesnášenlivou povahu.

Episkopát vévody Mořice Adolfa, navenek reprezentovaný nádherou pozdně barokního dvora, založeného na stále se množících dluzích, které vedly nakonec k sekvestraci (ustanovení nucené správy) a kuratelní administraci statků, znamenal pro kapitulu a katedrální kostel vedle ztrát finančních i nové spory s biskupem o výběr a dosazování kanovníků. Biskup protežoval své oblíbence ze svého „hofštátu“ (z něm. Hofstaat). Tragický byl příchod Johana Wilhelma von Horsta, sice už kanovníka kapituly v Lutychu a v Kolíně nad Rýnem, ale více světského dvořana než kněze, který nejenže nevykonával povinnosti, plynoucí z jeho prebendy II. königseggovského kanonikátu, ale svým zhoubným vlivem na biskupa přivedl jeho finance k úplnému zhroucení. Zásah císařovny spolu s úsilím děkana kapituly Wenzela Regnera, německého rodáka z Kličína, přinuceného k rezignaci na generální vikariát a oficialát, zabránily sice nejhoršímu, ale teprve potom, co byl von Horst odhalen jako pruský špion a vypovězen z císařských zemí. K dobrým počinům biskupovým patří získání papežského privilegia pontifikálií pro děkana a kanovníka seniora, a velké kapy (latinsky cappa magna – fialový pláštík) pro kanovníky (1744).

Ustálení poměrů v kapitule i v diecézi přinesl až příchod jeho nástupce Emanuela Arnesta hraběte z Valdštejna, do té doby světícího biskupa pražského (1760–1789).

Na sklonku života

editovat

Smrt ho překvapila v Hradišti u Znojma na křižovnickém proboštství, kam se utekl před nepříjemnostmi sedmileté války 20. června 1759. Na proboštství v Hradišti byl umístěn k celému zaopatření na nátlak vídeňského dvora. Tamější probošt Hauer mu přidělil za obydlí celé východní křídlo reprezentační budovy, po předchozím ujištění saského dvora, že všechny výlohy spojené s vydržováním „serenissima“ budou zaplaceny. To se však ani za pět let po smrti vévodského hosta nestalo. Křižovnický probošt Hauer však ani na okamžik nepochyboval, že se tak stane, a proto se dal na účet tohoto dluhu do svého dávného plánu – generální opravy proboštské svatyně sv. Hypolita. Nešetřil při tom náklady a dal vyzdobit kostel slavnými obrazy freskaře Maulpertsche, kterého poznal při práci v blízkém Louckém klášteře. Saský dvůr zaplatil nejdříve na úhradu pohřbu zesnulého biskupa 7000 zlatých a později na vyrovnání celého dluhu poukázal ještě 14 150 zlatých prostřednictvím saského rezidenta ve Vídni Zikmunda z Pezoldu. K tomu řádu bylo ponecháno zařízení celého bytu a některé jiné věci. Tak rocheta s pravými bruselskými krajkami, dvě kasule a dva pluviály z pravého brokátu, nábytek ve stylu Ludvíka XV. potažený bledězeleným a karmazínovým sametem, všechno věci, které byly možná kdysi majetkem litoměřického biskupství.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ CROŸ, Jana. Královéhradečtí biskupové a jejich rezidence. Hradec Králové: Biskupstvé královéhradecké, Garamon s.r.o., 2014. ISBN 978-80-86472-58-4. S. 125. 
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ a b Bibliografie http://www.deutsche-biographie.de/pnd122073177.html
  4. ↑ Croÿ, str. 125
  5. ↑ a b Croÿ, str. 127
  6. ↑ SMEJKAL, Ladislav. Máchův kraj - Českolipsko. Praha 6: REGIA, 2008. ISBN 978-80-86367-65-1. Kapitola V biskupské rezidenci ve Stvolínkách, s. 39. 
  7. ↑ a b c d e Croÿ, str. 129

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Apoštolská posloupnost
Hlavní světitel: František Ferdinand Khünburg
Datum svěcení 27. srpna 1730
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mořic_Adolf_Saský&oldid=24137709“