Otevřít hlavní menu

Miloslav Luther

slovenský režisér a scenárista

Miloslav Luther (* 14. srpen 1945, Banská Bystrica-Jakub) je slovenský filmový a televizní režisér a scenárista. Bratr kameramana Igora Luthera.

Miloslav Luther
Narození 14. srpna 1945 (73 let)
Banská Bystrica
Příbuzní Igor Luther (sourozenec)
Web www.miloslavluther.sk
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotopisEditovat

Vystudoval režii na FAMU v Praze (1968 - 1973). Roku 1974 režisér Krátkého filmu, od 1975 Čs. televize v Bratislavě, od roku 1985 režisér České filmové tvorby. V televizní tvorbě se od počátku systematicky orientoval především na adaptace literárních děl. V televizních inscenacích (Schody z mramoru, 1976; Mário a kouzelník 1976; Gomez, 1977; Na pokraji rozumu, 1979; Nebezpečné známosti, 1980 a i.) projevil smysl pro psychologické nuansové dramatické vztahy a vytvoření působivé atmosféry. Ve vyhraněné týmové spolupráci pokračoval i při realizaci televizních filmů, zpravidla také adaptací literárních děl slov. resp. čes. autorů (Ráno pod měsícem, 1980; Starý včelař, 1981; Triptych o lásce, 1980; Lékař umírajícího času (1983 - 5 dílů, později sestříhaný do filmu Svědek umírajícího času; Život bez konce (1982 - 5 dílů) a i.).

V třídílném televizním filmu Chlapec do náruče (1986) vytvořil výstižný a alarmující realistický obraz upadající morálky a hodnot v současném velkoměstě. Pro Lutherův režijní rukopis je charakteristický důraz na estetizujúce vizuální ztvárnění, subtilnost obrazové kompozice a harmonické výtvarné a emociální propojení člověka a přírodního prostředí. V kompozici a stylu svých televizních filmů se soustřeďuje na působivé vizuální asociace, poetizujúci tón a důsledné uplatnění obrazového způsobu filmového vyprávění. Expresivnější ladění měli jeho filmy Král droždí brada, 1984 a Zapomeňte na Mozarta, 1985.

Charakteristika tvorbyEditovat

Miloslav Luther měl za sebou celou řadu televizních filmů, zatímco debutoval v kinematografii. V osmdesátých letech televizní režiséři poprvé skutečně obohatili slovenský hraný i dokumentární film. (Dříve zejména autoři filmových zkušeností věděli realizovat i hodnotné televizní opusy - Stanislav Barabáš, Martin Hollý, Juraj Herz, pouze v případě Ivana Balada šlo o rovnocenné působení v obou médiích.) Spolu s Lutherem takto pozitivně vstoupil do kinematografie i Stanislav Parnicki a Juraj Lihosit. O výrazném Lutherově nástupu do kinematografie svědčí již počet realizovaných titulů. V období let 1984 -1991 natočil sedm hraných filmů pro kina a stal se druhým nejčastěji obsazovaným režisérem druhé poloviny osmdesátých let Lutherův styl spojuje v sobě několik zdrojů. Na jedné straně je to Čechovova dramatická maxima o pušce: když se zjeví na scéně v prvním dějství, v posledním se z ní musí vystřelit. Na druhou stranu je smysl pro jemnou, tlumenou výtvarnou stylizaci záběrů, jeho kameramani se vyžívají v pološeru, v polostínu, nemají v oblibě jasnou dynamickou hru barev a tvarů.

Proti dramatické kompozici tedy stojí statický výtvarný princip. To jen zvýrazňuje, že Luther směřuje k filmu jako epický-dramatickému ideálu, jako médiu, kde příběh nemusí vždy konfliktně gradovat, ale může poskytnout i prostor na lyrické digresie a obrazy nesouvisející bezprostředně se zápletkou. V kontextu hrané tvorby Luther navazuje na tradici Martina Hollého. U obou dominuje akce, výrazné mužské charaktery, konflikt, který se stupňuje k definitivnímu rozuzlení. Oba jsou autory zejména historických příběhů, v nejlepších dílech dosahují hlubinné psychologizace hrdinů. V Lutherově stylu herec dostává mimořádný prostor. Těžko si představit epický-dramatický příběh bez silné a výrazné postavy, a tu bez odpovídajícího hereckého zobrazení. Podstatou jeho metody je "tvorba herecké postavy jako syntéza konkrétnosti a expresivity". Z tohoto hlediska obsazuje jednotlivé role - Boleslava Polívky do postavy Perdu ve filmu stéká (1988) a Romana Luknára do postavy Viktora ve snímku Stezka přes Dunaj (1989).

Pro Lutherovu režijní poetiku je důležitý tradicionalismus. Ani jedno z jeho děl se nedá nazvat experimentem, více jde o naplnění jen podvědomě tušených, nejasně formulovaných kritérií různých žánrů, různých způsobů vyprávění, nikdy ne o hledání netradičních forem výpovědi. Luther inklinuje k historickým látkám, proto je důležitý jeho cit pro dobové reálie, věrnost historické atmosféře, ať už se příběh odehrává v 18. století nebo na začátku druhé světové války. Stejně příznačné je režisérova stále střídání tvorby mezi televizní i filmovou produkcí.

Lutherův profesionalismus charakterizuje i pohyb v různých žánrech: pohádka, detektivka, komedie, kriminálka. Z hlediska základní autorské filozofie je společnou bází rozmanitých příběhů problém napjatého vztahu jednotlivce a společnosti, vzdor či bezmocnost člověka vůči době, která se nezřídka žene přes jeho osud bez ohledu na osobní touhy, ambice či pocity. V podstatě je to i téma manipulace, vztahu člověka a moci, která častěji vystupuje jako antihumánna síla než jako výraz prezentace nejlepších lidských hodnot. Z celku Lutherově kinematografické produkce osmdesátých let zazněl nejvýrazněji film Chodník přes Dunaj (1989). Byl to i nejlepší titul roce 1989.

60. létaEditovat

V roce 1964 vznikl útvar Televizní filmová tvorba. Tam se natáčely dokumentární, populárně-vědecké a hrané tituly. Patřily do ní i filmové štáby, Teleexport a reklamní oddělení. Televizní filmová tvorba byla servisním pracovištěm pro celou televizi.

Na konci 60.tych let v Televizní filmové tvorbě debutoval i Miloslav Luther, filmem "opojení" (1969) o insitní rezbárke z Děvína.

70. létaEditovat

Na přelomu 60. -70.tych let dalším osobitým znakem televizní filmové tvorby byl jí přímo programový příklon k adaptacím literárních předloh starších domácích autorů (ale i zahraničních, zejména ruských). Dominantou dramaturgické orientace v oblasti literárně-dramaturgických díl slovenské televize byly zejména původní práce domácích autorů. Požadavek enormního zvýšení produkce s preferencí domácích autorů však přece jen měla jednu pozitivní rys. Šlo především o práce: 1: nastupující generace scenáristů, často kombinované s aktivní účastí zkušeného režiséra. (Peter Jaroš - Štefan Uher) 2: spojení rutinovaní libretisty se začínajícím filmovým režisérem (Emil Kočiš - Dušan Trančík, Alfonz Bednár - Miloslav Luther "Ráno pod měsícem (1980)"

80. létaEditovat

Kinematografie u nás stále více získávala podobu průmyslu. Důležité byly žánry, schopnost natočit také dobře pohádku jako komedii či detektivku, ne sebevyjádření. Obecně se důraz kladl na konvenci, věkem mladí režiséři a scenáristé neměli zájem o hledání, ale spíše o používání již známých a ověřených postupů, šlo jim o profesi, ne o umění. První polovině desetiletí ještě dominoval Dušan Trančík, na konci osmdesátých let byl určující postavou Miloslav Luther. Autor vícedílných televizních filmových projektů, vypravěč, profesionál v dobrém slova smyslu, který inklinuje k inscenovaných zajímavých příběhů.

FILM: Chodník přes DunajEditovat

Podle námětu Vladimíra Körnera vznikl film o útěku dvou mladých mužů ze Slovenska do Maďarska na přelomu let 1939 a 1940. Slovák Viktor (Roman Luknár) a český žid Ticháček (Vladimír Hajdu) utíkají před gestapem nejprve proto, protože zdrželi německou vojenskou poštovní zásilku , pak proto, že v sebeobraně zabili tajného policistu. V tomto žánrovém klíči se plně odkryl Lutherův talent. Pro kvalitu filmu je však rozhodující, že autoři využívají emocionální sílu a napětí dramatické záchrany vlastního života, aniž by se vzdali ucelené filosofie lidské existence. V Chodníku přes Dunaj je hodně akce, napínavých situací, kde jde oběma hlavním postavám o život, ale podstatný je téměř shakesperovských tragický, respektive baladický obraz šílené doby. Nic není definitivní, všechno se může zvrátit. A je zřejmé, že nejde jen o roky, když se fašističtí fanatici pokusili dobýt svět, přestože se příběh odehrává právě v období všudypřítomného strachu, teroru a udavačství. Pro Lutherovu poetiku v Chodníku přes Dunaj je příznačné, že každá epizoda má své hrdiny, kteří jsou na jejím konci oběťmi, a opačně, oběti, které se stávají hrdiny. Klíč není mechanický, o všem rozhoduje náhoda, neexistuje spravedlnost, která by dobrých odmieňala a špatných trestala. Naopak, komu se nedaří - má podmínky ještě těžší, a úspěšnému - se daří ještě více. Ale ne vždy, někdy, jakoby zcela svévolně a náhodně, mohou i hrdinové být hrdiny a oběti oběťmi. Film vděčí za mnohé i oběma výrazným ústředním charakterem. U Viktora (Roman Luknár) dominuje bezstarostná lehkomyslnost, která ze sebou téměř automaticky přináší utrpení a bolest pro jiné; u Ticháčka (Vladimír Hajdu) zase úzkostlivá opatrnost, která jakoby zcela ztratila vědomí vlastní hrdosti a ceny, a jejich základní protikladový postoj dovoluje, aby každá situace zároveň obsáhlá dva rozporné výklady. Je důležité i to, že situace se neinscenujú jako výlučně dramatické či jen harmonické, ale často se jedno setkává s druhým, koexistují vedle sebe. Nejprve se příznačně pečlivě komponuje atmosféra pohody či klidu, které jsou v závěru zničeny, rozbité příchodem násilí a smrti. Podmínkou soudržnosti mnohoznačný obrazu více epizod je na jedné straně všudypřítomná otázka, zda se oba muži zachrání, nebo ne, na druhé straně Lutherova stylizace směřující všechny elementy díla k tlumenému výrazu, k potlačování jakýchkoliv výrazných extrémních poloh. Tak je to ve smyslu barevnosti kameramanské stylizace (kameraman Vladimír Hollós), nebo v tendenci k neoromantizmu v hudbě Jiřího Bulise.

FILM: stékajíEditovat

Smutná komedie o neúspěšném herci provinčního divadla, který dostává možnost hrát hlavní postavu ve hře ambiciózního autora. Netvořivý a pokrytecké ovzduší divadla a nespokojenost v soukromém životě ho však přinutí opustit jeviště uprostřed premiéry.

FILM: Anděl milosrdenstvíEditovat

Anděl milosrdenství vznikl na motivy předlohy Vladimíra Körnera, jehož prózy vícekrát zfilmoval i František Vláčil. V osudově tragickém příběhu ženy majora rakousko-uherské armády je napětí i poznání složitosti lidské psychiky. Hrdinka se rozhodne odčinit všechny viny svého krutého a jednou z obětí zavražděného manžela a nastoupí do vojenské nemocnice jako zdravotní sestra. V drásavé ději se prudce střídají okamžiky radosti a smrtelné beznaděje, štěstí a nicoty. Luther natočil vynikající obraz neuchopitelnosti lidského osudu. Spolu se scenáristy Vladimírem Körner a Mariánem Puobišom k úspěchu díla významně přispěl i kameraman Vladimír Hollós. Přestože jde o barevný film, pracoval v zúžené černobílé škále, a to jakoby víc posiluje hraničnosť situace, extrémy, které se týkají emocí i postojů.

FILM: Zapomeňte na MozartaEditovat

Detektivní film, ve kterém se zjišťuje vina umělcova okolí na jeho předčasné smrti. Mozartovo náhlé úmrtí provokovalo odjakživa různých umělců, spisovatelů, dramatiků. V německém filmu Zapomeňte na Mozarta se po skladatelově smrti začíná vyšetřování, aby se zjistil možný podíl jeho okolí na Mozartově smrti. Luther nám ve filmu přibližuje Mozartovu nezkrotnou vášnivou povahu, samolibost, rozhazovačnost. V centru pozornosti nestojí Mozart jako umělec, ale jako člověk se všemi klady a zápory.

FILM: Útěk do BudínaEditovat

Scénář filmu na kterém Luther spolupracoval s Mariánem Puobišom a Martin Porubjak volně vychází ze stejnojmenné novely Vladislava Vančury. Odehrává se v nejisté atmosféře rozkolísaných hodnot a nového politického uspořádání po rozpadu Rakousko-uherské monarchie. Hlavním motivem je milostné vzplanutí, osudová vášeň i úskalí manželství Češky Jany a Slováka Tomáše. Doplňuje ho množství dějových odboček a dobových souvislostí. Před divákům se tak vynořuje bohatá rodinná freska na pozadí dramatických změn poválečné střední Evropy

FILM: MahulienaEditovat

Příběh přátelství a lásky, zrady a nenávisti, který je prolínáním pohádky a dobrodružného příběhu, kde se setkává dobro i zlo. Je o putování mladého prince a jeho věrného sluhy Jana (Ady Hajdu) do země chamtivého skřítka Zlatovlada. Při překonávání všech nástrah jim pomáhá zázračná koruna, kterou svěřil do rukou mladého sluhu Jana, princů umírající otec, král. Pohádka vznikla na motivy pohádek bratří Grimmů.

OceněníEditovat

  • Roku 1994 Cena za nejlepší televizní program roku v Evropě, Berlín (Anděl milosrdenství)
  • Roku 1994 Cena kritiky za nejlepší televizní film, MTF Šanghaj (Anděl milosrdenství)
  • Roku 1990 Cena Červeného kříže vydávaná Monakem 30. MTF Monte Carlo '90 - zvláštní cena monackého prince (Prix de la Croix Rouge vydávaná Monakem) udělena filmu bojujícímu za mír, myšlenky humanismu, tolerance a snášenlivosti (Stezka přes Dunaj )
  • Roku 1985 Zlatá plaketa za scénář - MFF Chicago 1985 (Zapomeňte na Mozarta)
  • Roku 1984 Cena mezinárodní poroty v soutěži prvních děl tvůrců všech světadílů - 24. MFF Karlovy Vary (Král droždí brada)
  • Roku 1976 Hlavní cena a Cena za režii na MTF v Monte Carlu (Mário a kouzelník)

FilmografieEditovat

LiteraturaEditovat