Otevřít hlavní menu

Milan Vyhnálek (18. října 1925 Hnátnice10. března 2013 Ústí nad Orlicí) byl podnikatel v oboru sýrařství, který v australské Tasmánii vybudoval Lactos, největší sýrařskou firmu na jižní polokouli. V Tasmánii byl za své podnikatelské úspěchy vyhlášen mužem 20. století.[1] Milan Vyhnálek byl také aktivním krajanem, který nezapomínal na své kořeny. Nezištně a rád podporoval a motivoval lidi kolem sebe, hlavně mladé. Pamětníky bývá popisován jako pracovitý perfekcionista a optimistický vizionář. Bývá označován též jako The Czech Cheese Pioneer či The Cheese King.

Milan Vyhnálek
Milan Vyhnálek, Czech-born Tasmanian cheese pioneer.jpg
Narození 18. října 1925
Hnátnice
Úmrtí 10. března 2013 (ve věku 87 let)
Ústí nad Orlicí
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Milan Vyhnálek ve svém živlu
Milan Vyhnálek s kolegy před sýrárnou Lactos v Burnie, Tasmánie
Čestný doktorát od České zemědělské univerzity v Praze
Milan rád létal

ŽivotEditovat

Mládí v HnátniciEditovat

Milan Vyhnálek pocházel z Hnátnice pod Orlickými horami, kde měl po otci převzít hospodářství. Milan však měl jiné plány a navzdory protestům otce se rozhodl pro obor sýrařství, který vystudoval na mlékárenské a sýrařské škole v Kroměříži. Blížil se konec války, takže na závěrečné zkoušky se učil v protiletadlovém krytu. Hned po studiích úspěšně pomáhal znovu uvést do provozu lanškrounskou sýrárnu[2]. Po politických změnách roku 1948, tedy v době, kdy mu bylo 23 let, si uvědomil, že své podnikatelské plány již nebude moci realizovat ve své rodné zemi. Uprchl tedy do Německa, kde se živil jako řidič a jako automechanik a dále pak pokračoval lodí do Austrálie, kam se dostal v srpnu 1950.

Počátek australského pobytuEditovat

Austrálie v tomto období právě realizovala svůj velkolepý imigrační plán, ve válkou zničené Evropě byla Austrálie pro mnohé Evropany tou správnou novou volbou. Australská vláda platila evropským migrantům lodní lístek, ovšem pod tou podmínkou, že všichni nově příchozí budou muset odpracovat dva roky na místě, které jim vláda určí. Milan se tedy na nějakou dobu stal dřevorubcem, pracoval na stavbách silnic a přehrad, vynikal ale i jako fotograf, muzikant, krejčí a prodejce aut. Jeho vize však byla jasná, chtěl vyrábět sýry a navíc takové sýry, které Australané dosud neznali.

Sýrařská dominanta LactosEditovat

Vyhnálek si vytipoval oblast, kde jsou vhodné podmínky pro chov mléčného skotuː severozápadní Tasmánie. Svou první sýrárnu otevřel v Marawah v roce 1954, to však ale ještě nebyl jeho úspěšný podnik, místní výrobci másla neměli pro jeho aktivity pochopení[3].

V tasmánském Burnie Vyhnálek pak vybudoval na zelené louce firmu, kterou z úcty k tehdejšímu československému výrobci sýrů Laktosu pojmenoval Lactos (dnes se jmenuje Lion). Australané v té době znali jen tavené sýry a čedar, ale Vyhnálek je postupně naučil mít rád také ementál, goudu, plísňové sýry nebo romadur. Produkce Lactosu rostla a navzdory tomu, že podnik dvakrát vyhořel, Lactos dále expandoval. Kromě australského trhu přibyla i nová odbytiště jako Japonsko, Evropa, či Spojené státy. Vyhnálek ve spolupráci se svým jugoslávským kolegou Frankem Špegličem vyvinul automatickou linku na výrobu sýru - Lacto-matic, čímž se výroba výrazně zefektivnila. Tasmánská produkce sýrů byla díky Vyhnálkovi na takové úrovni, že se mohla měřit i s tradičními světovými sýrařskými velmocemi. Lactos se ve své době stal největším producentem sýrů na jižní polokouli.

Protože Vyhnálkův syn Milan neměl o práci v oboru zájem, prodal Vyhnálek v roce 1981 firmu Lactos francouzskému podnikateli A. Bongrainovi.

Lacrum a návrat do ČechEditovat

V roce 1984 Vyhnálek otevřel vzorovou mléčnou farmu Lacrum s vlastní sýrárnou.[4] Jednalo se o podnik, který lákal na exkurzi návštěvy odborníků i laiků. Na této farmě s 500 dojnicemi Milan Vyhnálek dokázal, že výroba mléka může být velmi čistá a efektivní, o výhodách vlastní sýrárny ani nemluvě.

V devadesátých letech Milan Vyhnálek podporoval české studenty z vysokých zemědělských škol, kterým zajistil pobyt na farmách v Austrálii, na Novém Zélandě a v USA. Tito studenti mohli získané poznatky využít po svém návratu k rozvoji místního zemědělského a potravinářského sektoru. V češtině publikoval v roce 1992 knihu Kde je tráva zelenější,[5]o svém životním úspěchu.

Svou rodnou obec Hnátnici štědře finančně podporoval již od 80. let 20. století. Například nechal opravit křížovou cestu, zhotovit nové varhany, odlít dva nové zvony. Rovněž podporoval například také místní Sokol.

Roku 2006, ve svých 81 letech, se z Austrálie vrátil do svého rodného kraje a v roce 2013 zemřel v Ústí nad Orlicí.[6]

Ocenění a významEditovat

Milan Vyhnálek se v Austrálii prosadil v oboru sýrařství v době, kdy zde byl tento obor ještě v plenkách. Přivedl Australany na chuť dobrých sýrů a z Tasmánie udělal sýrařskou velmoc.[zdroj?]

V roce 1985 byl vyhlášen Mužem století Tasmánie. V roce 1994 byl jmenován doktorem honoris causa pražské Vysoké škole zemědělské. Byl též nositelem Řádu britského impéria a Řádu Austrálie a působil jako poradce australského ministra pro zahraniční obchod.

Jeho význam však nespočívá pouze v jeho úspěchu podnikatelském. Takto na něj vzpomíná jeho vnučka Petra Škopováː

„Byl to vizionář, pracovitý perfekcionista... Na Milana se nedá vzpomínat jinak než v dobrém, shodli jsme se tu, že nám všem chybí, jeho síla, jeho vize, jeho optimismus, i v relativně pokročilém věku od něj člověk odjížděl velmi nabitý energií, protože do poslední chvíle jí měl na rozdávání."

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Od dřevorubce v pralese po krále sýrů [online]. [cit. 2016-09-13]. Dostupné online. 
  2. http://sinagl.cz/z-korespondence/2914-kral-syru-milan-vyhnalek-nas-opustil.html
  3. http://www.utas.edu.au/library/companion_to_tasmanian_history/L/Lactos%20Cheese%20factory.htm
  4. Měl energie na rozdávání, vzpomínají na sýrařského krále [online]. 2015-02-10 [cit. 2016-09-13]. Dostupné online. 
  5. Kde je tráva zelenější... - Jindřich Nermuť | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2016-09-13]. Dostupné online. 
  6. Lactos founder dies, aged 87 [online]. 2013-03-12 [cit. 2016-09-13]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat