Lenora (balada)

Lenora (Lenore) je balada německého preromatického básníka Gottfrieda Augusta Bürgera napsaná roku 1773[1] a poprvé vydaná v Gottingenském almanachu múz pro rok 1774 (Göttinger Musenalmanach auf das Jahr 1774). Jde o nejznámější autorovu báseň. Je považována za první německou umělou baladu a po svém vydání se stala vedle Goethovy tragédie Götz von Berlichingen největší literární událostí roku.[2]

Lenora
Rytina Franka Kirchbacha z roku 1896
Rytina Franka Kirchbacha z roku 1896
AutorGottfried August Bürger
Původní názevLenore
PřekladatelJosef Jungmann
Jazykněmčina
Žánrbalada
Datum vydání1773
Česky vydáno1806
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charakteristika a význam baladyEditovat

Bürger napsal svou báseň s použitím motivu z anglické lidové balady Sweet William’s Ghost, ve které se ženich se vrátí z onoho světa pro svou milou.[3] Snažil se reagovat na myšlenku filozofa Johanna Gottfrieda Herdera, že prostředky, kterými by Německo mohlo vytvořit vlastní jedinečnou literaturu, by měly spočívat ve sběru lidových písní mezi německými nižšími vrstvami. Proto je balada vytvořena podle zásad platných pro lidovou poezii (názornost, dynamičnost, živost a přirozenost). Hovorovost jazyka je do značné míry podmíněna tím, že Lenora je vyprávěna. Báseň se skládá ze třiceti dvou slok vždy po osmi verších, ve kterých se čtyřstopý jamb střídá se třístopým, což baladu stylizuje do tónu lidové písně. Tomu napomáhá i často používaný paralelismus s onomatopoií, idiomy a refrénovitým opakováním slov i celých spojení.[2]

Balada se snaží odpovědět na otázky předurčenosti osudu a zla ve světě, varuje před rouháním a vyzývá k pokoře. Čas, do něhož je její děj situován, spadá do blíže neurčené doby po sedmileté válce. Je považována za součást gotické literatury 18. století a velice silně ovlivnila vývoj romantismu v literatuře a také rozvoj příběhů o upírech. Byla okamžitě přeložena do řady jazyků a její obsah často sloužil jako námět pro díla jiných autorů.[4][5]

Obsah baladyEditovat

 
Ilustrace Johanna Davida Schuberta (kolem roku 1800)

Ačkoliv je válka u konce, Lenořin snoubenec Vilém se stále nevrací domů. Lenora tím trpí a obává se, že Vilém je mrtev. Nakonec proklíná všechny a všechno a rouhá se Bohu, že pro ni nic neudělal a že bez Viléma pro ni nemá život cenu.

„Ach, zhasni, svíce života,
ať pohltí mne temnota!
Svět i ráj bez Viléma
už pro mne krásy nemá!"[6]

Lenořina matka se snaží dceru uklidnit, říká jí, že Vilém si možná našel jinou ženu v Uhrách. Nabádá jí, aby se Bohu nerouhala, ale hledala v něm útěchu, a Boha prosí, aby jí odpustil. Lenora však na domluvy matky nedá.

A pokaždé když zasténá,
krev zaplaví jí skráně;
tak spílá, smyslů zbavena,
prozřetelnosti Páně,
rukama lomí v bezmoci
a hruď si rve až do noci,
kdy hvězdy v zlatém třpytu
zahoří na blankytu.[7]

Znenadání se ozve zvuk koňských kopyt a tajemný cizinec Lenoře říká, že je Vilém. Ať si k němu přisedne, že je kůň odnese sto mil k jejich svatebnímu loži. Lenora nakonec souhlasí, i když s pochybnostmi, a odjíždí se svým snoubencem. Během noční jízdy děsivou krajinou se setkávají s podivným pohřebním průvodem i s duchy, které Vilém zve na svatbu. To a rychlá jízda vyvolává v Lenoře strach.

„Máš strach? – Nám luna posvítí!
Hoj, mrtví, ti jsou střelhbití!
Strach z mrtvých trápí pannu?“
„Ne! Nech však mrtvé v Pánu!“[8]

Nakonec je Lenora Vilémem přivezena na hřbitov ke svému „svatebnímu loži“, což je hrob a rakev. Zde se Vilém, dávno již mrtvý, změní v kostlivce. Pod koněm se propadne zem a Lenora zde najde smrt jako trest za své rouhání.

Tu hle, hle! Jaká strašná věc!
Hrůza! V tom okamžení,
nit co nit, jezdcův kabátec
v práchnivinu se změní
a z hlavy zmizí v jeden ráz
vlas po vlasu i oblouk řas.
Najednou před ní chřestí
kostlivec s kosou v pěsti.
Kůň divoce se vypíná,
z nozder mu srší síra.
Huí! tu náhle hlubina
pod ním se otevírá.
Hroby jsou plné jekotu,
řev tříští mračnou temnotu,
Lenoře srdce bije,
už v boji se smrtí je.[9]

Není však vyloučena možnost Lenořiny spásy.

Svou strast nes, mysli ubohá,
vždy bez reptání na Boha!
Duši, jež z mrtvých vstane,
rač pokoj přát, ó Pane.[10]

AdaptaceEditovat

 
Lenore, obraz Aryho Scheffera
 
Lénore, obraz Horace Verneta

LiteraturaEditovat

Balada ovlivnila celou řadu romantických básníků, kteří na jejím základě vytvářeli volné překlady nebo parafráze. Jmenovat lze například volný překlad balady od anglického básníka skotského původu Waltera Scotta William a Helena (William and Helen) z roku 1794,[11] parafráze ruských básníků Vasilije Andrejeviče Žukovského Ludmila (1808, Людмила) a Světlana (1812, Светлана)[12] a Pavla Alexandroviče Katenina Olga (1816, Ольгa)[13] nebo dramatizaci balady od německého básníka a dramatika Karla von Holteiho Lenora (1829, Lenore).[14] Silný vliv Lenory lze také nalézt v baladě Útěk (1832, Ucieczka) polského básníka Adama Mickiewicze[15] nebo ve Svatební košili ze sbírky Kytice (1853) od Karla Jaromíra Erbena.[16]

HudbaEditovat

Již roku 1789 složila rakouská skladatelka Maria Theresia von Paradis baladu pro zpěv a klavír Lenore.[17] V roce 1806 vznikla kantáta českého skladatele Antonína Reichy Lenora[18] a roku 1857 melodram uherského skladatele Ference Liszta Lenore.[19] Symfonii Lenore podle balady složil roku 1872 německý skladatel Joachim Raff[20] a symfonickou báseň roku 1875 francouzský skladatel Henri Duparc[21] a roku 1876 italský skladatel Antonio Smareglia.[22]

Výtvarné uměníEditovat

Lenora inspirovala k vlastní tvorbě celou řadu výtvarných umělců, jako například německého malíře Carla Oesterleyho, polského malíře a grafika Daniela Chodowieckiho, nizozemsko-francouzského malíře Aryho Scheffera, německého malíře Johanna Davida Schuberta,, francouzského malíře a grafika Horace Verneta, německého malíře Georga Emanuela Opize, anglického malíře a básníka Williama Blakea nebo německého malíře Franka Kirchbachra.[23]

České překladyEditovat

První český překlad balady pod názvem Lenka je od Josefa Jungmanna, který jej vydal časopisecky roku 1806 v Hlasateli českém. Druhé vydání upraveného překladu již pod názvem Lenora je obsaženo v Macháčkově Krasořečníku z roku 1823, třetí v Josefa Jungmanna Sebraných drobných spisech veršem i prosou z roku 1843 a čtvrté v Josefa Jungmanna Sebraných drobných spisech veršem i prosou II. z roku 1873. V druhém svazku Jungmannových překladů z roku 1958 je uvedena první varianta překladu Lenka.[24]

Roku 1964 vyšel v knize Balady nový překlad Lenory od Jindřicha Pokorného.[25]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. GLOSÍKOVÁ, Viera; TVRDÍK, Milan, a kol. Slovník německy píšících spisovatelů - Německo. 1. vydání. Praha: Libri, 2018. 808 s. ISBN 978-80-7277-560-6. S. 138.
  2. a b KAFKA, Vladimír. Gottfried August Bürger, básník znovu nalezené lidovosti. in BÜRGER, G. A.: Balady. Praha: SNKLU 1964. S. 7-23.
  3. Lenore - Oxford Reference
  4. Gottfried August Bürger - Encyclopaedia Britannica
  5. TWITCHELL, James B. The Living Dead: A Study of the Vampire in Romantic Literature. Duke University Press 1981. S. 33-34.
  6. BÜRGER, Gottfried August: Balady. Praha: SNKLU 1964., přeložil Jindřich Pokorný. S. 50. [dále jen Balady].
  7. Balady. S. 51
  8. Balady. S. 55
  9. Balady. S. 56
  10. Balady. S. 57
  11. Walter Scott, An Apology for Tales of Terror - Edinburgh University Library
  12. Произведения Жуковского - Библиотека Комарова
  13. Павел Александрович Катенин - ХРОНОС
  14. Karl von Holtei - Encyclopaedia Britannica
  15. Ucieczka, interpretacja, środki stylistyczne, analiza - Poezja.org
  16. ERBEN, Karel Jaromír. Kytice. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. 151 s. S. 123–124. 
  17. FÜRST, Marion. Maria Theresia Paradis. Böhlau-Verlag Gmbh 2005. S. 253-255.
  18. Rejcha, Antonín - Český hudební slovník osob a institucí
  19. Lenore (Liszt, Franz) - Petrucci Music Library
  20. Symphony No.5, Op.177 (Raff, Joachim) - Petrucci Music Library
  21. Lénore (Duparc, Henri) - Petrucci Music Library
  22. Smareglia, Antonio - Österreichisches Biographisches Lexikon
  23. The Dead Travel Fast: The Gothic Ballad of Lenore in Paint
  24. MACURA, Vladimír, a kol. Slovník světových literárních děl. 1, A-L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. Heslo BÜRGER, Gottfried August: Balady, s. 137. 
  25. Balady. S.50-57.

Externí odkazyEditovat