Kočín (okres Plzeň-sever)

obec v okrese Plzeň-sever v Plzeňském kraji

Kočín (dříve Kočiny, německy Kotschin) je vesnice ve východní části okresu Plzeň-sever, 6 km jižně od Kralovic. Žije zde 112[1] obyvatel. Katastrální území obce zaujímá 376 ha a PSČ všech adres je 331 41. Obec je součástí Mikroregionu Dolní Střela. Vsí protéká Kočínský potok.

Kočín
Kaplička pod silnicí
Kaplička pod silnicí
Znak obce KočínVlajka obce Kočín
znakvlajka
Lokalita
Statusobec
Pověřená obecKralovice
Obec s rozšířenou působnostíKralovice
(správní obvod)
OkresPlzeň-sever
KrajPlzeňský
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel112 (2024)[1]
Rozloha3,77 km²[2]
Katastrální územíKočín u Kralovic
Nadmořská výška400 m n. m.
PSČ331 41
Počet domů48 (2021)[3]
Počet částí obce1
Počet k. ú.1
Počet ZSJ1
Kontakt
Adresa obecního úřaduKočín 35
331 41 Kralovice
kocin@obecni-urad.net
StarostkaIng. Helena Bradová
Oficiální web: www.obec-kocin.cz
Kočín
Kočín
Další údaje
Kód obce578771
Kód části obce67652
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie editovat

Z písemných pramenů se o Kočínu poprvé dozvídáme v roce 1183, kdy kníže Bedřich daroval ves plaskému klášteru. V roce 1390 je zmiňován Enoch z Kočína, který možná sídlil na svobodném dvoře při vsi.

Na počátku husitských válek v roce 1420 získali Kočín spolu s dalšími vesnicemi a městečkem Kralovicemi od krále Zikmund katoličtí páni bratři Hanuš a Bedřich z Kolovrat na Libštejně a Krašově. Z 16 usedlostí, které byly zmiňovány začátkem 15. století, nepřečkalo náboženské války šest.

V roce 1510 se vrátil Kočín do majetku kláštera, ale již v roce 1518 byl opět zastaven, tentokrát Albrechtovi z Gutštejna. Ten Kočín postoupil v roce 1531 Vilému Podmokelskému z Prostiboře, který v té době vlastnil kaceřovské panství. Roku 1539 získal kaceřovské panství i se vsí Kočín Floriánu Gryspekovi. V urbáři panství z roku 1558 je v Kočíně připomínáno 10 usedlých: Vondra Hůlka, Jan Šmauz, Bureš Kára, Mikeš Suchý, Jan Pekař, Bárta Lašek, Beneš Jílek, Jan Jindřichů, Kuba Hospodář a Kuba Vaňourek.

Rod Gryspeků z Gryspachu jej držel až do konfiskace Ferdinandem II. po bitvě na Bílé hoře. V roce 1623 byl Kočín vrácen do vlastnictví plaského kláštera. Cisterciáci drží ves až do zrušení kláštera Josefem II. roku 1785. Kočín přešel s celým klášterním panstvím do správy náboženského fondu, od kterého jej v roce 1826 v dražbě koupil kníže Metternich. Po zrušení patrimoniální správy se Kočín stal samostatnou obcí, ke které patřila i ves Kopidlo.

V 19. století se v Kočíně vyráběla vitriolová kyselina sírová, výrobu vlastnili Liewaldové a pro Kočín znamenala jeho největší rozmach – v roce 1850 měl 688 obyvatel. Po zániku těžby klesl počet obyvatel, takže k roku 1869 jich bylo jen 270. Stopy po těžbě lze najít v údolích Kočínského a Kralovického potoka v podobě štol a odvalových hald břidlice, ve vsi pak pozůstatky budov a pecí. Na začátku roku 1924 byla ves přejmenována na Kočín.

Okolí editovat

Kočín sousedí s Kopidlem na severozápadě, s Dolním Hradištěm na jihovýchodě, se zaniklým Čečínem na jihozápadě a Babinou na západě. Kočín leží na jihozápadní hranici přírodního parku Rohatiny.

Reference editovat

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
  2. Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].

Literatura editovat

  • Severní Plzeňsko I, Irena Bukačová, Jiří Fák, Karel Foud, Nakladatelství Českého lesa, Domažlice, 2001, ISBN 80-86125-23-8
  • Karel Rom: Představujeme obce regionu: Kočín; In: Kralovicko – kronika regionu, roč. 1 (2002/3), č. 9, s. 18
  • Karel Rom: Hrad Krašov a jeho majitelé; In: Kralovicko – kronika regionu, roč. 1 (2002/3), č. 2, s. 3–4

Externí odkazy editovat