Wikipedie

Karel Vaš

československý voják a státní zástupce

Karel Vaš (20. března 1916 Užhorod – 8. prosince 2012 Praha) byl československý voják, agent NKVD, důstojník vojenské zpravodajské služby OBZ, soudce a prokurátor vykonstruovaných soudních procesů. Známý je klíčovým podílem na justiční vraždě gen. Heliodora Píky.[2][3][4]

Podplukovník v záloze PhDr. JUDr. Karel Vaš, CSc.
Narození20. března 1916
Užhorod
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí8. prosince 2012 (ve věku 96 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Československa
Citát
„Slavná these Stalinova, že na skutečném poměru k SSSR byla poznat kvalita a morálně politický profil každého člověka, platí v nejvyšší míře i u mne.“ [1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Jako člen zpravodajství čs. brigády v SSSR je zodpovědný za přeřazování stovek pro NKVD nepohodlných vojáků do trestních oddílů, de facto odsouzených na smrt. Po válce pak organizoval deportace stovek občanů ČSR i uprchlíků z východu do gulagů NKVD. Jím vycvičené a jemu podřízené bezpečnostní oddíly mají na svědomí vraždy 2000-3000 civilistů německé národnosti v Postoloprtech, na jeho přímý rozkaz 8 civilistů v Kroměříži a 12 v Praze-Kobylisích. Po komunistickém puči v únoru 1948 jako prokurátor a soudce ve vykonstruovaných procesech třídní justice navrhl nebo vynesl desítky trestů smrti.[5][6][7][8]

Mládí

editovat

Narodil se 20. března 1916 v Užhorodě v tehdejším Uhersku (na Podkarpatské Rusi, od roku 1919 součásti ČSR) do maďarsky mluvící rodiny židovského advokáta Hynka Vaše a jeho manželky Hedviky Vašové, rozené Deutschové. Absolvoval osmileté gymnázium v Užhorodě. V 17 letech, roku 1933, vstoupil do KSČ, byl tajemníkem komunistické organizace Hnutí přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska. V roce 1936 byl za násilnosti na demonstraci odsouzen na 14 dnů do vězení.[1] V Praze studoval[9] právnickou fakultu Univerzity Karlovy, na které promoval 12. února 1939.

Na příkaz KSČ se v květnu 1939 vrátil zpět do Užhorodu, který v té době okupovali Maďaři (v březnu 1939 dobyli Karpatskou Ukrajinu, tj. Podkarpatskou Rus,na podzim 1938 byl změněn její název). Zde byl pověřen organizováním ilegálního komunistického mládežnického hnutí a později i drobnými sabotážemi. Otec byl v té době již mrtev, matka byla v domácnosti, a protože on sám neměl povolení pracovat, žil z darů příbuzných. Koncem roku 1939, po zatýkání komunistických funkcionářů, dostal příkaz emigrovat do SSSR.

V Sovětském svazu

editovat

Po přechodu hranic do Sovětského svazu zavraždil svého převaděče, poté byl zadržen sovětskou hlídkou, zatčen, odsouzen za protisovětskou činnost a vězněn NKVD v gulagu, postupně v Nadvorné, Stanislavově a Poltavě. Posléze byl odsouzen ke třem letům nucených prací v pracovním táboře Kedrovyj Šor poblíž města Inta (200 km od Vorkuty) v Autonomní sovětské socialistické republice Komi za ilegální překročení hranice.[10] Dle slov Mikuláše Kroupy, po návratu z gulagu vážil 35 kilo a byl schopen čehokoliv.[11] Jeho víra v komunismus a Sovětský svaz zůstala nezlomena, dle vlastních slov již zde spolupracoval s NKVD.[1] Po dvou letech vězení se přihlásil k nově se formující československé jednotce v Buzuluku a 4. ledna 1943 byl z gulagu propuštěn. Vznik jednotky prosadil plukovník (poté generál) Heliodor Píka, jeho pozdější justiční oběť, jako velitel vojenské mise v SSSR a vyslanec Československé exilové vlády v Londýně,[12] a tím z komunistických gulagů zachránil přeživší československé emigranty. Odvodní komisí byl pro oční vadu zařazen ke kancelářské službě písaře roty. Od 16. února 1943 byl přidělen k polnímu prokurátorovi, nakonec jako přednosta polního soudu. K 1. lednu 1945 nastoupil k 2. (zpravodajskému) oddělení štábu 1. čs. samostatné brigády(od r.1944 součásti 1.čs.armádního sboru), jako zástupce náčelníka OBZ Reicina.[5]

Během výcviku prošel i zpravodajskými školeními NKVD, se kterou zůstal v úzkém kontaktu přes její důstojníky. Vykonával její pokyny, dodával jí informace a vydával jí československé občany, a to až do konce roku 1951.[1]

1945–1947

editovat

Po požadavku NKVD na založení OBZ (respektive po jejím vyčlenění ze struktury brigády), tedy zpravodajské služby podle sovětského vzoru, byl v lednu 1945 na žádost NKVD jmenován zástupcem přednosty Bedřicha Reicina. U OBZ měl na starosti oficiálně tzv. vnější obranu, což znamenalo nejen zpravodajskou činnost proti domnělým i skutečným německým špiónům, diverzantům a vlastním lidem, ale i bezprecedentní výkonnou funkci zastrašování a likvidace Sovětům nepohodlných osob.[13] Po vytvoření Hlavní správy OBZ 15. dubna 1945 (a jmenování B. Reicina do jejího čela) se stal přednostou OBZ 1. československého armádního sboru a náčelníkem oddělení vnější ochrany. Jejím úkolem měla být „likvidace nacistických agentur, werwolfů, stíhání kolaborantů a zrádců, sledování „štvavých elementů“ na Těšínsku, činnosti Armie Krajowe, andersovců a banderovců“.[1]

Jako nacističtí špioni byli označováni i oponenti komunismu, nebo kritici poměrů v Rudé armádě. OBZ pod jeho a Reicinovým vedením provádělo deportace československých občanů, především slovenských důstojníků do SSSR za účelem internace, vylučování osob německé a maďarské národnosti z armádního sboru a jejich deportace do SSSR, deportace emigrantů před bolševismem z Podkarpatské Rusi do gulagů,[14] výslechy, násilí a zastrašování nepohodlných osob podle pokynů NKVD atd.[15]

Po osvobození bylo Vašovi nabídnuto místo náčelníka vnější ochrany HS OBZ. V této funkci měl mít oficiálně na starosti stíhání kolaborantů, likvidaci zbývajících nacistických organizací a banderovců. Mimo jiné v rozporu s mezinárodním právem zatkl a předal polské státní bezpečnosti tři Poláky pobývající na československém území.[1]

On sám později v roce 1956 přiznal systematické porušování platných zákonů ve prospěch „pracujícího lidu“. Demonstroval to na příkladu Banderovců; ti, kteří se v roce 1946 dostali živí do rukou OBZ, byli předáni do Polska nebo do SSSR NKVD, kde po výslechu byli bez soudu popraveni. Taktéž přiznal podíl na únosu pracovnice polské diplomacie v Praze, která chtěla emigrovat do Bavorska.[15]

V prosinci 1947 byl po rozporech s Reicinem propuštěn ze zpravodajské služby a přeřazen jako prokurátor k Vrchní vojenské prokuratuře v Praze. Důvodem byla údajná opilost na veřejnosti.

1948–1953

editovat

Do října 1948 pracoval u Vrchní vojenské prokuratury a poté se stal vyšetřujícím soudcem Státního soudu Praha. Zde od 9. června do 17. listopadu 1948 dokončil také výslechy Heliodora Píky. Generál Píka v motácích z vězení synu Milanovi zdůraznil, že protokoly z výslechů jsou jen Vašovy lži. Vašovi byl prostřednictvím sovětského rezidenta NKVD a zároveň diplomata Chazanova sdělen mimořádný zájem sovětského vedení na rychlém ukončení případu gen. Píky, nutnosti falšovat nedostatečné důkazní materiály a podávat pravidelná hlášení. Zřejmě se Vaš nepodílel na týrání vyšetřovaných gen. Píky a svědků, ale z titulu své funkce a charakteru útrap musel být o průběhu vyšetřování informován, jakož i podrobně zpraven o výrobě falzifikátů; bylo např. vyrobeno falzum – zpráva o setkání Píky s gen. Davidsonem, vedoucím anglické špionáže. V dohodě mezi Reicinem a Vašem bylo stanoveno, že soudní proces nezačne dříve, než bude možno udělit trest smrti.[1]

Dále pracoval na více než 100 případech, ve kterých navrhl desítky trestů smrti (např. Rostislavu Krejčiříkovi navrhl „trest smrti provazem pro výstrahu“ za převod emigrantů přes hranice), z nichž 12 bylo provedeno.[15]

V lednu 1949 se stal referentem vojenského oddělení Státní prokuratury Praha. V této funkci zpracovával jako vyšetřovatel případ gen. Píky a byl pověřen sepsáním konceptu žaloby. Nakonec pro Helidora Píku navrhl jako prokurátor trest smrti. Samotného soudu s Píkou se osobně účastnil jako expert státní prokuratury. Do konce svého života považoval generála Píku za zrádce, který se přiznal a dostal adekvátní trest.[15] 1. května 1949 se stal předsedou senátu Vrchního vojenského soudu Praha. 15. prosince 1949 přešel ke 4. odboru ministerstva národní obrany (MNO) a od podzimu 1950 byl ve funkci náčelníka soudního oddělení hlavní soudní správy MNO.

V březnu 1951 byl zproštěn služby a 1. července téhož roku byl přeložen do zálohy. 11. srpna 1951 byl zatčen, neboť se dostal na seznam nepohodlných a nebezpečných komunistů (dalšími byli např. Rudolf Slánský či Bedřich Reicin) již sebejistého totalitního režimu. Jeden a půl roku byl držen ve vyšetřovací samovazbě na Domečku, kde musel vydržet vyšetřovací metody, které sám pomáhal zavádět.[15] 31. července 1953 za trestné činy velezrady, vyzvědačství a spoluúčasti na vraždě odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Obžaloba ho vinila z toho, že předal USA tzv. Štěchovický archív, dále že rozvracel chod vojenských soudů, spolčil se s jugoslávským špiónem a v roce 1946 vydal rozkaz k zastřelení zajištěného belgického občana Emila de Backera.[5]

1954–1968

editovat

Vaš nastoupil výkon trestu v Leopoldově. Zde byl svými oběťmi, které dostal ve vykonstruovaných procesech do věznic, nyní spoluvězni, podle vlastních slov zbit.[15] Díky uvězněné generalitě a duchovenstvu, kteří nedovolili vězňům činit na něm násilí, však zřejmě unikl skutečné pomstě.[16] V té době podal několik žádostí o obnovení procesu (mimo jiné žádal v SSSR o potvrzení své spolupráce s NKVD).

Vzhledem k amnestiím prezidenta republiky z let 1948 a 1953 mu byl v roce 1955 trest snížen na 25 let odnětí svobody a rozsudkem ze dne 21. září 1956 byl v celém rozsahu zproštěn obžaloby (ve věci velezrady a vyzvědačství, přičemž spoluúčast na vraždě nelze prokázat) a propuštěn na svobodu. Proti tomuto rozsudku podal generální prokurátor odvolání k Nejvyššímu soudu, to však bylo v plném rozsahu zamítnuto. Za své věznění žádal o odškodnění, a jako odškodnění dostal od československého státu částku 66 000 korun československých.

Po svém propuštění pracoval v knihovně ministerstva spravedlnosti, jako pomocný dělník na stavbě a jako referent v obchodním oddělení Mototechny. Zároveň podal žádost o přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu – vojenského kolegia, v němž uváděl, že na smrti de Backera nenese žádnou vinu. Tato žádost však byla v roce 1964 zamítnuta.

V roce 1963 podal žádost o vrácení členství v KSČ. Přestože komise ÚV KSČ žádost zamítla, Ústřední a kontrolní komise KSČ mu členství 17. července 1963 vrátila s udělenou důtkou.

Zároveň v 60. letech dálkově absolvoval historii na FF UK, napsal několik historických studií (např. Potlačovací orgány státního aparátu 1918–1939). Poté pracoval na vojenské správě Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda a do důchodu jako novinář – redaktor odborných listů v Ústřední radě odborů.

Při řízení o obnově procesu Heliodora Píky ve dnech 3.–4. prosince 1968 vyšly najevo skutečnosti svědčící o tom, jakým způsobem byl získáván důkazní materiál proti Píkovi.

1968–2012

editovat
 
Domov pro seniory na pražském Chodově, kde Karel Vaš dožil svůj život

Ve školním roce 1972/73 na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze přednášel a zkoušel z předmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ.

13. února 1990 mu byla Vyšším vojenským soudem zamítnuta žádost o soudní rehabilitaci, neboť již byl v minulosti zproštěn obžaloby v plném rozsahu.

V roce 1998 byl obviněn nejdříve ze zneužití úřední a služební moci, čímž rozhodující měrou přispěl k odsouzení H. Píky k trestu smrti. Pozdější překvalifikování žaloby na trestný čin vraždy formou spolupachatelství bylo Městským státním zastupitelstvím v Praze zrušeno jako nezákonné a neodůvodněné. Následné stížnosti ministra spravedlnosti ze 4. června 1999 vyhověl Nejvyšší soud ČR a vrátil zpět vyšetřovateli na došetření.

6. února 2001 byla podána obžaloba pro trestný čin vraždy. Dne 15. června 2001 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm let za falšování důkazů, porušení trestního řádu (inscenace procesu), manipulace výpovědí a intervence rezidenta NKVD.[17] Na základě odvolání odsouzeného byla věc přezkoumána Vrchním soudem v Praze. Dne 15. ledna 2002 byl rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení, překvalifikováním vraždy úkladné na vraždu prostou.[18] Rozsudek nabyl právní moci. Dovolání Nejvyššího státního zastupitelství k Nejvyššímu soudu bylo 12. června 2002 zamítnuto jako neopodstatněné; předsedou tohoto senátu byl Zdeněk Sovák, v r. 2020 obviněný v jiných kauzách z korupce,[19] Vaše zastupoval advokát ÚV KSČM Čestmír Kubát.[20] Po promlčení byl na Vaše chystán atentát, k jeho uskutečnění ale nedošlo.[21] Zabití Karla Vaše připravovali generál Miroslav Kácha a plukovník Pravomil Raichl. V den, kdy se měl atentát uskutečnit, však dostal plukovník Raichl infarkt myokardu a zemřel.[22]

Karel Vaš zůstal nepotrestán a do své smrti žil v domově pro seniory v Praze. Zemřel 8. prosince 2012.[11] Jeho dcera Galina Vašová po jeho smrti vzala urnu s jeho popelem, který rozptýlila někde ve volné přírodě, protože si dle jejích slov její otec nezaslouží mít hrob (VIZ : filmový dokument Křišťálový fantom/2018/, je dostupný v I-vysílání České televize – 13. 4. 2023).

Vyznamenání

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.
  1. ↑ a b c d e f g Zdeněk Vališ: Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vaš, 2005
  2. ↑ Mikuláš Kroupa, Adam Drda: Příběh Karla Vaše Archivováno 24. 3. 2012 na Wayback Machine. in Příběhy 20. století (Rádio Česko), 23. červenec 2006
  3. ↑ Karel Vaš (1916 - 2012) [online]. Paměť národa. Dostupné online. 
  4. ↑ MAŇOUR, Igor. Zemřel bývalý prokurátor Karel Vaš, zodpovědný za proces s generálem Píkou [online]. iRozhlas, 10. prosince 2012 [cit. 2024-02-07]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Eduard Vacek: Stručná charakteristika některých pracovníků Stb a 5. oddělení ministerstva národní obrany hlavního štábu, Historická penologie, č.5/2004, str. 14, Vězeňská služba ČR
  6. ↑ Jan Gazdík: Masakr v Postoloprtech by mohl mít na svědomí i prokurátor Vaš 20.3.2012
  7. ↑ Magdalena Čechlovská: Vrah z povolání šokuje tím, jak systematicky Vaš pronásledoval nepřátele komunismu 16.2.2012
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.vrahem-z-povolani.cz [online]. [cit. 2013-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-16. 
  9. ↑ Matriky Univerzity Karlovy, Právnická fakulta Univerzity Karlovy - Vaš Karel *1916
  10. ↑ http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/gulag/panel03.pdf
  11. ↑ a b TŘEČEK, Čeněk; GAZDÍK, Jan. Zemřel komunistický prokurátor Karel Vaš, souzený za justiční vraždu [online]. iDnes.cz, 10. prosince 2012 11:10, rev. 11:39 [cit. 2015-07-30]. Dostupné online. 
  12. ↑ Milan Krejčiřík: Heliodor PÍKA, in Totalita.cz
  13. ↑ KUDRNA, Ladislav. Vojenské obranné zpravodajství (1945–1950). Paměť a dějiny. Ústav pro studium totalitních režimů, 2008, čís. 1, s. 79–81. Vývoj, organizační struktury, personální obsazení. Dostupné online [cit. 2009-01-01]. ISSN 1802-8241. 
  14. ↑ Luděk Navara, Jan Gazdík: Šťastný příběh Píkova vraha Karla Vaše (neautorizovaná kopie Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.) in iDnes.cz, 21. červen 2005
  15. ↑ a b c d e f Adam Drda, Mikuláš Kroupa: Kruté století, kapitola "Kat zachráněný svou obětí", str. 110-114, Praha 2008, ISBN 978-80-86212-85-2
  16. ↑ Silvie Blechová, Lenka Nejezchlebová, Daniel Růžička, Karel Strachota a kolektiv: Příběhy bezpráví – komunistické Československo, str. 13, Člověk v tísni, Praha 2006, ISBN 80-86961-07-9
  17. ↑ rozsudek Archivováno 16. 1. 2014 na Wayback Machine. městského soudu 2001
  18. ↑ Zdeňka Kuchyňová: Komunistický prokurátor Karel Vaš, který se zasadil o vynesení trestu smrti nad čs. válečným hrdinou generálem Píkou, odešel od soudu bez trestu, ČRo 7 Praha, 16. leden 2002
  19. ↑ https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/soudce-zdenek-sovak-profil-vrchni-soud-korupce_2012140600_kno
  20. ↑ Původně pracovník katedry státu a práva VŠP ÚV KSČ: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/komuniste-se-vzepreli-ustavnimu-soudu.A030316_215040_domaci_pol/diskuse ; dnes figuruje i jako obhájce důstojníků Stb z akce Asanace: https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/statni-bezpecnost-asanace-marecek-sikana-emigrace-rozsudek.A210511_062832_krimi_iri
  21. ↑ KABÁT, Marcel. Vrahem z povolání: Karel Vaš děsí jako mladík i jako stařec. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2013-02-11 [cit. 2017-12-20]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  22. ↑ STEHLÍK, Petr. Elity Komunistické strany Československa na stránkách Rudého práva v 50. letech 20. století. Magisterská diplomová práce. Školitel PhDr. et PaedDr. Marek Šmíd, Ph.D. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 2015. S. 22. 

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Vaš&oldid=24063671“