Wikipedie

Jan Kalvín

francouzský teolog a reformátor církve
(přesměrováno z Kalvín)

Jan Kalvín (franc. psán Jean Calvin, it. Giovanni Calvino; vlastním jménem Jehan Cauvin) (10. července 1509, Noyon v Pikardii – 27. května 1564, Ženeva) byl francouzský teolog, významný představitel křesťanské reformace 16. století, zakladatel kalvinismu.

Jan Kalvín
Rodné jménoJehan Cauvin
Narození10. července 1509
Noyon
Úmrtí27. května 1564 (ve věku 54 let)
Ženeva
Příčina úmrtísepse
Místo pohřbeníCimetière des Rois
Povolánípastor, protestantský reformátor, teolog, advokát a spisovatel
Alma materCollège de la Marche
Stará orleánská univerzita
Bourgeská univerzita
Collège de Montaigu
Orleánská univerzita
Tématateologie
Významná dílaInstitutio Christianae religionis
Manžel(ka)Idelette Kalvínová
RodičeGérard Cauvin
Vlivysvatý Augustin
Martin Luther
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kalvínův hrob na hřbitově 'Cimetière des Rois' v Ženevě

Život

editovat

Studoval v Paříži teologii a práva, roku 1533 se seznámil s naukou Martina Luthera a 1535 se stal protestantem. Musel Paříž opustit a cestoval do Itálie a Švýcarska. V Basileji se setkal s kazateli Heinrichem Bullingerem a Guillaumem Farelem a roku 1536 vydal své nejznámější dílo, Instituce. Téhož roku přišel do Ženevy, kde ho Farel vyzval, aby zůstal a pracoval pro reformaci. Kalvín vypracoval přísný obecní řád, který narazil na silný odpor, takže 1538 byli oba ze Ženevy vypovězeni. Kalvín odešel do Štrasburku, kde přednášel biblickou teologii, ale roku 1541 ho ženevští radní požádali, aby odpověděl jejich arcibiskupovi, který je chtěl přimět k návratu ke katolictví. Kalvínova odpověď městskou radu přesvědčila natolik, že ho pozvali zpět a slíbili, že se jeho obecnímu zřízení podřídí.

Kalvín vydal svůj Ženevský katechismus a zavedl ve městě přísný řád, a i když nevykonával přímo vládu, měl na ni velký vliv. Svojí autoritou prosadil mj. zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem a nezřízenosti (tanec, jisté hry), aby se lidé mohli soustředit na Boha, na poctivou práci a šetrnost. Zákaz zlatých šperků přinutil ženevské zlatníky, aby si hledali jiné zaměstnání, a položil tak základ švýcarského hodinářství.[1] Za čarodějnictví bylo roku 1545 upáleno 23 osob a pronásledování heretiků vyvrcholilo upálením španělského teologa Michaela Serveta roku 1553, což nebylo pouze Kalvínovo rozhodnutí, nicméně se o ně významně přičinil.

Proti tomuto činu pozdvihl odvážně svůj hlas Kalvínův vrstevník Sebastian Castellio, neobyčejně vzdělaný humanista, klasický filolog a teolog. Vystihl, že Kalvín je vládychtivý muž, který si osobuje monopol na pravdu a který omlouvá osobní nesnášenlivost službou Bohu. Ve spise Contra libellum Calvini (1555) je reformátor obžalován z despotismu a vraždy.

Kalvínovi šlo o upevnění reformace v Ženevě a chtěl se také postarat o tamní francouzské uprchlíky, kterým v jejich vlasti hrozilo pronásledování pro víru. To se mu také i přes počáteční neshody podařilo a v roce 1560 přijala Ženeva oficiálně kalvinistické vyznání. Zemřel roku 1564, pochován byl na hřbitově 'Cimetière des Rois' v Ženevě.[2]

Učení a význam

editovat

Stejně jako Zwingli prosazoval i Kalvín přísné a doslovné dodržování Bible. Jeho učení o předurčení navázalo na myšlenky Augustinovy, které Kalvín silně radikalizoval. Podle něho je o člověku předem rozhodnuto, kdo dojde spásy a kdo bude zatracen. Člověk se o tom však dozvídá podle toho, jak se mu daří vést poctivý a mravný život.

Ženeva, do které proudilo mnoho exulantů z celé Evropy, se pak stala jedním z hlavních protestantských center na starém kontinentě. Po Kalvínově smrti v zásadě splynula jeho církev se zwingliány (založil Ulrich Zwingli), a dala tak základ švýcarské národní církvi (vznikla v roce 1566), načež velmi ovlivnila Jednotu bratrskou a utrakvisty v Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i Českobratrská církev evangelická.[3]

Další teologičtí následovníci Jana Kalvína mívají tato označení – reformované (kalvinistické) církve, fundamentalističtí křesťané, puritáni, znovuzrození, presbyteriáni, anabaptisté, baptisté i jiné.[4]

České překlady

editovat

První české překlady Kalvínových prací pocházejí již z 16. století, zvláště významný je Strejcův překlad Instituce. Z novějších překladů uvádíme:

  • Jana Kalvína, bohoslovce velikého Učení náboženství křesťanského = Joannis Calvini, theologi magni Institutio christianae religionis. [Kniha první]. Z jazyka latinského přeložil F. Šebesta. V Pardubicích: Nákladem firmy F. Hoblík, 1890. 119 s. cnb002105700
  • Učení náboženství křesťanského. Kniha II., O známosti Boha Vykupitele v Kristu. [2. část Kalvínovy Instituce.] Překlad František Šebesta. Pardubice: F. Hoblík, 1895. 183 s.
  • Calvin: kardinál a reformátor. Překlad František Mrázek Dobiáš. Úvodní studii o Kalvínovi napsal Josef Lukl Hromádka. V Praze: Jan Laichter, 1936. 286 s. cnb000743079 [Obsahuje list kardinála Sadoleta do Ženevy a Kalvínovu odpověď (str. 159–280). Na str. 5–157 je studie J. L. Hromádky o Kalvínovi.]
  • Modlitby Jana Kalvína. [Přeložil Rudolf M. Šimša.] Praha: Kalich, 1948. 109 s. cnb000713890
  • Instituce učení křesťanského náboženství. [Překlad Kalvínovy Instituce od F. M. Dobiáše] Praha: KEBF 1951. 342 s. cnb000400127
  • Vzdělání ve víře: Katechismus a Vyznání víry z r. 1537. [Přeložil Amedeo Molnár.] Praha: ÚCN 1953. 85 s. cnb000509822
  • Malé pojednání o večeři Páně. [Přeložil Miloš Rejchrt.] Praha: Kalich 2008. ISBN 978-80-7017-094-6

Fotogalerie

editovat
  •  
    Jan Kalvín (1562)
  •  
    Jan Kalvín
  •  
    Jan Kalvín
  •  
    Kalvínův rukopis (Faksimile dopisu anglickému králi Edwardovi VI.)
  •  
    Katechismus

Odkazy

editovat
 
Institutio christianae religionis, 1597

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johannes Calvin na německé Wikipedii.

  1. ↑ http://www.fhs.swiss/eng/fhhistory.html[nenalezeno v uvedeném zdroji]
  2. ↑ Genf [online]. www.ekd.de [cit. 2016-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-10. 
  3. ↑ Článek: Reformátor Jan Kalvín, str. 3-10. Informační věstník č. 27 spolku Exulant [online]. 1/2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-31. 
  4. ↑ GIGANTÈS, PHILIPPE. Magie moci : moc jako hybná síla dějin. Vyd. 1. vyd. Praha: Metafora, 2003. 263 s. ISBN 80-86518-44-2. S. 138. 

Literatura

editovat
  • WERNISCH, Martin. Politické myšlení evropské reformace. Praha: Vyšehrad, 2011. 448 s. ISBN 978-80-7429-039-8. 
  • Chaunu Pierre, Dobrodružství reformace: svět Jana Kalvína. Brno: CDK 2001 - 124 s. ISBN 80-85959-84-4
  • MOLNÁR, Amedeo. Na rozhraní věků: cesty reformace. 2. vyd., V Kalichu 1. Praha: Kalich, 2007. 414 s. ISBN 978-80-7017-076-2. [Oddíl „Instituce a restituce / Jan Calvin" je na str. 193–297.]
  • Wellman Sam, Jan Kalvín. Stefanos 2005. ISBN 80-903102-9-X
  • TÖROK, Dan. Jan Kalvín - srdce dávané v službu. Historický obzor, 2010, 21(5/6), s. 105-110. ISSN 1210-6097.
  • Trojan Jakub S. - Loužek Marek (eds.), Jan Kalvín - pět set let od narození, Praha : CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku 2009. ISBN 978-80-86547-82-4.
  • Pavelka, Tomáš (ed.), Konečné nepojme nekonečné : sborník Kalvinistického symposia 2008, Praha : Českobratrská církev evangelická 2009. ISBN 978-80-87098-07-3.
  • ŽILKA, František. Jan Kalvín: život a dílo. Praha: Comenium, 1909. 135 s. Dostupné online. 
  • Zweig, Stefan. Svědomí proti násilí (Castelliův zápas s Kalvínem), 2017, 272 s., nakl. Prostor

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Kalvín&oldid=24073935“