Otevřít hlavní menu

Josef Penížek

český novinář a překladatel

Josef Penížek (23. března 1858 Stádlec3. srpna 1932 Tatranská Lomnica) byl český novinář a překladatel. Přes padesát let působil v redakci Národních listů, z toho převážnou část (1882–1918) jako parlamentní zpravodaj ve Vídni. Po vzniku ČSR se přestěhoval do Prahy, kde vedle novinářské činnosti přednášel na Svobodné škole politických nauk. Překládal z ruštiny (např. Zločin a trest), slovinštiny a němčiny; sepisoval rovněž paměti (Z mých pamětí). Byl oceňován pro rozsáhlé všeobecné vědomosti, jazykové znalosti, pracovitost a vybrané společenské chování.

Josef Penížek
Narození 23. března 1858
Stádlec
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 3. srpna 1932 (ve věku 74 let)
Tatranská Lomnica
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí infarkt myokardu
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Národnost Češi
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotEditovat

Narodil se 23. března 1858 ve Stádlci u Tábora. Po absolvování táborského gymnázia vystudoval slavistiku, germanistiku a filosofii na Vídeňské univerzitě.[1] Už jako student byl literárně činný. Zprvu se chtěl stát básníkem;[2] psal básně a jiné drobné literární příspěvky do školního časopisu i do místního týdeníku Tábor. Tam na sebe také upozornil smělými divadelními kritikami, jimiž reagoval na představení místních ochotníků. Přispíval i do časopisů Ruch a Literární listy.[1] Během studií ve Vídni byl členem Českého akademického spolku a spoluredigoval Slovanský almanach. Poté, co vláda zkonfiskovala druhý ročník tohoto almanachu (údajně kvůli propagování panslavismu), odjel Penížek do Kyjeva, kde přijal místo vychovatele.[3]

Roku 1882 se vrátil do Vídně a začal pracovat jako asistent Gustava Eima, proslulého parlamentního zpravodaje Národních listů. Převzal od něj pevný charakter, horlivost, pracovitost, vybrané společenské chování i touhu po stálém studiu a zdokonalování,[4] a po jeho předčasné smrti (7. února 1897) byl jmenován šéfem vídeňské redakce Národních listů. Byl moderním novinářem své doby – zajímala ho politika, ekonomika, kultura, sociální situace i zahraniční události. Stal se tvůrcem a budovatelem českého parlamentního zpravodajství. Měl porozumění pro politickou dynamiku.[5] Pracovitostí i vystupováním se mu podařilo překonat nedůvěru vídeňských politiků a úředníků, kterou tradičně projevovali vůči neněmeckým novinářům, zajistil mnoho cenných kontaktů[6] a získal respekt české žurnalistice.[5]

Vedle Národních listů rovněž spolupracoval s dalšími periodiky – po roce 1900 vydával Slawische Correspondenz, byl spolupracovníkem České revue, psal články do několika ročníků Českožidovského kalendáře (ostatně pocházel z židovské rodiny) a byl korespondentem lublaňského časopisu Slovenski Narod. Byl rovněž autorem článků s českou tematikou pro německojazyčné listy.[1]

Po vzniku Československa přesídlil do Prahy.[6] Vedle redakční práce se zde zapojil do veřejné a pedagogické činnosti. Byl zvolen předsedou Sdružení parlamentních zpravodajů i do výboru jiných spolků (např. Národohospodářský sbor jihočeský). Nově zřízená Svobodná škola politických nauk, v níž vyučoval žurnalistiku, ho zvolila za čestného člena výboru.[7]

Počátkem roku 1927 byl v centru kontroverze ohledně novoročního interview s prezidentem T. G. Masarykem. Při soukromém rozhovoru s Josefem Schieszlem, odborovým přednostou Kanceláře prezidenta republiky, měl vyjádřit zájem o uskutečnění interview s prezidentem. J. Schieszl mu pak zajistil audienci.[8] Předseda národních demokratů, Karel Kramář, jehož politickou linii Národní listy podporovaly, ale zastával zásadně negativní stanovisko k prezidentským interview (považoval je za ohrožení nadstranickosti prezidenta)[9] a pod jeho vlivem redakce rozhodla, že se Penížkova návštěva může uskutečnit pouze jako společenská, zdvořilostní událost bez výstupu v tisku.[10] Po uskutečněné návštěvě otiskly dva konkurenční deníky, Demokratický střed a Národní osvobození, k velké nelibosti Národních listů části zmíněného rozhovoru.[11] Následovala nepříjemná výměna názorů mezi Penížkem[11] a redakcí[10] na jedné straně, radou Schieszlem[8] a redaktory jiných listů (např. Karlem Čapkem)[12] na druhé, protože jejich verze událostí — co Penížek vlastně žádal a co přijal s jakými výhradami — se podstatně lišily. (Záležitost obecně souvisela s diskusí o roli a postavení prezidenta; například ve stejné době se řešila silvestrovská oslava v Čapkově vile, kde Karel Čapek v zábavných scénkách za přítomnosti T. G. Masaryka zesměšnil tři významné politiky, Karla Kramáře, Jana Šrámka a Bohumíra Šmerala, čímž si rovněž vysloužil ostré odsouzení od redakce Národních listů.)[13][14]

8. září 1928 ho na Národní třídě zachytilo projíždějící auto a při následném pádu se vážně zranil na pravé ruce.[15] Léčil se v podolském sanatoriu, ruka ale zůstala do značné míry ochromena. Nezbylo mu, než se naučit psát levou. Delší texty od té doby diktoval, přičemž, byl-li vyrušen, vždy si přesně pamatoval, kde skončil. Paměť měl spolehlivou do vysokého věku.[7]

Velmi si oblíbil Slovensko, zejména Tatry. Zemřel náhle na infarkt myokardu během letního pobytu v Tatranské Lomnici 3. srpna 1932 po půlnoci.[6] Pohřben byl 8. srpna na Olšanech za účasti mnoha novinářů a dalších osobností.[16]

OceněníEditovat

Penížek byl v novinářských kruzích vážený pro rozsáhlé všeobecné vědomosti, jazykové znalosti a dokonalou paměť. Říkali mu „živý lexikon“, znal řadu osobností a pamatoval si mnoho podrobností z historie.[7] Byl rovněž velmi rychlý a přesný zpravodaj. Národní listy byly například díky němu prvním českým deníkem, který otiskl zprávu o sebevraždě korunního prince Rudolfa v Mayerlingu r. 1889; těsně po jeho hovoru byla odpojena telefonní linka.[17]

Před první světovou válkou mu byl udělen titul císařského rady; podle vzpomínky uveřejněné roku 1928 ale tento titul soukromě spíše zesměšňoval.[18] V únoru 1927 byl vyznamenán polským řádem Polonia Restituta.[19]

DíloEditovat

Vedle novinářské činnosti byl Penížek rovněž překladatelem a autorem memoárů. Knižně vyšly:[20]

  • Poslední Habsburg : několik hrstí letmých vzpomínek (1922)
  • Z mých pamětí : z let 1878–1918 (3 svazky, 1922–1928), anekdotickým způsobem tu popisoval vídeňské politické zákulisí[1]
  • Alois Rašín : úvahy a vzpomínky (1926)
  • Česká aktivita v letech 1878-1928 (dva díly, 1928–1932)
Překlady
Souborná díla

Vydal rovněž překlad Dostojevského románu Zločin a trest (na pokračování jako románovou přílohu Nár. listů r. 1882) a některých dalších literárních děl z ruštiny, slovinštiny a němčiny.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e Několik dat ze životopisu Jos. Penížka. Národní listy. 1932-08-03, roč. 72, čís. 213, s. 2. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  2. Josefu Penížkovi. Národní listy. 1928-03-23, roč. 68, čís. 83, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  3. MÁCHAL, Jan. Vzpomínka spolužákova na Jos. Penížka. Národní listy. 1932-08-07, roč. 72, čís. 217, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  4. G. M. Redaktor „Nár. Listů“ Jos. Penížek. Národní listy. 1922-12-31, roč. 62, čís. 357, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  5. a b SÍS, Vladimír. In memoriam. Národní listy. 1932-08-04, roč. 72, čís. 214, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  6. a b c Josef Penížek. Národní listy. 1932-08-03, roč. 72, čís. 213, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  7. a b c TŮMA-ZEVLOUN. Penížek. Národní listy. 1932-08-04, roč. 72, čís. 214, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  8. a b SCHIESZL, Josef. Replika kabinetní kanceláře na prohlášení red. Penížka o interviewu. Národní listy. 1927-01-08, roč. 72, čís. 214, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  9. KRAMÁŘ, Karel. K otázce projevů presidenta republiky. Národní listy. 1927-01-09, roč. 67, čís. 8, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  10. a b Historie interviewu. Národní listy. 1927-01-19, roč. 67, čís. 18, s. 2. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  11. a b PENÍŽEK, Josef. Redaktor Penížek prohlašuje, že nežádal p. presidenta o interview pro „Národní listy“. Národní listy. 1927-01-07, roč. 67, čís. 18, s. 2. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  12. Interview a Sylvestr. Národní listy. 1927-01-27, roč. 67, čís. 26, s. 2. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  13. Silvestrovská zábava v Hulvátově. Národ. 1927-01-19, roč. 67, čís. 14, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  14. Opravdu manýry z Hulvátova. Národní listy. 1927-01-18, roč. 67, čís. 14, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  15. Vážný úraz redaktora Jos. Penížka. Národní listy. 1928-09-09, roč. 68, čís. 250, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  16. Rozloučení s red. Jos. Penížkem. Národní listy. 1932-08-09, roč. 72, čís. 219, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  17. VEJVARA, Josef. Redakce „Národních Listů“ před 40 lety. Národní listy. 1929-07-08, roč. 69, čís. 27, s. 1. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  18. MOUDRÝ, Gabriel. Vzpomínka Jos. Penížkovi. Národní listy. 1928-03-23, roč. 68, čís. 83, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  19. Redaktor „Nár. Listů“…. Národní listy. 1927-02-17, roč. 67, čís. 39, s. 2. Dostupné online [cit. 2013-05-09]. 
  20. Podle seznamu prací v NK ČR, není-li uvedeno jinak.

Externí odkazyEditovat