Otevřít hlavní menu

Josef Šmída

český divadelní režisér, filmový herec a dramatik

Josef Šmída, rozený Josef Školník (25. května 1919 v Hrošce7. července 1969 v Praze) byl český herec, režisér a dramatik, zakladatel divadélka Větrník.

Josef Šmída
Narození 25. května 1919
Hroška
Úmrtí 7. července 1969 (ve věku 50 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

MládíEditovat

Pocházel z movité rodiny, otec Josef Školník byl obchodníkem z Hrošky u Dobrušky, zemřel v roce 1929. Matka (roz. Černá) se pak provdala za bratrance svého prvního manžela, po kterém převzal Josef jméno Šmída.[1] Rodina bydlela ve vilce v Rychnově nad Kněžnou ve čtvrti "Na Sibiři". Otčím zemřel po třech letech, u matky se poté projevila duševní porucha a její otec Václav Černý si ji vzal na svůj statek v Pohoří u Opočna. Po třetím pokusu o sebevraždu byla převezena na psychiatrickou léčebnu, kde zemřela.[1]

Josef Šmída zůstal po smrti matky v domě v Rychnově, zbytek domu byl pronajat řediteli školy, jehož manželka septimánovi Šmídovi prala a vařila. Šmída maturoval na Státním reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou a v ročníku 1938/1939 byl zapsán na fakultu architektury ČVUT.

Divadelní začátkyEditovat

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se přihlásil do herecké školy E. F. Buriana v divadle D 34 a absolvoval pod Burianovým vedením režisérský kurz. Prošel také odborným školením režiséra Jindřicha Honzla,[2] jemuž dělal v roce 1940 asistenta režie v Divadélku pro 99.[3] Od roku 1941 pak byl zaměstnán jako pomocný střihač ve filmovém týdeníku Aktualita. V letech 1943–45 byl asistentem režie u Jiřího Frejky v pražském Národním divadle.

Ve Větrníku (1941–1946)Editovat

 
Divadlo Větrník, herci "Sentimentální romance", Větrník, 1943

V září roku 1941 navrhl vytvoření divadla Větrník, pro které vymyslel i jméno.[4] Toto divadlo se stalo po likvidaci Burianova Déčka a Divadélka pro 99 scénou protioficiálně zaměřených mladých divadelníků.[5] Šmída sestavil soubor z mladých herců, z nichž mnozí byli studenty soukromé herecké školy EFB. Ve Větrníku za války vystupovali např. Vlastimil Brodský, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Dítě, Václav Lohniský, Zdeněk Míka, Stella Zázvorková a Zdeněk Stránský.[6] Krátce zde vystupovali i konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský a později byli přijati Miroslav Homola a Gustav Heverle. Vlastimil Brodský přivedl do Větrníku i svoji tehdejší dívku Jaroslavu Adamovou, posluchačku 2. roč. konzervatoře.[7]

Na konci války byl Šmída totálně nasazen v továrně na hasicí přístroje v Praze, ale souběžně připravoval se souborem třetí inscenaci Němcových soudniček. Po válce se soubor divadla stěhoval do sálu v Ženském klubu Ve Smečkách, později do Rokoka a Mozartea. V roce 1945 ve Větrníku hráli také Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, kteří však odešli na konci první poválečné sezóny spolu s V. Brodským, V. Lohniským, S. Zázvorkovou a J. Adamovou do Divadla satiry.[8] Na podzim 1946 bylo divadlo Větrník Ministerstvem školství a osvěty likvidováno.

Činnost po roce 1946Editovat

Od září 1947 byl režisérem Severočeského národního divadla v Liberci. V roce 1948 se Josef Šmída zapsal na Filosofickou fakultu University Karlovy, obor divadelní věda V sezóně 1948/1949 byl režisérem Divadla na Vinohradech.[9] Později působil ještě v divadlech v Olomouci, Mladé Boleslavi (1951) a od ledna 1952 do roku 1954 v Městském divadle pro mládež v Praze (pozdější Divadlo Jiřího Wolkera), kde byl režisérem a lektorem. Zde v září 1952 před zkouškou hry „Tři zlí kmotři“ a v jejím průběhu došlo nevysvětlitelnému jednání J. Šmídy a byl převezen na psychiatrickou kliniku v Praze 2. V chorobopise uvedl, že do hry na místě vymyslel další postavu, odpovídající průběhu zkoušky – figuru Nešťastlivce z Ostrovského hry Les.[10] V roce 1954 odešel do divadla v Benešově, v roce 1956 nabídl spolupráci divadlu E. F. Buriana, avšak byl odmítnut. V prosinci 1959 požádal Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, aby mohl v bývalém divadle Akropolis zřídit experimentální divadlo, žádost však nebyla vyslyšena.

V sezóně 1960/1961 působil v Šumperku a mezi léty 19631965 na Kladně. V polovině 60. let působil také jako konzultant Ivana Vyskočila v Redutě. V závěru života pracoval v Krajském osvětovém středisku v Praze na Smíchově.

RodinaEditovat

Ještě za války se ve Větrníku J. Šmída zamiloval do bývalé tanečnice z D40 Milady Matasové (19161966), tehdy vdané, která zde pomáhala při choreografii jedné z inscenací. Později si ji vzal za manželku a měl s ní dvě děti – syna Jana (nar. 8.12.1944, emigroval v r. 1968) a dceru Annu (nar. 2.1.1946 provdaná Habartová). Manželka pracovala naposledy v letech 1951–3 ve Škodových závodech v Praze, pak u ní propukla vážná duševní choroba.

V prosinci 1959 požádal Šmída o svoji hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Praze 2, opakovaně pak i v letech 1962, 1963, 1965 a 1967, kdy zde pobyl vždy několik týdnů nebo měsíců. Jeho špatný psychický stav byl způsoben zoufalou finanční situací, nedobrými rodinnými poměry a nevyhovujícím pracovním zařazením. V závěru života pobírala jeho manželka invalidní důchod 300 Kčs, Šmída v roce 1967 částečný invalidní důchod ve výši 700 Kč.[11]

Josef Šmída zemřel zesláblý a zcela vyčerpán v pražské nemocnici Na Františku na druhý srdeční infarkt dne 7. července 1969.[12]

CitátEditovat

A tu se objevil budoucí neobyčejně nadaný režisér Josef Šmída, který krátce spolupracoval s Honzlem ještě u Topičů. Z žáků Burianovy herecké školy sestavil pozoruhodný soubor, který byl pojmenován Větrník a začal na podzim 1941 hrát ve vyklizeném sálku u Topičů...Šmída, který se hlásil k Burianovu odkazu, směřoval osobitě ke klaunovsky komediálnímu projevu, ke grotesce svérázného ražení.
— Ladislav Boháč[6]

Divadelní režie, výběrEditovat

  • 1941 J. Šmída: Portrét Antonína Dvořáka, Větrník
  • 1941 J. Šmída: Lancelot a Alexandrina, Větrník
  • 1942 J. Pokorný: Písně Omara Pijáka, Větrník
  • 1942 M. de Cervantes, M. Součková: Zázračné divadlo hraje Oidipa krále, Větrník
  • 1942 J.Mahen: Husa na provázku, Větrník
  • 1942 K. L. Immermann: Merlin, Větrník
  • 1943 J. Š. Kubín, J. Šmída: Přiďte pobejt, Větrník
  • 1943 Karel Schulz, J. Šmída: Peníz z noclehárny, Větrník
  • 1943 František Němec: Sentimentální romance, Větrník
  • 1944 F. Němec, J. Šmída: Nesentimentální romance, Větrník
  • 1944 Jiří Brdečka: Limonádový Joe, Větrník
  • 1945 Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk, Větrník (216 repríz)
  • 1945 M. Bontempelli: Cenerentola, Větrník
  • 1945 A. Suchovo-Kobylin: Smrt Tarelkinova, Větrník
  • 1946 Marc Connelly: Zelená pastviska, Větrník
  • 1946 A. Dumas, K. Kučera: Všichni za jednoho-jeden za všechny, Větrník
  • 1946 Jacinto Benavente: Do Prahy je cesta dlouhá, Větrník (8 repríz)
  • 1947 Karel Poláček: Okresní město (Hra v karty), Severočeské národní divadlo Liberec
  • 1948 Julius Fučík: V zemi, kde zítra již znamená včera, Severočeské národní divadlo Liberec
  • 1948 Pásmo – Večer na paměť T. G. M., Severočeské národní divadlo Liberec
  • 1948 J. Šmída: Před velikou cestou (Podobenství o životě a díle J.Čapka), Divadlo na Vinohradech
  • 1948 E. Roblés: Dobyvatelé, Divadlo na Vinohradech (18 repríz)
  • 1948 J. Šmída: Zpěv svobody a práce, Divadlo na Vinohradech
  • 1949 Jiří Stano: Natalie, Divadlo na Vinohradech (20 repríz)
  • 1949 Jevgenij Petrov: Útěk lorda Jakobse aneb Ostrov velkých nadějí, Komorní divadlo (44 repríz)
  • 1953 Vladimír Goldfeld: Pohádka o Ivanu a Mášence, Městské divadlo pro mládež v Praze/Divadlo Jiřího Wolkera
  • 1954 Molière: Lakomec, Městské divadlo pro mládež v Praze/Divadlo Jiřího Wolkera
  • 1954 I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi, Divadlo Benešov
  • 1954 Miloslav Stehlík: Selská láska, Divadlo Benešov
  • 1960 Václav Štech: Třetí zvonění, Severomoravské oblastní divadlo Šumperk
  • 1963 František Němec, J. Šmída: Zrození dámy aneb dnes málem naposled, Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně
  • 1964 Václav Stýblo: Osvobozená revue (pásmo z textů V+W), Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně
  • 1964 Robert Thomas: Osm žen, Divadlo Jaroslava Průchy na Kladně (premiéra 6. června 1964 – poslední režie J. Šmídy)

Literární díloEditovat

  • 1948 100krát nic umořilo osla. Kacířské listy o divadle – rukopis, nevydáno

Divadelní osobnosti o Josefu ŠmídoviEditovat

Jan Grossman

  • Šmída nachází a rozehrává kouzla „otevřeného“, nekukátkového jeviště. Zatímco se mnohde stále otřepává názor, že na divadlo patří jen texty pro divadlo určené, tedy dramata a nikoliv dramatizace, proměňuje Šmídova imaginace prozaické texty – třeba druhově odlišné, jako jsou Němcovy soudničky a Kubínovi podkrkonošské povídky – v plnokrevné, komediální, dynamické divadlo.[13]
  • Šmída byl umělec nadaný velikou fantazií a zároveň umělec neobyčejně inteligentní a poučený. Měl obrovský dar improvizace a zároveň usiloval a chtěl usilovat o divadlo určité koncepce. Byl člověkem citlivým a byl bytostný melancholik, introvertní typ. V poválečném období našeho divadelnictví, plném proměn, přeměn a reorganizací – dobrých i mylných – se patrně nedovedl vlastní tvořivostí orientovat. Umírá předčasně.[14]

Stella Zázvorková

  • V čele Větrníku po celou dobu jeho existence stál režisér a dramaturg Josef Šmída. Byl to mimořádně talentovaný režisér a především dramaturg.[15]

Jindřich Černý

  • Jeho (Větrníku) vůdčí osobnost, v roce 1941 dvaadvacetiletý režisér Josef Šmída, jemuž jeho přátelé pro jeho vystupování i způsob oblékání říkali „český Mejerchold “, byl až k přecitlivělosti nervní, pragmatických kompromisů neschopný žák všech svých avantgardních učitelů, z nichž posléze nejvíc přimkl k Jiřímu Frejkovi s jeho programem básnivého, ale realisticky ukotveného divadla.[16]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 18
  2. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 104, 353
  3. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 20
  4. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 11, 13
  5. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
  6. a b Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 194
  7. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 49, 51, 133
  8. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 150, 162
  9. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  10. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 177
  11. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 182, 184
  12. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 173
  13. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 117
  14. Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 118
  15. Archivovaná kopie. host.divadlo.cz [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-30. 
  16. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 51, ISBN 978-80-200-1502-0

LiteraturaEditovat

  • Josef Balvín: Vlastimil Brodský, Orbis, Praha, 1967, str. 14–42, 108–110
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 194
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 255
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 59, 104–6, 113, 126, 144, 351–3, 367, 372, 374, 413, 414
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 36, 51–3, 70, 95–6, 140, 167, 214–5, 384, 466, 471, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jindřich Černý: Otomar Krejča, Orbis, Praha, 1964, str. 12
  • Divadelní zápisník, ročník I, 19451946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 331–2, 570
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458, 526–530, 532, 534, 536, 597, 631, 667
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 136, 152, 162
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 73, 180, 194, ISBN 978-80-239-9604-3

Externí odkazyEditovat