Otevřít hlavní menu

Janko Polić Kamov

chorvatský básník a spisovatel

ŽivotEditovat

DětstvíEditovat

Kamov se narodil v Rijece v rodině obchodníka jako Janko Mate Vinko Polić. Jeho otec byl liberálně smýšlejícím vlastencem, a tak se malý Janko již v brzkém věku setkával s chorvatskými umělci všeho druhu – v rodině Polićových se často recitovalo básně, hrálo divadlo a zpívaly vlastenecké písně. Budoucí spisovatel od mala četl nejen knihy psané chorvatsky, ale také se seznámil s díly italských revolucionářů či klasickou poezií. Základní školu dokončil v roce 1897 s vyznamenáním, i když na doby svých školních let vzpomíná s odporem jako na dobu, kdy z něj chtěla katolická církev a stát učinit otroka svých zájmů. Již tehdy se začíná projevovat jeho buřičská povaha, kterou podpořilo také svobodomyslné domácí prostředí.

Buřičská léta dospíváníEditovat

 
Janko Polic Kamov (Rijeka)

Janko Polić se začal pokoušet o vlastní autorské texty pod pseudonymem Moimir Trsatski v časopise Soko, jenž psal pro obveselení své rodiny se svými bratry Milutinem a Nikolou. Na gymnáziu pak zakládá se spolužáky tajný spolek Cefas, v němž se kromě literatury a kultury jeho členové zabývají myšlenkami anarchismu. Mimo jiné mají šílený plán, podle nějž chtějí od Chorvatů v Americe získat prostředky na nákup výbušnin a vyhodit do povětří celé Chorvatsko, aby v nastalém chaosu uskutečnili revoluci. Janko Polić pro svou odbojnou povahu začíná mít problémy ve škole, až je nakonec z rijeckého gymnázia vyloučen a nucen dostudovat v Senji, kde je ubytován v klášteře. I odtud je však vyloučen a poslední pokus dokončit střední školu uskutečňuje v Záhřebu, což se mu také nepodaří. Seznamuje se s místní bohémou, obchází divoké večírky, nevěstince a jednoho dne se přidá k potulné herecké společnosti, s níž odjíždí z města. Za několik měsíců se vrací do Záhřebu. Tehdy mu je teprve 18 let.

Život v zahraničíEditovat

Po smrti rodičů se Janko Polić vydává do Benátek, kde bydlí se svým bratrem, jenž tam studuje hudební kompozici. Již tehdy se u něj objevuje tuberkulóza kostí. Na stejnou nemoc po dvou letech umírá právě jeho bratr Milutin. Polić píše, ale živoří. Během svého benátského pobytu napsal v roce 1906 román Isušena kaljuža (Vyschlá kaluž), který vychází až o 50 let později. Posléze se toulá Itálií, střídavě žije v Římě, Florencii či Miláně.

Vstup do literaturyEditovat

V roce 1907 se vrací do Záhřebu poté, co prodělal těžké plicní onemocnění. Marně se pokouší vydat své texty, až mu na pomoc přijde jeho bratr Vladimir. V rychlém sledu vydává dvě sbírky básní Psovka (Nadávka) a Ištipana hartija (Vyrvaná stránka) a dvě dramata Tragedija mozgova (Tragédie mozků) a Na rodnoj grudi (Na rodné hroudě).

Prokletý Chámův synEditovat

Vydání Polićových sbírek způsobilo v Záhřebu šok. Básníkova buřičská povaha se přetavila v jeden z nejoriginálnějších uměleckých opusů dějin chorvatské literatury. Jeho díla jsou naplněná hněvem, nenávistí vůči šosácké maloměšťácké morálce, církvi i dějinám národa, erotikou, sarkasmem a černým humorem. Tehdy také Polić přijímá pseudonym Kamov, tedy Chámův syn, podle biblické postavy Noemova syna Cháma, jehož Noe proklel. Definitivně se tak Kamov stává prvním a jediným prokletým básníkem chorvatské moderny. Dobová kritika jeho díla sepsula jako megalomanské ohavnosti. Bydlí se svým bratrem a dál píše, ale jeho dramata Lakrdija naše dobe (Fraška naší doby), Žene, žene (Ženy, ženy) a Mamino srce (Matčino srdce) divadla jednoznačně odmítají. Více se mu daří jako novináři – o jeho cestopisné texty mají zájem četné noviny a časopisy. Honoráře však dostává nepravidelně, a tak se vydává opět do zahraničí.

Poslední cesta a smrtEditovat

Kamov cestuje Itálií, Francií, až se v roce 1910 dostává do Barcelony. Zde napíše poslední články a po třídenní agónii umírá ve špitále pro chudé a sirotky. Pohřben je v neoznačeném masovém hrobě. V budově špitálu, v němž vydechnul naposledy ve věku nedožitých 24 let, se dnes nachází Katalánská národní knihovna.

OdkazEditovat

Janko Polić Kamov po sobě zanechal jen několik literárních textů. Ve své době byl nepochopen, odmítán a označován hanlivými přívlastky jako nejstrašlivější chorvatský básník či mistr temné kletby. Jeho dílo, vyznačující se originalitou a nesmírným sebevědomím, se však po právu zařadilo do kánonu chorvatské literatury, a snese srovnání s takovými jmény jako byli Charles Baudelaire nebo Arthur Rimbaud.

DíloEditovat

PoezieEditovat

  • Psovka (1905)
  • Ištipana hartija (1907)

Obě Kamovovy sbírky jsou psány v zpěvném duchu a přinášejí šokující témata a obrazy. Jsou plné temnoty, smrti, ironie a znevažování hodnot, které tehdejší kulturní veřejnost zastávala. Je jim cizí vlastenectví a tzv. slavná historie. Naopak, Kamov se upíná k všemocné síle přírody a zejména smrti.

PrózaEditovat

Isušena kaljuža je formálně těžko uchopitelný román, v němž je minimalizován děj a vypravěč vyjadřuje své pocity zhnusení ze společnosti, v níž žije. Jde o existencialistický filozofický román, v němž autor brilantně buduje osobnost hlavního hrdiny. Kamov se v něm také vypořádává s tehdejšími literárními poměry v Záhřebu. O jeho nepochopení svědčí i to, že byť napsán v letech 1906-1907, vyšel knižně až v roce 1956.

DramaEditovat

  • Mamino srce
  • Samostanske drame
  • Čovječanstvo

Janko Polić Kamov českyEditovat

Nakladatelství Runa vydalo v roce 2012 překlad Kamovovy novely Bitanga (Darmošlap).

LiteraturaEditovat