Jan Sokol (architekt)

český architekt a vysokoškolský pedagog

Jan Sokol (25. května 1904 Roudnice27. září 1987 Praha) byl český architekt, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde vyučoval v letech 19361955 Nauku o slohu, v letech 1938–1951 vedl vlastní atelier a v letech 19401945 byl jejím rektorem. Jan Sokol pracoval na roční stáži v ateliéru architekta Le CorbusieraPaříži (1929), kde se seznámil také s architektem Augustem Perretem.

Prof. ing. arch. Jan Sokol
Arch. Jan Sokol.jpg
Narození 25. května 1904
Roudnice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 27. září 1987 (ve věku 83 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Břevnovský hřbitov (50°5′6″ s. š., 14°21′3″ v. d.)
Děti
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodil se v rodině středoškolského profesora matematiky a fyziky, když se rodina odstěhovala do Náchoda, vedl tam skautský oddíl. Po maturitě v letech 1923–1928 studoval na dnešním ČVUT v Praze u prof. Antonína Engela. V letech 1928–1929 pracoval jako stipendista v ateliéru Le Corbusiera v Paříži a po krátkém studijním pobytu v Anglii a v Holandsku studoval do roku 1932 na Akademii výtvarných uměníJosefa Gočára. V letech 1932–1936 pracoval jako architekt na Ministerstvu veřejných prací a na Pražském Hradě u Pavla Janáka. Byl stálým spolupracovníkem francouzského časopisu pro soudobou architekturu L'architecture d'aujourdhui. Zajímal se o dějiny umění, byl členem Klubu za starou Prahu a spřátelil se s Vojtěchem Birnbaumem a Josefem Cibulkou. Roku 1935 se oženil s Jiřinou Nušlovou a měl s ní dva syny – filozofa Jana Sokola ml. a grafika Václava Sokola.[1]

Od roku 1936 působil na dnešní VŠUP a roku 1940 na pozváni Pavla Janáka převzal jeho ateliér. UmPrum nebyla vysokou školou a mohla se vyhnout uzavření českých vysokých škol. Rektorem se ale nesměl stát člověk, podezřelý z levicových sympatií, a tak na nátlak kolegů tuto funkci přijal. V období protektorátu byl členem pražské Plánovací komise pro hlavní město Prahu a okolí.[2] Koncem války onemocněl tuberkulózou a po infarktu roku 1951 musel ateliér opustit. Pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů na památkových rekonstrukcích a později do roku 1976 na Pražském Hradě.

DíloEditovat

 
Detail vrat Zlaté brány
 
Pavilon v zámeckém parku v Duchcově (1966)

Hlavně pro jeho křesťanské přesvědčení zůstala většina jeho prací ve fázi studií a soutěžních projektů na papíře. Je znám jako autor mnoha liturgických doplňků – oltáře, kalichy, návrhy pomníků, relikviáře nebo doplňky interiérů. V jeho práci se často objevují projekty kostelů a často spolupracoval se sochařem Josefem Wagnerem.

Na doporučení Pavla Janáka nastoupil do Správy pražského hradu, kde ve 30. letech pracoval například na úpravách Královského letohrádku a přilehlého giardinetta. V roce 1935 neuspěl se soutěžním návrhem na nový katolický kostel ve Strašnicích. Nerealizován byl rovněž vítězný soutěžní návrh na katolický kostel ve Zlíně z roku 1940 a v Praze na Pankráci (1948). Naopak realizován byl Sokolův vlastní rodinný dům v Praze-Břevnově (1938) a vila v pražských Střešovicích (1947, po roce 1990 necitlivě přestavěná pro Vladimíra Železného).[1] Roku 1937 společně se sochařem Josefem Wagnerem navrhl nový oltář pro baziliku sv. Jiří. Za německé okupace byl oltář odstraněn a nedochoval se.[3] V roce 1947 navrhl skleněný relikviář na lebku sv. Vojtěcha pro katedrálu sv. Víta na Pražském hradě.[1]

Po těžké nemoci a vynuceném odchodu z UmPrum pracoval v právě založeném Státním památkovém ústavu (SÚRPMO), kde vedl například rekonstrukci Strahovského kláštera a památkové rezervace Cheb, a kromě toho.se věnoval návrhům drobných úprav kostelních prostor nebo sakrálních předmětů. Po návratu na Pražský hrad pracoval na úpravách Starého královského paláce a interiéru katedrály sv. Víta. Realizováno bylo pouze torzo – například oltářní stůl (menza) do hlavní chrámové lodi (spolupráce se sochařem Janem Frömlem) a chrámová vrata Zlaté brány z let 1956–1966. Navrhl úpravy Přemyslovského paláce v Olomouci. V roce 1966 navrhl pavilon pro umístění barokní fresky Václava Vavřince ReineraDuchcově. Do pavilonu byla freska přenesena ze špitálu zbořeného kvůli těžbě uhlí.[1]

Navrhl pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně a vyhrál soutěž na pomník Antonína Dvořáka na dnešním Palachově náměstí v Praze – dle jeho návrhu měla socha stát před filozofickou fakultou na vysokém pylonu s kašnou. Je autorem několika náhrobků svých přátel. V Uhřínově je dle jeho návrhu proveden hrob Jana Zahradníčka, v Praze hroby Josefa Šusty, Jana Patočky, Vladimíra Jedličky a Františka Nušla.[1]

Vybrané projekty a realizaceEditovat

SpisyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e LUKEŠ, Zdeněk. Světová sláva, která se nekonala. Lidové noviny. 7. 2014, s. 29. 
  2. HOŘEJŠ, MILOŠ. Protektorátní Praha jako německé město : nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu. 1. vyd. vyd. Praha: Mladá Fronta 319 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-80-204-2773-1, ISBN 80-204-2773-2. OCLC 869869467 S. 72. 
  3. URBANOVÁ KASANOVÁ, Karin. Tvůrčí proces architekta Jana Sokola [online]. ČVUT – Doktorská disertační práce na Fakultě architektury [cit. 2014-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. 

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1333-1334, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Moje plány - Paměti architekta, Praha: Triáda 2004, ISBN 80-86138-63-1

Externí odkazyEditovat