Otevřít hlavní menu

Josef Wagner

český sochař a vysokoškolský pedagog

ŽivotEditovat

Pocházel ze staré kamenické rodiny v Hořicích, kde se vyučil u otčíma Josefa Bárty a s otcem se podílel na restaurování soch M. Brauna v blízkém Kuksu.. V letech 1917-1920 absolvoval kamenosochařskou školu v Hořicích u sochaře Q. Kociána. V letech 19221926 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Štursy a Josefa Mařatky, kteří rozpoznali jeho zvláštní nadání i braunovskou inspiraci. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, s níž měl dva syny Josefa Wagnera ml. a Jana Wagnera, později rovněž výtvarné umělce. V letech 1927-1928 byl žákem Otty Gutfreunda na VŠUP. Podnikl studijní cesty do Itálie (1924, 1930) a Paříže (1926-1927).

Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938-1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry. Roku 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, od roku 1946 byl řádným členem České akademie věd a umění. Z jeho žáků vynikli zejména sochaři Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr.

Josef Wagner své studenty kromě sochařství učil také restaurátorským metodám. To se některým z nich hodilo po sovětské okupaci roku 1968 a během následující normalizace, kdy mnozí z nich nesměli vystavovat a byli nuceni živit se jako restaurátoři sgrafit ve Strakonicích a na zámku v Litomyšli (Z. Palcr, O. Zoubek).

OceněníEditovat

  • 1935 Cena České akademie věd a umění
  • 1953 laureát Státní ceny za novou restaurační metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu

DíloEditovat

Wagner se vyznačoval mimořádným citem pro materiál a většinu svých soch sám tesal do kamene, nejraději opuky a pískovce. Teplé barvy kamene nejlépe vyhovovaly jeho osobitému, lyrickému pojetí sochy, inspirovanému archaickým Řeckem i českým barokem. I když nebyl přímo politicky pronásledován, doba jeho stylu nepřála a i většina jeho velkých děl zůstala v galeriích a soukromých sbírkách. Na pražském Petříně je jeho pomník J. Vrchlického, před Rudolfinem stojí jeho pomník A. Dvořáka a opuková socha Karla IV. zdobí předsíň rektorátu Univerzity Karlovy. Jeho lehké, poetické kresby posloužily jako ilustrace prózy i poesie.

Wagner miloval hudbu a básně a ty mu lásku vracely. Jeho sochy dívek jsou vylehčeny milostnou písní, kterou poslouchají lidské oči. Byl sochařem, který psal básně do kamene, a básníkem, který místo rytmů tesal sochy.
— Jaroslav Seifert [1]

Sochy (výběr)Editovat

Bibliografie (výběr)Editovat

  • K opravě Braunových soch v Betlémě, Volné směry 33, 1937, s. 6-10
  • Braunův Betlém v Kuksu, Volné směry 33, 1937, s. 78-82
  • K posmrtné výstavě díla Josefa Mařatky, Volné směry 34, 1938, s. 244-250
  • Sochař Václav Antoš, Volné směry 35, 1938-40, s. 139-140
  • Výběr drobné plastiky z prací SVU M8nes, kat. výstavy Praha 1943
  • Monumentalita v sochařství, Volné směry 39, 1947, s. 172-202

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

  1. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 328–9

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1659-1660, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • J. Pečírka, Sochař Josef Wagner. Praha 1959
  • Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Praha 1978 (s. 209-214, 216-218)
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 307, 357–366, 374, 509
  • J. M. Tomeš, Sochař Josef Wagner. Praha 1985

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat