Otevřít hlavní menu

Jakub Obrovský

český malíř, sochař a vysokoškolský pedagog

Jakub Obrovský (24. prosince 1882 Bystrc u Brna[1]31. března 1949 Praha) byl český sochař, malíř, grafik a spisovatel.

Jakub Obrovský
Brno-Bystrc, Jakub Obrovský
Narození 24. prosince 1882
Bystrc u Brna
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 31. března 1949 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma mater Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolání sochař, pedagog a malíř
Manžel(ka) Pravoslava Stefanová
Děti Jana Obrovská
Bohdan Obrovský
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jakub Obrovský, Vraždící Odysseus, 1932
Plaketa na rodném domě v Brně-Bystrci
Památník selských bouří 1775

Obsah

ŽivotEditovat

Narodil se 24. prosince 1882 v Bystrci v rodině pololáníka Jana Obrovského a jeho manželky Františky, rozené Smutné.[1] Byl nejmladší ze tří synů. Přes otcův odpor hospodářství opustil pro umění. Jeho matka měla umělecké sklony a podporovala ho v jeho prvních malířských pokusech.

V roce 1897 odjel do Prahy. Studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze u Celdy Kloučka, E. K. Lišky, K. V. Maška a Stanislava Suchardy (1897–1901). Ve studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění u Maxe Pirnera (1901–1904), kde se roku 1919 stal profesorem a ve druhé polovině 30. let jejím rektorem. V letech 1905–1906 nastoupil vojenskou prezenční službu. V roce 1907 získal Hlávkovo stipendium, v říjnu odjel do Itálie. V Římě se setkal se Štursou a Nejedlým, společně odjeli na poloostrov sv. Magdalény. V roce 1908 se vrátil do Prahy, najal si ateliér na Karlově náměstí. V roce 1914 měl soubornou výstavu v Obecním domě. 1921 byl jmenován (spolu s Hynaisem, Kafkou, Mařatkou, Myslbekem, Štursou a Švabinským) řádným členem pařížského Salonu. 1936 odmítl účast na výtvarné soutěži olympijských her v Berlíně. Byl jedním z iniciátorů boje proti zneužití olympijských her nacistickým Německem. Byl zvolen předsedou výboru pro uspořádání Lidových her na Strahově, stal se předsedou Výboru na obranu Španělska. Patřil k dobrým organizátorům výtvarného a společenského života ( Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně (zakládající člen), Jednota umělců výtvarných, vídeňský Hagenbund, Umělecká beseda, Mánes).

Do rodné obce se vracel ve svém literárním díle; je pochován v Žebětíně, kde jsou pochováni i někteří občané Bystrce.[2]

Rodinný životEditovat

Od roku 1912 byl ženat s Boženou, rozenou Škorpilovou (1893–1976), dcerou architekta Josefa Škorpila.[3][4] Jeho druhou manželkou byla Bulharka českého původu, výtvarnice Pravoslava Obrovská, rozená Stefanová (1901–1984), se kterou měl Jakub Obrovský tři děti.[5]

DíloEditovat

Jako malíř vyšel z akademicko-symbolistního směru, následoval vzor Jana Preislera. Zaměřoval se na dekorativní nástěnnou malbu (výzdoba pavilonu bankovnictví na jubilejní výstavě pražské obchodní a živnostenské komory, výzdoba ústřední budovy Průmyslového paláce, malby v restauraci Obecního domu v Praze (1908 - 09), strop na zámku v Libni (1909), dekorativní malby pro Měšťanský pivovar v Plzni a pro Škodovy závody v Plzni (1912), dekorativní vlys v budově právnické fakulty Univerzity Karlovy z roku 1922, panneau Narození Páně pro Vršovickou záložnu, výzdobu sálu v domě U Vejvodů v Praze I). Je rovněž autorem obrazů na hlavním oltáři v kostele v Bohnicích: sv. Václav, sv. Cyril a Metoděj a několika freskových maleb. V 1920 navrhl plakát VII. všesokolského sjezdu. Dále si oblíbil ženské figurální motivy a portréty. Od dekorativního malířství se pak vrátil zpět ke svým olejovým obrazům a stává se malířem nahých těl a zářivých látek, přívržencem výtvarné neoromantiky, odchován v novém moderním názoru na barvu. Vrací se ke své tradiční rodinné sympatii k cikánům ve svém rodném kraji, mezi cikány našel svůj typ snědé krasavice, kterou maluje znova a znova. Sochařství se soustavně začal věnovat nejdříve výzdobou náhrobků (například portrét Svatopluka Čecha na Vyšehradském hřbitově). Ve 20.letech se přiklonil k sochařskému vzoru Antoina Bourdella; kromě soch žen (například Tanečnice) rád portrétoval významné osobnosti české kultury, dochovaly se vesměs busty v životní velikostiː Vojtěch Hynais (1925), Josef Mánes (1938) nebo Božena Němcová (1941). Dále tvořil sochy sportovců a plastiky inspirované antickými motivy. Je autorem sochy Vrhač oštěpu/Vraždící Odysseus, nebo sochy vzbouřeného sedláka z Památníku selských bouří v Chlumci nad Cidlinou. Podílel se také na ilustracích pohádek, tvorbě prvních československých poštovních známek.

OceněníEditovat

Byla mu udělena I. cena Akademie věd a umění ve výtvarném oboru. 1915 získal státní umělecké stipendium. 1920 získal II. cenu v šermu v tělovýchovné soutěži O vavřín umění v Paříži. V roce 1932 obdržel prestižní ocenění Cena JUDr. Jiřího Katze za sochu vraždícího oštěpaře Odyssea. Tatáž bronzová socha byla oceněna na olympijských hrách v Los Angeles v roce 1932 bronzovou medailí.[6]. V současnosti je ve sbírce Národní galerie v Praze. Během svého života získal celou řadu oficiálních ocenění, např. I. cena Akademie věd a umění (1942) za dosavadní uměleckou činnost.

Literární díloEditovat

  • Vo tem Trósilovým praseti: a hiný věce, příběhe a sne, z péra Ferdynanda Fókala. Praha : Melantrich 1940.
  • Vobrácení Ferdiša Fókala. Praha: Alois Hynek, 1947.

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, II. díl, ed. Anděla Horová. Praha 1995, s.587.

Externí odkazyEditovat