Jan Bernard Pálffy

uherský šlechtic, císařský polní maršál
(přesměrováno z Ján Pálffy (1663–1751))

Jan (IV. / V. Bernard Štěpán) Pálffy z Erdödu (maďarsky Erdődi gróf Pálffy V. János Bernard István; 20. srpna 1663 Červený Kameň24. března 1751 Prešpurk (Bratislava)) byl uherský šlechtic, vojevůdce, palatin (1741–1751), zemský soudce a chorvatský bán. Ke konci života byl důvěrníkem císařovny Marie Terezie, která jej nazývala Vater Pálffy.

Jan Pálffy
uherský šlechtic, vojevůdce, palatin, zemský soudce a chorvatský bán
uherský šlechtic, vojevůdce, palatin, zemský soudce a chorvatský bán

Rodné jménoPálffy János Bernard István
Narození20. srpna 1664
Červený Kameň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí24. března 1751 (ve věku 86 let)
Prešpurk (Bratislava)
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníKatedrála svatého Martina v Bratislavě
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
Choť
  • I. (1687) Terezie Czobor de Czoborszentmihály (1669–1733)
  • II. Marie Julie ze Stubenbergu
RodičeMikuláš IV. Pálffy z Erdődu a Marie Eleonora z Harrachu
DětiMarie Sidonie Pálffyová z Erdődu
Pavel III. Karel Pálffy z Erdődu
Mikuláš VII. Pálffy z Erdődu
Jan VI. Pálffy z Erdődu
Alžběta Tereza Pálffyová z Erdödu
PříbuzníFrantišek II. Pálffy z Erdődu, Mikuláš VI. Pálffy z Erdődu, Marie Eleonora Pálffyová z Erdődu a Marie Zuzana Pálffyová z Erdődu (sourozenci)
František Esterházy z Galanty, Karel Esterházy z Galanty, Marie Anna Esterházyová z Galanty[1], Mikuláš Esterházy z Galanty[1], Marie Josefa Esterházyová z Galanty[1] a Maria Antonia, Gräfin Esterházy de Galántha[1] (vnoučata)
Profesepolitik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
CommonsJános Pálffy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Narodil se do rodu Pálffy-Erdődyů, jednoho z nejvýznamnějších uherských šlechtických rodů.

Jak osmnáctiletý vstoupil do habsburské císařské armády. V roce 1686 byl za statečnost při osvobozování Budína jmenován pobočníkem hlavního velitele císařského vojska vévody Karla V. Lotrinského. Po jeho smrti bojoval společně s Evženem Savojským v Itálii a Uhersku.

V roce 1693 byl povýšen na generála a v roce 1700 na polního podmaršála. Na začátku války o španělské dědictví bojoval proti císařovým nepřátelům v Bavorsku a po vypuknutí Rákocziho povstání zůstal věrný císaři.

V roce 1704 byl jmenován chorvatským bánem, kterým byl až do roku 1732. V témže roce byl také jmenován do funkce zástupce velitele protikuruckých vojsk Siegberta Heistera a povýšen na generála jezdectva. V roce 1705 zvrátil výsledek bitvy u Budmeric ve prospěch císařských vojsk útokem do týla nepřítele.

Rozhodující měrou se podílel na vítězství císařských vojsk v bitvě u Trenčína v roce 1708. V roce 1709 byl povýšen do hodnosti polního maršála. Po Heisterově sesazení ho císař Josef I. jmenoval velitelem habsburských vojsk v Uhersku. Dne 1. května 1711 přijal na Majténském poli (v dnešním Rumunsku) kapitulaci posledních 12 000 kuruckých bojovníků.

Po porážce Rákocziho povstání se stal hlavním županem Šarišské stolice. Ve válce proti Turkům v letech 17161718 byl hlavním velitelem císařského jezdectva.

Po uzavření Požarevackého míru (21. července 1718) ho císař Karel VI. jmenoval uherským místodržícím, dědičným hlavním kapitánem Bratislavského hradu a županem Bratislavské stolice. Po nástupu Marie Terezie od roku 1741 zastával post uherského palatina.[2]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Pálfi (1663 – 1751) na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. KLUBERT T.: Siegbert Heister a Ján Pálfi - víťazi trenčianskej bitky. In: Neďaleko od Trenčína. Pamätnica k 300. výročiu bitky pri Trenčianskej Turnej. Trenčianska Turná - Bratislava 2008. ISBN 978-80-969375-4-7

Externí odkazy

editovat