Otevřít hlavní menu

Hana Benešová

manželka Edvarda Beneše, československá první dáma
O české běžkyni (* 1975) pojednává článek Hana Benešová (atletka).

Hana Benešová (rozená Anna Vlčková; 16. července 1885 Domaslavice,[1] okres Teplice2. prosince 1974 Praha) byla manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše.

Hana Benešová
Hana a Edvard Benešovi
Hana a Edvard Benešovi
Rodné jméno Anna Vlčková
Narození 16. července 1885
Rakousko-Uhersko Domaslavice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. prosince 1974 (ve věku 89 let)
Československo Praha, Československo
Místo pohřbení Sezimovo Ústí
Titul První dáma Československa
Manžel(ka) Edvard Beneš
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Seznámení a manželství s Edvardem BenešemEditovat

Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard.[2] Svatba proběhla na podzim 1909. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna.[3]

Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje a po odchodu Beneše do exilu strávila Benešová kvůli jeho politickým aktivitám jedenáct měsíců ve vězení.[4] Neviděli se tři roky. Znovu se setkali až na začátku roku 1919.

Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem.[4]

První republika a exilové obdobíEditovat

Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě.

V ústraníEditovat

 
Hana Benešová na návštěvě v Olomouci v červenci 1946

Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ miloval a uznával ji. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu. Abdikoval v červnu 1948 a v září téhož roku zemřel.

Hanu Benešovou čekalo ještě 26 let života v období komunistického režimu. Dostala důchod odpovídající platu tehdejšího ministra s příplatky.[5] Stát jí platil i krásný byt v domě „U Drahomířina sloupu“ na Loretánském náměstí o rozloze 450 m², se zvláštním vchodem a terasou. Až do konce života si mohla držet řidiče služebního automobilu, hospodyni a komornou; také ti byli placeni státem.[6] V polovině šedesátých let byl byt Hany Benešové ovšem fakticky rozdělen na byty dva, když se do něj nastěhovala jedna z neteří zesnulého prezidenta – Božena Klučková se svým manželem Lvem Klučkou.[6]

Ani po smrti svého manžela nežila Hana Benešová nijak opuštěně ani izolovaně. Velmi blízkou osobou jí byla komorná Vilma Kulhánková, která sloužila manželům Benešovým od roku 1937 a paní Benešové až do její smrti. Hana Benešová navštěvovala koncerty klasické hudby a umělecké výstavy. Přijímala návštěvy, často z širšího rodinného kruhu Edvarda Beneše a T. G. Masaryka. Mezi její důvěrné přátele patřila herečka Leopolda Dostalová.[6] Existovala nepsaná úmluva se státními orgány, že se bývalá první dáma zdrží politické angažovanosti. V období Pražského jara přišla jediná dvě veřejná, avšak střízlivá vystoupení Hany Benešové od roku 1948. Šlo o dva, v kontextu doby nijak zásadní rozhovory v novinách, v nichž vyjádřila uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje úloha jejího muže i TGM v československých dějinách. Dojemně kondolovala Ludmile Palachové, matce Jana Palacha: „Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“[6]

Zemřela 2. prosince 1974 v bytě na Loretánském náměstí, kde byla neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Po smrti manžela, kdy se stáhla do ústraní, ji ještě dlouhá léta lidé poznávali v tramvaji a na důkaz úcty povstávali. Drobnou informaci o jejím pohřbu (bez přesného data úmrtí) přinesly komunistické noviny až v pondělí 9. prosince, tj. až po pohřbu, který se konal v sobotu 7. prosince 1974.[7] Byla pochována vedle svého manžela v hrobce v areálu vily v Sezimově Ústí. V závěti odkázala vilu (svou a svého manžela) Husitskému muzeuTáboře s tím, že tam má být vybudován Benešův památník. Komunisté tak neučinili; vilu pak používal po určitou dobu předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal.[6] Vláda České republiky ji používá dodnes. V těsné blízkosti vily vznikl v roce 2000 Památník Edvarda Beneše, který provozuje táborské Husitské muzeum.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Osek
  2. MARÈS, Antoine. Edvard Beneš od slávy k propasti: drama mezi Hitlerem a Stalinem. Překlad Helena Beguivinová. 1. vydání. Praha: Argo, 2016. 372 s. ISBN 978-80-257-1895-7. S. 23–24 a s. 322, poznámka č. 6.
  3. Matriční záznam o sňatku ve farnosti Královské Vinohrady - Sv. Ludmily, 6. 11. 1909.
  4. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 115–119. 
  5. BOROVIČKA, Michael. Hana Benešová: Skutečná dáma, kterou zbožňovali. iDNES [online]. 2008-01-28 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  6. a b c d e HRUBÝ, Dan. Hana Benešová. Reflex [online]. 2014-12-11 [cit. 2018-09-17]. Dostupné online. 
  7. Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 9.12.1974, s. 2. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Listy důvěrné. Vzájemná korespondence Hany a Edvarda Benešových (Edd. vydání Jana Šetřilová a Jaroslav Čechura). Praha, Česká expedice, 1996. ISBN 80-85281-43-0.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 83. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 4. sešit : Bene–Bez. Praha: Libri, 2006. 376–477 s. ISBN 80-7277-299-6. S. 402. 
  • ZÍDEK, Petr. Po boku : třiatřicet manželek našich premiérů (1918–2012). Praha: Universum, 2012. 416 s. ISBN 978-80-242-3694-0. 

Externí odkazyEditovat