Lubomír Štrougal

český politik, ministr a předseda federální vlády

Lubomír Štrougal (* 19. října 1924 Mezimostí nad Nežárkou, dnes část Veselí nad Lužnicí) je bývalý komunistický politik, ministr zemědělství a ministr vnitra a pozdější československý premiér v letech 1970–1988.

JUDr. Lubomír Štrougal
Lubomír Štrougal (2012)
Lubomír Štrougal (2012)

Předseda vlády ČSSR
Ve funkci:
28. ledna 1970 – 11. října 1988
Prezident Ludvík Svoboda
Gustáv Husák
Předchůdce Oldřich Černík
Nástupce Ladislav Adamec

Ministr vnitra ČSSR
Ve funkci:
23. června 1961 – 23. dubna 1965
Předseda vlády Viliam Široký
Jozef Lenárt
Předchůdce Rudolf Barák
Nástupce Josef Kudrna

Ministr zemědělství ČSR / ČSSR
Ve funkci:
6. března 1959 – 23. června 1961
Předseda vlády Viliam Široký
Předchůdce Michal Bakuľa
Nástupce Vratislav Krutina

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1. ledna 1969 – 19. prosince 1989

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
12. června 1960 – 31. prosince 1968
Stranická příslušnost
Členství KSČ (do 1990)

Narození 19. října 1924 (96 let)
Veselí nad Lužnicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Děti Eva Janoušková
Příbuzní Jiří Janoušek (zeť)[1]
Martin Janoušek (vnuk)
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Profese politik
Ocenění Medaile Za upevňování bojového přátelství (1981)
Řád republiky
Podpis Lubomír Štrougal, podpis
Commons Kategorie Lubomír Štrougal
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PůvodEditovat

Lubomír Štrougal pochází z levicově orientované rodiny. Jeho otec, zaměstnanec cementárny, zakládal organizaci Komunistické strany Československa (KSČ) ve Veselí nad Lužnicí,[zdroj?] během druhé světové války byl vězněn za odbojovou činnost a zahynul při bombardování berlínské věznice Plötzensee.[2]

Kariéra do roku 1968Editovat

Po válce absolvoval Lubomír Štrougal Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal akademický titul JUDr.

Již od roku 1948 pracoval v krajském vedení KSČ v Českých Budějovicích, od roku 1957 jako vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ pro Českobudějovický kraj. V roce 1958 byl zvolen do Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ).

V období od 6. března 1959 do 23. června 1961 působil jako ministr zemědělství v československé vládě, důležitější však byla doba od 23. června 1961 do 23. dubna 1965 ve funkci ministra vnitra.[3] V komunistickém režimu se jednalo o klíčové ministerstvo; předpokládá se,[kdo?] že tam Lubomír Štrougal získal důležité kontakty v bezpečnostních složkách, které mu pomohly v další kariéře.[zdroj?]

Ve funkci ministra vnitra se mj. účastnil zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka přímo prezidentem Antonínem Novotným (ten se u Štrougala ujistil, zda může R. Baráka sám zatknout) a inscenování „nálezu“ nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě.[zdroj?]

Působení během okupace 1968Editovat

Po sovětské okupaci v roce 1968 řídil jako místopředseda (od března 1968) vládu v době, kterou premiér Oldřich Černík trávil nedobrovolně na jednáních se sovětským vedením v Moskvě. Štrougal odmítl pozici ve zrádcovské vládě, kterou se snažil sestavit Alois Indra – kabinet pod jeho vedením se naopak alespoň slovně profiloval jako odpůrce okupace.

Po příchodu Gustáva Husáka do čela KSČ Štrougal obrátil, přijal post v Husákově novém prosovětském vedení a stal se jedním z hlavních představitelů politiky normalizace v následujících 20 letech.

Období normalizaceEditovat

Byl 20 let (1968–1988) členem nejužšího vedení KSČ a 18 let (28. ledna 1970 až 11. října 1988) předsedou federální československé vlády.

Vedle Gustáva Husáka se stal nejznámější tváří spojenou s normalizací ve všech jejích aspektech nesvobody, cenzury, každodenního nátlaku na oponenty a v osmdesátých letech také stále patrnější ekonomické stagnace. V tomto období také vznikla fáma, že má mimomanželský poměr s Helenou Vondráčkovou.[4][5]

Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR stál Lubomír Štrougal na straně reforem a přestavby (perestrojky), jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Ze sovětské perestrojky se stala v Československu fraška existující pouze v projevech komunistických funkcionářů[zdroj?] a Štrougal byl nucen v roce 1988 opustit funkci předsedy vlády a následně i předsednictvo ÚV KSČ.

V dubnu 1981 obdržel medaili Za upevnění bojové družby, kterou mu propůjčil Nejvyšší sovět SSSR v souvislosti s 25. výročím Varšavské smlouvy.[6]

Konec politické kariéryEditovat

Po listopadových událostech roku 1989 kandidoval na pozici generálního tajemníka KSČ, ale neuspěl. Sám tvrdí, že jej jeho příznivci do funkce navrhli, on však tuto kandidaturu odmítl s tím, že bude-li zvolen, funkci odmítne. 10. prosince 1989 rezignoval na mandát poslance Federálního shromáždění a na členství v ÚV KSČ,[7] čímž zmizel z veřejného života; počátkem roku 1990 byl vyloučen z KSČ.

Během 90. let byl neúspěšně obviněn z trestných činů v souvislosti se svým působením ve funkci předsedy vlády. V současnosti žije v ústraní na samotě na Jizerce.[8]

Jeho zetěm je publicista a podnikatel Jiří Janoušek.

DíloEditovat

Knihu Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost z roku 2009 Lubomír Štrougal neautorizoval.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Lidové noviny. Dostupné online.
  2. ŠMÍD, Milan. Štrougalovy memoáry a (ne)spolehlivost pamětníků. Louč [online]. 2009-12-29 [cit. 2010-10-26]. Dostupné online. (česky) 
  3. Ústav pro studium totalitních režimů: Bezpečnostní aparát ministerstva vnitra (ministerstva národní bezpečnosti). Dostupné online.
  4. S tátou jsme měli báječný vztah, říká dcera Lubomíra Štrougala - iDNES.cz
  5. Helena Vondráčková: Nemůžu už marnit čas - iDNES.cz
  6. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | RudePravo/1981/4/30/1.png. archiv.ucl.cas.cz [online]. 1981-04-30 [cit. 2019-11-30]. S. 1. Dostupné online. 
  7. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 283. 
  8. GAZDÍK, Jan; FROUZOVÁ, Kateřina. Přivedli zemi k úpadku. Jak si teď užívají důchod?. Bez korupce [online]. 2006-11-14 [cit. 2011-12-28]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat