Gabriel Serényi († 1664)

Gabriel hrabě (od 1656) Serényi z Malého Serenu (Gabriel/Gábor Graf Serényi von Kis Serény)[pozn. 1] (1598/1615[pozn. 2]6. května 1664, Brno) byl moravský šlechtic a politik uherského původu. V mládí sloužil v císařské armádě, za třicetileté války zastával vysoké úřady na Moravě, nakonec byl v letech 1655–1664 moravským zemským hejtmanem a v roce 1656 byl povýšen do dědičného hraběcího stavu. Zděděný majetek po rodičích na jižní Moravě rozšiřoval dlouhodobě dalšími nákupy (Luhačovice, Zlín) a vytvořil tak majetkové zázemí rodu Serényiů až do 20. století.[1]

Hrabě Gabriel Serényi
Wappen der Grafen Serényi von Kis-Serény.jpg
Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1655 – 1664
PanovníkFerdinand III., Leopold I.
PředchůdceJan z Rottalu
NástupceFerdinand z Ditrichštejna
Nejvyšší zemský komorník Moravského markrabství
Ve funkci:
1648 – 1655
PanovníkFerdinand III.
PředchůdceJan z Rottalu
NástupceFerdinand z Ditrichštejna
Nejvyšší zemský sudí Moravského markrabství
Ve funkci:
1644 – 1648
PanovníkFerdinand III.
PředchůdceBaltazar ze Žerotína
NástupceFrantišek z Magni
Tajný rada
Ve funkci:
1644 – ?
PanovníkFerdinand III.
Hejtman hradištského kraje
Ve funkci:
1641 – 1644

Narození1598/1615
Úmrtí6. května 1664
Brno
ChoťAlžběta Zahrádecká ze Zahrádek († 1665)
RodičeFrantišek Serényi († 1621)
Dorota Jakušičová
DětiFrantišek Gabriel (1636–1677)
Jan Karel (1640–1691)
Markéta, provdaná Horecká z Horky
Anna Marie, provdaná Petřvaldská z Petřvaldu
1638 stav svobodných pánů
7. dubna 1656 hraběcí stav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

KariéraEditovat

Pocházel z uherského šlechtického rodu usazeného od 16. století na Moravě, byl synem Františka Serényiho († 1621) a jeho manželky Doroty Jakušičové. František Serényi byl účastníkem stavovského povstání, zemřel krátce poté během vyšetřování, za jeho protihabsburské aktivity zaplatil Gabriel spolu se starším bratrem Pavlem pokutu ve výši 5 000 zlatých.[2] Gabriel Serényi od roku 1629 zasedal na moravském zemském sněmu a v roce 1638 byl povýšen do stavu svobodných pánů, v letech 1641–1644 byl hejtmanem hradištského kraje. V roce 1644 byl jmenován tajným radou a v letech 1644–1648 byl nejvyšším sudím na Moravě, poté postoupil do úřadu moravského nejvyššího komorníka (1648–1655) a nakonec byl zemským hejtmanem na Moravě (1655–1664) s ročním platem 4 000 zlatých. Krátce po nástupu do funkce zemského hejtmana byl povýšen do hraběcího stavu (7. dubna 1656). Během své kariéry využíval vazeb na olomouckého biskupa arcivévodu Leopolda Viléma, v jehož službách působil, blízké kontakty udržoval také s knížecím rodem Ditrichštejnů. Zatímco se svým vrstevníkem Maxmiliánem z Ditrichštejna udržoval korektní vztahy, s jeho synem Ferdinandem se od konce 50. let dostával do častých kompetenčních sporů (Ferdinand z Ditrichštejna byl od roku 1655 moravským nejvyšším komorníkem). Své postavení přecenil Gabriel Serenyi v roce 1661, kdy pro staršího syna Františka Gabriela požadoval hodnost císařského komorníka proti zažitým pravidlům a tehdy se dostal do konfliktu s nejvýše postavenými dvořany ve Vídni.[3] Z pozice zemského hejtmana prosadil v roce 1659 stavbu Tribunálního domu, který měl po definitivním ustanovení Brna jako hlavního města Moravy sloužit jako sídlo zemské správy, projekt byl ale realizován až po jeho smrti.[4] V šedesátých letech se podílel na organizaci obrany proti vpádu Turků. Zemřel v roce 1664 v rodovém paláci v Panské ulici v Brně, ve funkci moravského zemského hejtmana jej nahradil Ferdinand z Ditrichštejna.

Majetkové a rodinné poměryEditovat

Spolu se starším bratrem Pavlem převzal po otci panství panství Nový Světlov, k němuž bylo v roce 1629 přikoupeno panství Luhačovice.[5] Při dělení majetku v roce 1633 mezi bratry si Gabriel ponechal panství Nový Světlov a v roce 1636 rozšířil městu Bojkovice městská privilegia. Světlovské panství úspěšně odolalo útokům Švédů (1645–1646) a Turků (1663–1664).[6] Rodový majetek začal Gabriel Serenyi významněji rozšiřovat po skončení třicetileté války, kdy na různých místech Moravy koupil několik velkých panství. V roce 1648 koupil za 35 000 zlatých zpustošené Milotice u Hodonína, které se později staly jednou z rodových rezidencí. V roce 1650 získal panství Pohořelice na Zlínsku, které ale v roce 1655 prodal svému zeti Františku Horeckému z Horky. Naopak v roce 1655 koupil panství Zlín a téhož roku Kunvald na severní Moravě. Budování rodového majetku završil zakoupením Lomnice u Tišnova v roce 1662.[7] Lomnice byla ze serényiovských statků nejblíže k Brnu a do budoucna se měla stát hlavním rodovým sídlem.[8] V rámci zlepšení hospodaření začal Gabriel Serényi organizovat přesuny obyvatelstva do válkou zdevastovaných lokalit poblíž Brna ze Zlínska a severní Moravy. Migrace obyvatel mezi vzdálenými rodovými majetky, budování rezidenčního městečka v Lomnici[9] a nového sídla v Miloticích pokračovalo pak i za jeho synů.

Gabriel Serenyi byl ženatý s Alžbětou Zahrádeckou ze Zahrádek († 1665) ze starobylé moravské vladycké rodiny. Měli spolu osm dětí, z nichž byli dva synové. Starší František Gabriel (1636–1677) zdědil Lomnici, z níž začal budovat rezidenční rodové sídlo a zastával úřady v moravské zemské správě.[10] Mladší syn Jan Karel (1640–1691) sloužil v armádě, vyznamenal se v bitvě u Vídně a dosáhl hodnosti polního maršála.[11] Jan Karel byl dědicem Nového Světlova a Milotic, kde pak v následující generaci vzniklo druhé hlavní sídlo rodu.[12] Z dcer se starší Markéta provdala za Františka Horeckého z Horky (1618–1665), který svého tchána následoval ve funkci hejtmana hradištského kraje. Mladší dcera Anna Marie byla manželkou Jana Zikmunda Petřvaldského z Petřvaldu (1626–1688), královského rady a přísedícího moravského zemského soudu.[13]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. V literatuře uváděn jako Serenyi nebo Serényi.
  2. Dostupné zdroje uvádějí jako datum narození Gabriela Serenyiho různé roky v rozmezí let 1598–1615. Vzhledem k tomu, že se již krátce po Bílé hoře jako důstojník císařské armády angažoval v záchraně rodového majetku před konfiskací, je pravděpodobné, že se narodil již koncem 16. století.

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, díl XXII.; Praha, 1904 (reprint 2000), s. 875–876 ISBN 80-7203-305-0
  2. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Masarykova univerzita, Brno, 2006 s. 788 ISBN 80-210-4130-7
  3. SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita, České Budějovice, 2009 s. 228–229 ISBN 978-80-7394-165-9
  4. KROUPA, Jiří: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Národní památkový ústav, Brno, 2005 s. 28 ISBN 80-7364-016-3
  5. KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Masarykova univerzita, Brno, 2006 s. 181–182 ISBN 80-210-4130-7
  6. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 1., Libri, Praha, 1996 s. 178–180 ISBN 80-85983-13-3
  7. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 3., Libri, Praha, 1998 s. 323–325 ISBN 80-85983-13-3
  8. Kolektiv: Lomnice. Příroda, historie, osobnosti, památky (Kapitola Lomnice za vlády Serényiů s. 76–101); Tišnov, 2006 279 s. ISBN 80-7323-140-9
  9. VORÁLKOVÁ, Lucie: Morový sloup v Lomnici u Tišnova, bakalářská práce; Masarykova univerzita, Brno, 2014 s. 11–18 dostupné online
  10. KUNDRATOVÁ, Miroslava: Sňatková politika v 17. a 18. století na příkladu rodin Serenyi, Chorinských a Petřvaldských (diplomová práce); Masarykova univerzita, Brno, 2011 s. 21–25
  11. PRCHAL, Vítězslav: Z rytíře důstojníkem aneb k proměnám militární maskulinity v raném novověku in: Symbolické jednání v kultuře raného novověku; Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2019 s. 186–188 ISBN 978-80-7422-666-3
  12. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2015 s. 305–306 ISBN 978-80-7422-279-5
  13. STIBOR, Jiří: Vývod Marie Eleonory Petřvaldské z Petřvaldu na hradě Buchlově; Zpravodaj Klubu heraldiků a genealogů, Ostrava, 1982 dostupné online

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat