Franjo Vlašić

Franjo svobodný pán Vlašić (německy Franz Freiherr von Vlassits, případně Vlasits, chorvatsky Franjo barun Vlašić, maďarsky báró Wlassich Ferenc) (24. dubna 1766 Dombóvár – 16. května 1840 Záhřeb) byl rakouský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1784, jako důstojník jezdectva vynikl v napoleonských válkách, poté byl velitelem různých posádek a v roce 1824 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V letech 1832–1840 zastával funkci chorvatského bána. V roce 1832 byl povýšen na barona.

Franjo Vlašić
Busta Franja Vlašiće v rodném Dombóváru
Chorvatský bán
Ve funkci: 1832 – 1840
Předchůdce	Ignácz Gyulay
Nástupce	Juraj Haulík
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní podmaršál (1824), generálmajor (1813)
Narození	24. dubna 1766 Dombóvár
Úmrtí	16. května 1840 (ve věku 74 let) Záhřeb
Titul	svobodný pán (1832)
Děti	Franz Vlassits
Profese	politik a důstojník
Ocenění	rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Pocházel z chorvatské šlechtické rodiny nobilitované v roce 1717. Původně studoval práva, ale v roce 1784 vstoupil jako kadet do armády k husarům. Zúčastnil se válek proti revoluční Francii a napoleonských válek. V roce 1804 byl povýšen na majora a bojoval v bitvě u Slavkova (1805). Od roku 1806 byl jako podplukovník štábním důstojníkem 3. husarského pluku v Opavě. V roce 1808 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem 7. husarského pluku v Uherském Brodě. V další válce proti Napoleonovi znovu vynikl statečností v bitvě u Znojma (1809). V roce 1813 byl povýšen do hodnosti generálmajora a vyznamenal se v závěrečné fázi napoleonských válek v Itálii. Za účast v bitvě u San Marca obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie. Po roce 1815 byl velitelem brigády v Osijeku.

V roce 1824 dosáhl hodnosti polního podmaršála a stal se divizním velitelem v Záhřebu, jako velitel divize byl později přeložen do Lvova. Od roku 1828 byl čestným majitelem 2. hulánského pluku. V roce 1829 byl jmenován velitelem v Sedmihradsku a v letech 1831–1832 byl krátce velitelem v Petrovaradíně. Nakonec v letech 1832–1840 zastával funkci chorvatského bána a zároveň zemského velitele pro Chorvatsko-slavonské království, současně byl velícím generálem pro oblast Banátu a Vojenské hranice. V roce 1832 byl povýšen do stavu svobodných pánů a zároveň jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence. V roce 1836 obdržel velkokříž Leopoldova řádu. Krátce před smrtí se dostal do sporu s uherským zemským sněmem, který na svém zasedání v Prešpurku v roce 1839 schválil nařízení o povinné znalosti maďarského jazyka u všech Chorvatů působících ve státních službách. Vlašić v tomto konfliktu protestoval u císaře Ferdinanda I. a dosáhl úspěchu, konečného rozhodnutí vídeňské vlády se ale již nedožil. Zemřel v Záhřebu 16. května 1840 ve věku 74 let.

Se svou manželkou Franjicou měl čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Starší syn Franjo (1827–1884) byl dlouholetým sekčním šéfem na ministerstvu války a nakonec velitelem armádního sboru v Brně. Mladší Karel (1830–1891) dosáhl ve vojsku hodnosti polního podmaršála.

Odkazy

Externí odkazy

• Franz Vlassits na webu napoleon-series

Autoritní data	GND: 1172039941 VIAF: 2100154329453526970004