Bublák a niva Plesné

národní přírodní památka v Česku

Bublák a niva Plesné je národní přírodní památkaokrese ChebKarlovarském kraji, vyhlášená v roce 2017. Předmětem ochrany jsou přírodní útvary mokřadního charakteru, biotop ohrožených druhů rostlin a živočichů. Předmětem ochrany jsou rovněž výskyty mofet, přírodních vývěrů oxidu uhličitého.[2] Mofety Bublák jsou geologickou lokalitou Geoparku Egeria, části Česko-bavorského geoparku.[4]

Zdroje k infoboxu
Národní přírodní památka
Bublák a niva Plesné
IUCN kategorie IV (Oblast výskytu druhu)
Pohled na mofetu Bublák západně od Vackovce
Pohled na mofetu Bublák západně od Vackovce
Základní informace
Vyhlášení15. dubna 2017[1]
VyhlásilMinisterstvo životního prostředí[2]
Nadm. výška430-450 m n. m.
Rozloha144,79 ha[3]
Poloha
StátČeskoČesko Česko
OkresCheb
UmístěníHartoušov, Vackovec, Milhostov
Souřadnice
Bublák a niva Plesné
Bublák a niva Plesné
Další informace
Kód6130
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Národní přírodní památky v Česku

Péčí o území je pověřena správa CHKO Slavkovský les.[1]

HistorieEditovat

Vyhlášení chráněného území předcházela registrace menšího významného krajinného prvku s názvem Hartoušovské mofety chebskou radnicí v roce 2010.[5] Předmětem ochrany však bylo pouze mofetové pole v okolí říčky Plesné západně od Hartoušova. Mofety jsou ve střední Evropě ojedinělým a pozoruhodným jevem. Společně s dalšími mofetovými poli v blízkém okolí, např. NPR Soos, představuje lokalita jedno z největších území s výskytem mofet.[6] Na základě nových poznatků o nadregionálním významu geologických jevů, které jsou v rámci střední Evropy unikátní, zveřejnilo 24. března 2014 Ministerstvo životního prostředí na portálu veřejné správy návrh na vyhlášení Hartoušovských mofet a mofet Bublák jako novou národní přírodní památku s názvem Bublák a niva Plesné.[7] Chráněné území bylo rozšířeno směrem na sever.[8] Zároveň byl rozšířen předmět ochrany o ohrožené druhy rostlin a živočichů.[1]

Přírodní poměryEditovat

Území NPP se nachází v severovýchodní části Chebské pánve v mělké říční nivě Plesné mezi Milhostovem a Hartoušovem. V podloží holocénních náplavů údolní nivy jsou sedimenty svrchního písčito-jílovitého cyprisového souvrství Chebské pánve. Místy náplavy chybí a na povrch vystupují jílovce cyprisového souvrství. V roce 1958 zde byl realizován průzkumný vrt, který prokázal velký přítok rozpuštěného i volného CO2. Množství plynné fáze mnohonásobně převyšuje množství podzemní vody, kterou plyn vytlačuje z hlubších obzorů. Z důvodu vysokého množství oxidu uhličitého je jeho obsah nesnadno měřitelný. Při silně bouřlivém oddělování plynné fáze dochází k jeho intenzivnímu bouřlivému uvolňování. Z nepřesných měření byl stanoven obsah volného oxidu uhličitého na 2000 až 2500 mg/l. Analýzy prováděl Výzkumný ústav balneologický z Mariánských Lázních ve spolupráci s Výzkumným institutem pro balneologii z Bad Elsteru (Sasko).[9]

Z geologického podloží podél tzv. Hrzínského zlomu v Oherském riftu proudí do mofet z hloubek desítek kilometrů plyn, který je tvořen téměř čistým oxidem uhličitým (99,5 %). Zbytek tvoří dusík, kyslík a methan. V neobvykle vysoké koncentraci (1,8 až 4 ‰) se v plynu vyskytují izotopy helia 3He a 4He, které se jinak na zemi vyskytují velice vzácně. To svědčí o tom, že plyny vystupují z velkých hloubek.[10] Výrony plynů v mofetách vydávají charakteristický silný zvuk, jakoby voda v mofetách vařila. Teplota vody je však nízká, nedosahuje ani 10 °C. V případě vysokého průtoku dochází k prudkému vytlačení sloupce vody k povrchu, čímž vzniká miniaturní gejzír. Při hledání vývěrů se dá spolehnout na sluch, mofety hlasitě bublají. Geologové se domnívají, že plyny unikají přímo z plastické astenosféry ve svrchním zemském plášti podél hranic geotektonických zlomů a procházejí oslabenými zónami v zemské kůře.[11]

Flóra a faunaEditovat

Z ohrožených druhů rostlin se v chráněném území vyskytují hrotnosemenka bílá (Rhynchospora alba) a rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).[1] Z dalších vzácnějších druhů zde roste prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata).[12]

Z ohrožených druhů živočichů zde žijí bobr evropský (Castor fiber), mihule potoční (Lampetra planeri) a blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus).[1] Rákosové porosty poskytují prostor pro hnízdění motáka pochopa (Circus aeruginosus) a jeřába popelavého (Grus grus).[12]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e NPP Bublák a niva Plesné [online]. AOPK ČR [cit. 2017-08-23]. Dostupné online. 
  2. a b Vyhláška č. 105/2017 Sb., Vyhláška o vyhlášení Národní přírodní památky Bublák a niva Plesné a stanovení jejích bližších ochranných podmínek. In: Sbírka zákonů. 2017. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  3. Otevřená data AOPK ČR. Dostupné online. [cit. 2020-11-19]
  4. TVRDÝ, Jaromír. Česko-Bavorský Geopark, Průvodce č. 3. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2012. Kapitola Geologické zajímavosti – Geologické zajímavosti – Ašsko a Chebsko, s. 11–12. 
  5. Hartoušovské mofety. Radniční listy města Cheb. Srpen 2011, s. 11. 
  6. BROŽ, Karel. Přírodní zajímavosti Chebska – mofety. Františkolázeňské listy [online]. Srpen 2011 [cit. 2015-02-16]. Dostupné online. 
  7. Povinně zveřejněná informace č. 16058/ENV/14, NPR Bublák a niva Plesné - návrh na vyhlášení. [cit. 2015-05-20]. Dostupné online.
  8. Příloha č. 3 vyhlášky 105/2017 Sb.
  9. KOLÁŘOVÁ, Margita; MYSLIL, Vlastimil. Minerální vody Západočeského kraje. Praha: Ústřední ústav geologický, 1979. S. 102 – 105. 
  10. SAßMANNSHAUSEN, Frank. Vegetationsökologische Charakterisierung terrestrischer Mofettenstandorte am Beispiel des west-tschechischen Plesná-Tals (česky:Vegetačně ekologická charakteristika terestické mofetové lokality na příkladu údolí Plesné v západních Čechách. Braunschweig, 2010. dizertační práce. Universität Duisburg-Essen. . Dostupné online. (DE)
  11. Bublák [online]. národní geopark Egeria [cit. 2015-02-16]. Dostupné online. 
  12. a b JISKRA, Petr. Nová národní přírodní památka Bublák a niva Plesné. Časopis Arnika. 2017, čís. 1, s. 8–10. 

Externí odkazyEditovat