Otevřít hlavní menu

Atanáš

(přesměrováno z Athanasios)

Svatý Atanáš Alexandrijský (řecky Athanasios, polatinštěle Athanasius, počeštěle též Athanáš či Atanázius; asi 295[zdroj?]2. května 373) je jednou z nejvýznamnějších osobností křesťanského starověku. Řehoř Naziánský jej nazval „sloupem církve“ a jeho následovníci ho obdařili přízviskem „Veliký“.

Svatý Atanáš
Ikone Athanasius von Alexandria.jpg
Učitel církve
Datum narození kolem 295
Místo narození Alexandrie
Datum úmrtí 2. května 373
Místo úmrtí Alexandrie
Svátek 2. květen - západní církve; 18. leden - pravoslaví; 15. květen - koptská církev; 4. květen - haarlemské biskupství
Místo pohřbení Benátky
Úřady Patriarcha
Uctíván církvemi římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikánské církve; lutheráni
Atributy biskup se svitkem či knihou v ruce; biskup rozmlouvající s pohany
Patronem proti bolestem hlavy, proti sektářům
Tento článek je o světci. O jménu pojednává článek Atanáš (jméno).

ŽivotEditovat

Atanáš se narodil v Alexandrii.[zdroj?] Byl synem křesťanských rodičů, měl řecké vzdělání a jeho učitelem byl mnich Antonín Veliký. Jako mladý jáhen (diákon) alexandrijského biskupa Alexandra jej cca kolem roku 318 ovlivnil, aby se ostře postavil proti Areiovi a jeho učení. Zúčastnil se Nicejského koncilu, svolanému císařem Konstatinem, kde bylo roku 325 odsouzeno ariánství (tzv. Nicejské vyznání víry).[1]

Křesťanská církev v Egyptě čelila těžkému rozkolu, který se rozšířil i jinam. Klid nenastal ani po Nicejském koncilu. Musel zasahoval císař Konstantin, který povolal Area z vyhnanství a naopak jím postihl Atanáše (Athanasia). Celkově se Konstantin projevoval v záležitostech křesťanské víry poměrně nerozhodně či přímo zmatečně, což objasňuje jeho přístup vůči Areiovi. Ten byl v roce 327 rehabilitován, o šest let později byl znovu odsouzen a teprve po vypuzení Athanasia byl nakonec povolán zpět.

Po smrti biskupa Alexandra (328) se Atanáš stal jeho nástupcem na patriarchálním stolci a hlavou egyptské církve. V té době mu bylo 33 let (jiné zdroje mluví o tom, že v té době ještě neměl kanonický věk). Celkem pětkrát byl poslán do vyhnanství (335, 339, 356, 362 a 365), ale nedal se tím zlomit ve svých názorech. Roku 335337 našel útočiště v Trevíru u biskupa Maxima a další vyhnanství prožil v blízkosti Alexandrie. Snažil se také získat na svou stranu semiariány a smířit se s apolinaristy.

Katolická církev si jeho památku připomíná 2. května, ctí jej jako učitele církve a počítá jej mezi čtyři největší východní církevní otce. Východní církev ho obdařila titulem „otec ortodoxie“. Jeho hrob se nachází v kostele svatého Kříže v Benátkách.

UčeníEditovat

Hypotetické výroky o TrojiciEditovat

Atanázius učí, že Trojice nezávisí na Stvoření. Syn je stejně věčný jako Otec, plození syna nemá počátek v čase. Syn není zrozen kvůli stvoření, ale naopak, jsme stvořeni pro něho. Syn by tedy existoval spolu s Otcem, i kdyby nedošlo k stvoření.

Tyto hypotetické výroky zdůraznily transcendenci Boha vůči světu, přisuzují transcendenci Boha vůči světu. Přisuzují také tutéž transcendenci Otci i Synu, který pochází z Otcovy podstaty, a proto platí, že v Otci a Synu je jediné božství (Kristus je stejné podstaty s Otcem). Atanáš se také proslavil větou (která však nepochází od něj[zdroj?]), že „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem“ (De incarnatione 54).

„Východiskem jeho theologie byla zásadní úvaha: nemohli bychom být spaseni, kdyby se Bůh nebyl stal člověkem, kdyby tedy Kristus nebyl Bohem. Tím, že se logos (Slovo) jakožto Bůh spojil a sjednotil s lidskou přirozeností, zbožštil lidskou přirozenost. Překonav smrt svým vzkříšením, zneškodnil ji i pro nás. Duch svatý pak vychází z Otce skrze Syna.“[2]

Atanáš naopak není autorem tzv. Atanášova vyznání víry, nazývaného též vyznání Quicumque, které mu tradicí bylo připisováno.[3]

Učení o Duchu svatémEditovat

Atanáš se také jako první věnoval postavení Ducha svatého, které se objevuje v jeho Listech Seraphinových. Zde poprvé formuluje úplnou trinitární teologii a podrobně se zabývá Duchem Svatým stejně jako Synem. Duch je Tvor, patří k jedné a neměnné Trojici, která je jediným Bohem. Tento způsob jednání Trojice se týká jak stvoření, tak díla spásy. Duch svatý je homoúsios vzhledem k Otci i Synu. Stejně jako Syn je z Otce, tak také duch svatý je z Otce a zároveň vychází skrze Syna. Božství Syna a Ducha garantuje bezprostřední kontakt člověka s Bohem i skutečnost, že v díle zjevení a spásy se člověku skutečně daruje Trojjediný.

Árius proti AtanázioviEditovat

Arius (asi 250–336) byl Atanáziovým odpůrcem ve věci trinitologie. Jeho učení spočívalo na základě, že Syn byl Otcem zplozen a tudíž má svůj počátek. O Duchu svatém učil, že je tím prvním, koho Syn stvořil, protože Syn učinil všechny věci. Základ ke svým výrokům nalezl v Písmu (Mt 28,18; Mt 28,18; Mk 13,32; l K 15,28). Podstata sporu spočívala v tom, že Anastázius Boží jednotu zastával, a přitom rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Učil, že Syn byl zplozen. Arius odmítal zrození před věky a tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.

Boj proti ariánství byl Atanášovým životním posláním. V božství Ježíše viděl základ křesťanské víry, a proto pro něj arianismus představoval konec křesťanství. Toto božství bylo pro něj důležité, protože věřil, že na něm závisí spása člověka. Toto téma se objevuje v Promluvě o vtělení.[4] Čelil výhradám, že vtělení a ukřižování Božího Syna je nevhodné. Atanáš argumentoval tím, že jedině skrze toho, kdo stvořil svět, může být svět znovu obnoven a tato obnova mohla nastat jedině prostřednictvím kříže.

Když se Atanáš po nástupu imperátora Julíána Apostaty mohl vrátit do Alexandrie, neváhal svolat roku 362 koncil, kde obhajoval Nicejský koncil a tvrdě vystupoval proti arianismu. Atanáš napsal Tomus ad Antiochenos (List Antiochijským), v němž vyjevuje své teologické postoje. Podařilo se mu také na svou stranu získat mnoho biskupů, což nemalou mírou přispělo k porážce arianismu.

Porážka arianismuEditovat

Doktríně o Trojici dali definitivní podobu tři teologové z Kapadocie ve východní Malé Asii. A tím porazili arianismus. Stalo se tak koncem čtvrtého století. Byli to: Basil z Cesareje, jeho bratr Řehoř Nysánský a blízký Basilův přítel, Řehoř Naziánský. Přispěli k uspořádání slovníku o Trojici výrazy úsia pro jedinou podstatu Boží a hypostasis pro osoby Trojice. Tím, že kladli důraz na tři základní přirozenosti v jednom Bohu, očistili Nicejské vyznání víry od podezření ze sabelianismu, z něhož je podezírali umírnění. Trvali také důrazně na tom, že Duch svatý je také úsios.

Významné spisyEditovat

  • De incarnatione („O vtělení“, asi 318, ale možná i 362/363).
  • Contra gentes („Proti pronárodům“).
  • Contra Arianos („Proti ariánům“, promluvy, 336 nebo 356-358) – nejznámější a nejdelší protiariánské dílo.[4]
  • Různé Apologie (obrany) a dopisy – sem lze zařadit již zmíněné dílo O vtělení a také Promluvu proti Řekům.
  • Vita sancti Antonii („Život svatého Antonína“) – Atanášův nejslavnější spis. Svatého Antonína považoval za prvního mnicha a tato kniha pomohla šíření ideálu mnišského života hlavně na Západě. Byl velmi brzo přeložen do latiny a vedle tohoto překladu existuje také syrský a koptský. Antonín byl poustevník a organizátor poustevnických komunit. Toto dílo bylo napsáno na popud mnichů, kteří si přáli vědět, zda všechno, co se o něm vypráví, je pravda.
  • Velikonoční listy – tyto listy Atanáš každoročně posílal egyptským církvím k velikonočnímu čtení. Jeden z nevýznamnějších je jeho 39. list z roku 367, protože je v něm poprvé uveden seznam sedmadvaceti novozákonních knih.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Šmelhaus, Vratislav: Řecká patrologie, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1972, s. 114.
  2. ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. první. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství v Praze, edice Kalich, 1973. 501 s. S. 146. 
  3. Theofil.cz revue pro život z víry Quicumque - Athanášské vyznání víry
  4. a b Lane, Tony: Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996, s. 34, ISBN 80-85495-47-3.

LiteraturaEditovat

  • LANE, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-47-3. 
  • ŘÍČAN, Rudolf; MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. Praha: ÚCN v edici Kalich, 1973.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. ISBN 80-7192-304-4. 
  • ŠMELHAUS, Vratislav. Řecká patrologie. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1972. 
  • Pospíšil, C. V. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. str. 268–270. 590 s. ISBN 978-80-7195-465-1
  • Jedin, H. Malé dějiny koncilů. 1. nicejský koncil. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=209

Externí odkazyEditovat

Patriarcha alexandrijský (před rozdělením)
Předchůdce:
Alexandr I.
(328339)
(346373)
Atanáš
Nástupce:
Petr II.