Ami Boué

rakouský geolog

Ami Boué, vlastním jménem Amédée, (16. května 1794 Hamburk21. listopadu 1881 Vídeň) byl geolog francouzského původu, který žil převážně v Německu, Francii a Rakousku.

Ami Boué
Ami boué.jpg
Narození 16. března 1794
Hamburk
Úmrtí 21. listopadu 1881 (ve věku 87 let)
Vídeň
Alma mater Edinburská univerzita
Ocenění Wollastonova medaile (1847)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

 
Ami Boué (medaile Francouzské geologické společnosti od Georgese Deicha)

Narodil se v bohaté hugenotské rodině majitelů lodí a první vzdělání získal v rodném městě. V deseti letech osiřel a dále studoval v Ženevě a Paříži. Na univerzitě v Edinburghu získal v roce 1817 titul doktora medicíny. Svoje budoucí povolání si zvolili pod vlivem Roberta Jamesona, který tam vyučoval mineralogii a geologii. Ve Skotsku a na Hebridách také uskutečnil své první geologické expedice. Svoji práci zhodnotil v roce 1820, kdy vydal Geologický průzkum Skotska, ve kterém se zabýval zejména vyvřelinami.[1]

 
Etnografická mapa evropské části Osmanské říše (Ami Boué, 1847)

Po získání doktorátu se přestěhoval do Paříže (1817-1832), přičemž učinil vícero výprav do Itálie, Chorvatska, Uherska, Rakouska, Švýcarska, Německa a jinam. V roce 1830 se stal předsedou ustavujícího zasedání Francouzské geologické společnosti (Société Géologique de France) a od roku 1835 jejím prezidentem. V roce 1832 vydal Geologické a paleontologické paměti.[1]

Poté se trvale usadil v Rakousku. Mezi lety 1836 a 1839 uskutečnil několik velmi dlouhých cest po Balkáně. Nejdelší byla první, během níž v roce 1836 prozkoumal Rilu, údolí řeky Strumy, Pirin, Černý Drin a Ochridské jezero. Tuto část cesty uskutečnil s Augustem Viquesnelem, který vykonával práce topografa. Bez něj ještě téhož roku popsal Sofijskou kotlinu a Vitošu. V roce 1837 prozkoumal severní a jižní svahy Staré planiny od průlomu řeky Iskăr, přičemž zaměřil, že se se nachází na sever od Sofie,[p 1] až k Černému moři včetně toku Kamčiji. Dále popsal střední tok Tundži a prokázal, že Stará planina není propojena s pohořím Strandža. A následně změřil pohoří ve východní Thrákii. Poté se věnoval popisu řeky Marici a Hornothrácké nížiny, přičemž se dotkl východních svahů Rodop. Dále se zabýval pravým břehem Jižní Moravy a přilehlými pohořími, přičemž definoval jejich propojení s Jižními Karpaty. V letech 1838 a 1839 cestoval znovu s Augustem Viquesnelem po Albánii a Bosně. Společně vytvořili mapu Černé Hory (na sever od 42. rovnoběžky) a definovali pramen Jižní Moravy. Pokračovali po pravém břehu Ibaru a vytvořili mapu Kopaoniku.[2] Svoje poznatky z těchto cest shrnul Boué ve svém mistrovském díle Evropské Turecko; poznatky z geografie, geologie, přírodní historie apod.,[p 2] které vyšlo v Paříži v roce 1840.

Na svých cestách po Německu, Rakousku a jižní Evropě, studoval především různé geologické formace a stal se tak jedním z průkopníků geologického průzkumu. Na císařské akademii věd ve Vídni vydal zásadní články o geologii Balkánu. V roce 1847 obdržel Wollastonovu medaili.

DíloEditovat

  • Essai géologique sur l'Écosse; Paříž: Courcier, 1820
  • Mémoire géologique sur l'Allemagne; Paříž: Journal de Physique, 1822
  • Mémoires géologiques et paléontologiques; Brusel: F.-G. Levrault, 1832
  • Guide du géologue-voyageur; Brusel: F.-G. Levrault, 1836
  • La Turquie d'Europe ; observations sur la géographie, la géologie, l'histoire naturelle, etc.; Paříž: Arthus Bertrand, 1840

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Do té doby byl průlom na mapách zakreslován východně od Sofie.
  2. Dílo bylo vydáno v několika svazcích a lze je dohledat samostatně. První svazek se týká geologie, druhý etnologie.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ami Boué na francouzské Wikipedii. Tento článek čerpá z (anglicky) 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain).

  1. a b BOUÉ, Ami. Autobiographie du Docteur médécin Ami Boué, membre de l'Academie Impériale des Sciences de Vienne etc.: né à Hambourg le 16 mars 1794 et mort comme Autrichien à Vienne: Le seul survivant quoique l'ainé de-trois frères et d'une soeur. Vídeň: Ferdinand Ullrich, 11. 1879. 252 s. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. NIKOLOV, Todor. Ами Буе и Георги Златарски – две звезди в зората на българската геология. Списание на Българското геологическо дружество. Sofie: Българското геологическо дружество, 2004, roč. 65, кн. 1-3, s. 8-10. Dostupné online. (bulharsky) 

LiteraturaEditovat

  • CABANEL, Patrick. Dictionnaire biographique des protestants français de 1787 à nos jours. Tome 1: A-C. [s.l.]: Max Chaleil, 2015. 831 s. ISBN 978-2846211901. Heslo Ami Boué (Amédée, dit Ami), s. 414-415. (francouzsky) 
  • LAURENT, Goulven. Ami Boué (1794-1881): Sa vie et son oeuvre. Travaux du comité français d'histoire de la géologie [online]. COFRHIGEO, 1993 [cit. 2019-02-24]. Série 3e, T VII. Dostupné online. (francouzsky) 
  • NIKOLOV, Todor. Ami Boué (1794-1881) et la naissance de la géologie bulgare. Travaux du comité français d'histoire de la géologie [online]. COFRHIGEO, 1996 [cit. 2019-02-24]. Série 3e, T X. Dostupné online. (francouzsky) 
  • ZLATARSKI, Georgi. Бележки върху живота, пътуванията и трудовете на Ами Буе, академическа реч, четена пред преподаватели и студенти на Висшето училище на 8 ноември 1901 година от избрания за 1901/1902 учебна година ректор на Висшето училище. [s.l.]: Българското книжовно дружество, 1902. Dostupné online. S. 809-848. (bulharsky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat