Wikipedie

311. československá bombardovací peruť RAF

jednotka britského letectva, ve které za druhé světové války bojovali čeští piloti
(přesměrováno z 311. československá bombardovací peruť)

311. československá bombardovací peruť RAF (anglicky: № 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron) byla jednou ze čtyř perutí československého letectva v rámci britského královského letectva Royal Air Force. Jako jediná z nich byla bombardovací, přičemž zbylé tři perutě byly stíhací. Zpočátku peruť patřila k bombardovacímu velitelství (Bomber Command), později byla převedena k pobřežnímu velitelství (Coastal Command). K činnosti perutě v prvních letech patřily (zejména noční) nálety na německá, nizozemská, belgická a francouzská města a přístavy. V rámci činnosti u pobřežního velitelství se peruť zaměřovala především na hlídkové lety proti německému loďstvu, zejména proti ponorkám, nad Atlantikem, Biskajským zálivem a Severním mořem.

No 311 (Czechoslovak) Squadron RAF
311. československá peruť RAF
Znak 311. perutě
Znak 311. perutě
ZeměSpojené království Spojené království
Existence29. července 1940 až 15. února 1946
VznikRAF Honington
Zánik15. února 1946
Typbombardovací peruť
Funkcenoční bombardování
námořní hlídkování
Motto„Na množství nehleďte“
Nadřazené jednotkyRAF Bomber Command (1940–1942)
RAF Coastal Command (1942–1945)
Účast
VálkyDruhá světová válka
BitvyDruhá bitva o Atlantik
Letouny
BombardovacíVickers Wellington
Consolidated Liberator

Wellingtony 311. perutě měly kód KX a Liberatory kód PP. Na přelomu let 1942–1943 byla tato peruť vyhodnocena jako vůbec nejlepší jednotka Coastal Command.[1] 311. peruť během války zničila pět německých ponorek a potopila také lamač blokády MV Alsterufer, plující z Japonska s nákladem kaučuku.

Činnost perutě

editovat
 
Vickers Wellington Mk.I
 
Wellington Mk.IC, který po náletu na Boulogne omylem přistál na německém letišti,[2] Němci později testovali

311. bombardovací peruť byla založena 29. července 1940 na letecké základně Honington a byla jednou z perutí, které během druhé světové války bojovaly na straně Spojenců, v tomto případě jako československá složka v rámci britského vojenského letectva Royal Air Force.

Bomber Command

editovat

Prvních šest posádek dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940. Od 16. září 1940 byla peruť přemístěna na polní letiště East Wretham v hrabství Norfolk, kde byly postupně převeleny další posádky a na základně Honington tak probíhal už jen výcvik posádek. První bojovou ztrátou peruti byl Wellington L7788 (KX-E) Karla Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září nevrátil z náletu na Berlín. Letoun po zásahu flakem nouzově přistál v Nizozemsku. V polovině října 1940 jednotka utrpěla vážné bojové ztráty (například čtyři Wellingtony ztracené při náletu na Kiel a Brémy v noci z 16. na 17. října) a musela být od 22. října do 8. prosince 1940 vyňata z bojových operací, poněvadž byla bojeschopná pouze polovina stavu.

Peruť pak nadále operovala nad okupovanou Evropou, přičemž opakovaně napadala i francouzský přístav Brest, kde kotvila také těžká plavidla Kriegsmarine. Například v noci z 1. na 2. července 1941 se bombardéru Václava Kordy podařilo zasáhnout záď těžkého křižníku Prinz Eugen, přičemž bylo zabito 60 námořníků a loď byla dočasně neschopna plavby. Od počátku svého nasazení utrpěla naše jediná bombardovací peruť neúnosné ztráty, které činily třetinu jejího operačního stavu. Poslední bombardovací nálet peruť provedla v noci z 25. na 26. dubna 1942 na přístav Dunkerque. Poté byla převelena ke Coastal Command – pobřežnímu velitelství, kde plnila zejména úlohu ponorkových patrol v prostoru nad Biskajským zálivem, východním Atlantikem, Keltským mořem a Lamanšským průlivem.

V rámci bombardovacího velitelství peruť provedla 1029 bojových letů v délce 5192 operačních hodin, napadla 77 cílů, přičemž 19 strojů bylo sestřeleno, 20 bylo pro těžké poškození odepsáno a 33 bylo poškozeno lehce. Z 318 nasazených mužů celkem 94 padlo, 34 bylo zajato a přibližně 30 zraněno. Největší ztráty naší peruti způsobilo německé protiletadlové dělostřelectvo a noční operace stíhačů Luftwaffe.

Coastal Command

editovat
 
Liberator 311. perutě
 
Hořící lamač blokády MV Alsterufer

Během 28. až 30. dubna 1942 byla peruť redislokována do hrabství Antrim v Severním Irsku, kde proběhl její výcvik pro jiný druh bojové činnosti. U pobřežního velitelství měla peruť především provádět hlídkové lety, ničit hladinová plavidla, také ponorky, doprovázet a chránit spojenecké konvoje zásobovacích lodí. První cvičný hlídkový let pěti letadel v rámci Coastal Command proběhl 22. května 1942. Novým operačním sídlem perutě byla základna Talbenny v jihovýchodním Walesu – Pembrokeshiru, přičemž jednotka operovala zejména nad Biskajským zálivem a Atlantikem. Kromě nepřátelských ponorek se zde čeští a slovenští letci utkávali i s německými letouny Junkers Ju 88.

Prvním úspěchem bylo poškození ponorky U 106 typu IXB dne 27. července 1942, kterého dosáhl Wellington S/Ldr. Josefa Stránského. První potopenou ponorkou byla U 578 typu VIIC, potopená posádkou F/O Josefa Nývlta. V květnu 1943 byla peruť vyňata z bojových operací a místo Wellingtonů začala létat s výkonnějšími bombardéry Consolidated Liberator. Do boje se vrátila až koncem srpna. Dne 10. listopadu 1943 se Liberator BZ774 (D) velitele F/Sgt. Otakara Žanty podílel na potopení ponorky U 966 typu VIIC. Dne 27. prosince 1943 se posádce P/O Oldřicha Doležala (Liberator BZ796, H) podařilo potopit lamač blokády MV Alsterufer o 2729 BRT, který z Japonska dopravoval cenný náklad pro Německo velice nedostatkového kaučuku. Dne 24. června 1944 Liberator FL961 (O) F/O Jana Velly, s pomocí torpédoborců HMS Eskimo a HMCS Haida, potopil ponorku U 971 typu VIIC.

Počátkem srpna 1944 se peruť přesunula na sever na základnu Tain v severním Skotsku a začala operovat nad Severním mořem. Dne 29. října 1944 se dva Liberatory FL949 F/O Josefa Pavelky a BZ723 S/Ldr. Aloise Šedivého, DFM podílely na potopení ponorky U 1060 typu VIIF.[3]

U Coastal Command provedla 311. peruť celkem 2084 bojových letů, při kterých napadla 33 ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila. Celkem 16 strojů (6 Wellingtonů a 10 Liberatorů) bylo v boji ztraceno a dalších 27 (16 Wellingtonů a 11 Liberatorů) bylo těžce poškozeno. V boji padlo 104 letců a 29 jich bylo vážně raněno. Posádky si připsaly 4 jisté sestřely, 3 pravděpodobné a 14 poškozených nepřátelských letounů.

Operační činnost perutě byla ukončena 4. června 1945, poté působila při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působila v rámci Transport Command). Peruť byla oficiálně rozpuštěna k 15. únoru 1946. Již 15. ledna se velitelství perutě stalo základem velitelství 6. letecké divize a velitelství letek se staly velitelstvími Leteckých pluků č. 24 a 25 obnovovaného Československého letectva.[4]

Přehledy

editovat

Velitelé

editovat

řazeno dle časové posloupnosti

(zpočátku byly velitelské role dublovány)

  • W/Cdr. J. F. Criffiths, DFC (27. červenec 1940 až 15. listopad 1940)
  • W/Cdr W. S. Simonds (15. listopad 1940 až 24. únor 1941)

Používané stroje[5]

editovat

Ztráty létajícího personálu[6]

editovat
  • padlých: 250
  • zajatých 35

Základny[5]

editovat
  • Honington, Suffolk (29. 7. 1940 – 16. 9. 1940)
  • East Wretham, Suffolk (16. 9. 1940 – 28. 4. 1942)
  • Aldergrove, Antrim (28. 4. 1942 – 10. 6. 1942)
  • Talbenny, Pembrokeshire (10. 6. 1942 – 26. 5. 1943)
  • Beaulieu, Hampshire (26. 5. 1943 – 23. 2. 1944)
  • Predannack, Cornwall (23. 2. 1944 – 9. 8. 1944)
  • Tain, Highland (9. 8. 1944 – 4. 6. 1945)

Někteří příslušníci jednotky

editovat

řazeno abecedně, podle příjmení, mimo psa

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. Část 1. Praha: Ares, Naše vojsko, 2003. ISBN 80-206-0668-8, ISBN 80-86158-36-5. S. 88. 
  2. ↑ KUDRNA, Ladislav. Českoslovenští letci v německém zajetí 1940-1945. Praha: Naše Vojsko, 2005. ISBN 80-206-0778-1. Kapitola Rok 1941, s. 52. 
  3. ↑ OSOLSOBĚ, Jiří. Zbylo nás devět. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. ISBN 80-206-0207-0. Kapitola VII, s. 200–206. Autor letěl jako druhý pilot v posádce Josefa Pavelky. 
  4. ↑ FIDLER, Jiří; RAJLICH, Jiří. Soumrak králů vzduchu: Československé vojenské letectvo 1945-1950. 1. vyd. Praha: Ares, 2000. 106 s. ISBN 80-86158-24-1. Kapitola 2. Vývoj organizační struktury vojenského letectva, s. 29–30. 
  5. ↑ a b Podle údajů na stránce http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html.
  6. ↑ Čísla o ztrátách jsou v různých pramenech uváděna rozdílně; zde podle http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html
  7. ↑ podplukovník in memoriam Václav Černý | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2024-10-02]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • RAJLICH, Jiří; SEHNAL, Jiří. 311th (Czechoslovak) Bomber Squadron RAF. HPM. 1993, roč. III, čís. 8, s. 17–20. ISSN 1210-1427. 
  • VILD, Miroslav. Osud byl mým přítelem, 1988, Naše vojsko, 192 s, Edice Eso (Edice statečnosti a odvahy)
  • ČEJKA, Eduard. Zlomená křídla, 1 vydání 1968, 2. vydání 1991, Naše vojsko, 296 s
  • BUŠTÍK Marian, VANČATA, Pavel, Poslední let Wellingtonu T2624 (Válečný deník Sgt Otakara Janůje, radiotelegrafisty 311. čs. bombardovací perutě RAF), Svět křídel, 2018, 218 stran. ISBN 978-80-7573-043-5.

Související články

editovat

řazeno abecedně

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=311._československá_bombardovací_peruť_RAF&oldid=24408776“