Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

mezinárodní smlouva

Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (anglicky Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, rusky Заключительный Акт Совещания по безопасности и сотрудничеству в Европе) je výsledný dokument jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Byl podepsán nejvyššími představiteli třiceti pěti států světa 1. srpna 1975 v Helsinkách. Jeho podpisem skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE.

Územní ztráty Německa po druhé světové válce

Závěrečný akt KBSE je považován za významný krok ke snížení napětí studené války a diplomatické vítězství Sovětského svazu v jeho snaze o upevnění územních a politických zisků vyplývajících z druhé světové války (zejména uznání existence NDR, hranice na Odře a Nise a sovětských územních zisků v bývalém Východním Prusku a na území dnešní Litvy) výměnou za závazky v oblasti lidských práv, které Sovětský svaz stejně nemínil dodržovat.[1]

V Československu vzniklo v důsledku přijetí lidskoprávních závazků a jejich nedodržování státní mocí hnutí Charta 77.

ObsahEditovat

Závěrečný akt obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zúčastněnými státy a dále se věnuje záležitostem týkajícím se uplatňování některých z těchto zásad.

Uvedené zásady jsou:

  1. svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
  2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
  3. neporušitelnost hranic,
  4. územní celistvost států,
  5. pokojné urovnávání sporů,
  6. nevměšování do vnitřních záležitostí,
  7. respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
  8. rovná práva a sebeurčení národů,
  9. spolupráce mezi státy, a
  10. poctivé plnění závazků mezinárodního práva.

ÚčastníciEditovat

Závěrečný akt KBSE podepsali nejvyšší představitelé těchto třiceti pěti států (v abecedním řazení):

  1.   Belgie
  2.   Bulharsko
  3.   Československo
  4.   Dánsko
  5.   Finsko
  6.   Francie
  7.   Irsko
  8.   Island
  9.   Itálie
  10.   Jugoslávie
  11.   Kanada
  12.   Kypr
  13.   Lichtenštejnsko
  14.   Lucembursko
  15.   Maďarsko
  16.   Malta
  17.   Monako
  18.   Německá demokratická republika
  19.   Německá spolková republika
  20.   Nizozemsko
  21.   Norsko
  22.   Polsko
  23.   Portugalsko
  24.   Rakousko
  25.   Rumunsko
  26.   Řecko
  27.   San Marino
  28.   Sovětský svaz
  29.   Spojené království
  30.   Spojené státy americké
  31.   Svatý stolec
  32.   Španělsko
  33.   Švédsko
  34.   Švýcarsko
  35.   Turecko

ReferenceEditovat

  1. Durman (1998), str. 167.

LiteraturaEditovat

  • DURMAN, Karel. Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Praha: Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. ISBN 80-7184-672-4. 

OdkazyEditovat