Wikipedista:Mozzan/Pískoviště

Fašodská krize byla vyvrcholením britsko-francouzského konfliktu o horní Nil.

PozadíEditovat

Získání dominantního britského vlivu v EgyptěEditovat

 
Rok 1869, první lodě proplouvají Suezským kanálem

Po politickém a hospodářském rozmachu Egypta v první polovině 19. století se začal v zemi stále více projevovat sílící vliv evropských velmocí, snažících se prosadit v zemi vlastní zájmy. Významným bodem  tomto vývoji byla stavba Suezského kanálu, inicializovaná francouzským konzulem Ferdinandem de Lessepsem. Roku 1969, po deseti letech stavby, byl Suezský kanál úspěšně dokončen, čímž vyvstala pro londýnskou vládu nová výzva k udržení svého význačného postavení v Indii a okolních oblastech. Pro úspěšnou koloniální kontrolu a bezpeční svých kolonií v oblasti Indického oceánu bylo třeba především držet dohled nad strategickými námořními cestami, případně přístavy v jejich oblízkosti. V tehdejší době již ovládala zejména dva – Gibraltar a Aden.[1] K zachování statu quo na světových mořích se nyní stal důležitým i Suez.[2] K tomuto rozhodnutí nedospěly britské vládní kruhy ihned, vykrystalizovalo až postupným vývojem. Předně díky mnohem kratší vzdálenosti se Suez stal důležitou spojnicí mezi Británií a Indií, přičemž až tři čtvrtiny lodí plujících touto cestou se plavily pod britksou vlajkou. Vhodná situace pro ovládnutí průplavu nastala po prusko-francouzské válce v letech 1870-1871, kdy byla Francie na mezinárodním poli značně oslabena. Do Egypta přijížděli britští podnikatelé, agenti, finančníci a další zástupci britských zájmů. Za jejich působení se Británii úspěšně dařilo podkopávat francouzské postavení v rámci Egypta a tedy i Suezského kanálu.[2] Londýnské vládě v tomto usílí napomohly i egyptské finanční nesnáze, které byly úzce spjaty mimojiné právě s budováním průplavu  Suezu. Ze 400 000 akcií kanálu se zdaleka nepodařilo prodat všechny a egyptský vládce, chedív Muhammad Saíd, byl nucen zbylé akcie odkoupit, na což si vzal od Velké Británie půjčku. Jeho nástupce Ismaíl se později tak zadlužil, že byl nucen v roce 1875 vyhlásit státní bankrot, čehož využily evropské mocnosti a skrze Komise pro egyptský dluh byla v zemi zavedena mezinárodní kontrola Velké Británie, Francie, Itálie, Německa a Rakousko-Uherska. V této chvíli využily britské politické špičky svojí šance. V listopadu 1875 nabídl britský ministerský předseda Benjamin Disraeli odkoupit zbývajících 176 000 kusů akcí v egyptském držení.[1] Chedív, nadále ve finanční tísni, na dohodu přistoupil. Koupí takřka polovičního podílu průplavu se Velká Británie úspěšně zmocnila finanční kontroly nad touto nově vybudovanou námořní cestou.[3] Disponujíc Maltou a od roku 1878 i Kyprem si navíc držela silnou pozici i v rámci středomořské trasy k Suezu.[2]

 
Bombardování Alexandrie roku 1882

Kontrola nad průplavem nicméně neznamenala i bezpečnou kontrolu Egypta, tedy celého zázemí suezské námořní cesty. Doplnit Valkoun 2007 - Súdán Největší vliv na chod mezinárodní finanční kontroly měla Francie, silnou pozici si skrze své spojence Itálii a Rakousko-Uhersko udržovalo i Německo.[1] Definitivní upevnění britské moci v Egyptě nastalo až během událostí z roku 1882. V té době se proti vládě Ismaílova syna Tawfíqa vzbouřila egyptská armáda,[4] podporovaná do velké míry i civilním obyvatelstvem.[5] Velká Británie i Francie považovaly tento vývoj v Egyptě za hrozbu finančním zájmům obou států. Důsledkem toho 11. července 1882 provedla britská flotila o síle devíti jejích největších lodí útok na egyptský přístav Alexandrii. Původně se k této akci měla přidat i Francie, nicméně členové francouzského parlamentu se obávali, že vojenská expedice oslabí jejich pozice v Evropě, zejména v ohledu vůči Německu.[6] Parlament tak odmítl útok na Egypt podpořit, čímž zároveň vyhlásil nedůvěru francouzské vládě Charlese de Freycineta. Ta důsledkem toho padla a zatímco se ve Francii odvíjela nová politická krize, pokračovala Velká Británie ve vojenské operaci proti egptské vládě sama.[7][pozn. 1] V srpnu byl dobyt Suez, a po britském vítězství v bitvě u Tel al-Kábiru kapitovala 15. září Káhira. Egypt se napevno ocitl v britské moci.[1] Trvalá britská přítomnost v Egyptě, jakkoliv se opakovaně Britové snažili ujistit veřejnost i ostatní státy, že okupace byla vynucena průvodními okolnostmi a je pouze dočasná,[pozn. 2] silně poškodila britsko–francouzské vztahy, na druhou stranu byla zajištěna hlavní námořní cesta potřebná k úspěšné kontrole britského koloniálního impéria.[9]

Postup Velké Británie a Francie v rámci koloniální expanze v AfriceEditovat

Dobytí Egypta zapříčinilo mohutný vzestup stoupenců imperiální politiky v Británii.[10] Tito lidé, vedení Cecilem Rhodesem, významným koloniálním podnikatelem a politikem, vytvořili plán spojení britských koloniálních držav od Kapského města po Káhiru. S podobným schématem přišli rovněž i Francouzi, kteří hodlali spojit své africké državy v jeden souvislý pás mezi Atlantikem a Rudým mořem. Obě tyto koncepce zahrnovaly i oblast Súdánu a především řeky Nilu, která tvořila životní tepnu pro Egypt.[pozn. 3] V posledních dvou dekádách 19. století se tak pozornost britského ministerstvo zahraničí zaměřila v rámci Afriky tímto směrem. Zatímco povodí řeky Kongo, kam rovněž směřoval britský zájem, měl pro Brity spíše ekonomický význam,[12] představoval Nil spolu s Egyptem jednu z nejdůležitějších britských držav v Africe. Britským cílem tedy bylo zabránit jakékoliv jiné evropské mocnosti, především Francii, v získání nilského povodí.[12] Naopak Francie byla silně motivována tuto oblast ovládnout mimo jiné i proto, že mohla využít držení části Nilu jako významný nátlakový prostředek při jednáních o postavení Egypta, především pak o jeho vyklizení.[13][12] Obě velmoci, následované dalšími evropskými státy, se snažily využít událostí následujících let k získání kontroly nad Nilem a přilehlými oblastmi.

Proč se strachovat o taková pustá místa? [...] Nesmí se zapomenout, že přítoky Nilu jsou s Egyptem spjaty tak úzce jako kořeny se stromem.
— Winston Churchill[12][pozn. 4]

Mahdisté, Emin Paša a Konžský svobodný státEditovat

 
Emin Paša, egyptský guvernér Equatorie v 80. letech 19. století

Sir Henry Percy Anderson, který řídil v posledních dekádách 19. století politiku britského ministerstva zahraničí v Africe, nepovažoval projekt propojení Egypta s Káhirou souvislým pásem území za bezprostředně důležité a spíše se zameřil na expanzi v rámci Nilu, umožňující bezpečnou držbu Egypta.[12] Roku 1885 se tento muž podílel na vytvoření Svobodného konžského státu, který byl jakožto rozsáhlé narázníkové pásmo trnem v oku především Francii. Belgický král Leopold II., v jehož osobním vlastnictvím se tento nově vzniklý státní útvar nacházel, neváhal dále rozšiřovat území pod svou kontrolou. Jednou  příhodných oblastí pro expanzi bylo právě území horního Nilu.[12] Celý tento vývoj byl do značné míry ovlivněn i událostmi v Súdánu, který byl do počátku 80. let 19. století pod egypstkou kontrolou. Vinou finanční a politické krize v Egyptě se postavení zdejší správy oslabilo, což umožnilo úspěšné vypuknutí povstání pod vedením Ahmada bin Abdulláha, zvaného Mahdí. Tomu se podařilo do roku 1885, kdy byly ze země vyhnány, popřípadě pobity, poslední britské a egyptské jednotky, vybudovat  Súdánu takzvanou Mahdího říši, která zde existovala až do roku 1898.[15] Zatímco se egyptská vláda v Súdánu postupně hroutila, v jeho jižní části[pozn. 5] v provincii zvané Equatoria, nadále udržoval alespoň formální vládu její guvernér Emin Paša, vlastním jménem Eduard Schnitzer. Britové, nahlížející na nově vzniklý súdánský státní útvar jako na vhodnou ochranu proti koloniální expanzi konkurenčních mocností v oblasti, se se ztrátou Súdánu záhy smířili[10] a nepovažovali ani za možné udržet vzdálenou provincii, již od Egypta odděloval mahdistický stát. Souhlasili proto se zorganizováním expedice pod hlavičkou Britské imperiální východoafrické společností vlastněné Williamem MacKinnonem. Do čela výpravy se postavil zkušený cestoval Henry Morton Stanley, jemuž se podařilo proniknout africkým kontinentem až k Eminovým pozicím. Přes pašovu neochotu jej následně v prosinci 1889 dopravil k pobřeží Indického oceánu.[12][pozn. 6]

První pokusy o koloniální expanzi k Hornímu NiluEditovat

 
Belgický král Leopold II.

Odchod egyptského guvernéra z Equatorie se snažil využít Leopold II. k rozšíření území konžského státu na sever směrem k nilskému údolí. Dne 24. května 1890 uzavřel Svobodný konžský stát s Britskou imperiální východoafrickou společností takzvanou MacKinnonovu dohodu, na základě níž získal belgický král území mezi na západ od Albertova jezera a Enklávou Lado, což představovalo vhodný výchozí bod k další expanzi do nilského povodí.[17] Na oplátku měla Velká Británie získat úzký pruh území spojující jižní okraj Edwardova jezera a severní pobřeží jezera Tanganika, což by teoreticky umožňovalo vybudovat železniční spojení mezi Kapskem a Káhirou. Významným proponentem tohoto plánu byl Cecil Rhodes, přes jeho vliv a náléhání na britskou vládu však tento projekt neuspěl.[16] Jak Anderson, tak britský premiér a ministr zahraničí markýz Salisbury považovali vzhledem k nepřátelskému německému postoji k severojižnímu koridoru tuto smlouvu za nepraktickou a londýnská vláda jí následně odmítla.[17][16] Tento postup byl umocněn o dva měsíce později uzavřením Heligolandské dohody s německou vládou, v rámci níž získala Británie výměnou za malý ostrov Heligoland nacházející se u břehů Německa uznání britského protektorátu nad východoafrickým Zanzibarem, sultanátem Witu a britskými zájmy v Ugandě.[17][pozn. 7]

Přes ztroskotání dohody s Británií se Leopold II. rozhodl vyslat do oblasti mezi Albertovým jezerem a Enklávou Lado početnou expedici pod vedením svého poradce van Kerckhovena,více o Kerckhovenovi která měla za cíl dostat se do povodí Konga a následně k Nilu.[17] Ve stejnou dobu vyslal francouzský guvernér kolem oblasti Konga de Brazza výpravu v čele s Victorem Liotardem,Více o Liotardovi která měla za cíl upevnění francouzské pozice v okolí jezera Čad, jež měla být zajištěna zabezpečením přístupů k Nilu. Ačkoliv i Británie ústy britského ministerského předsedy Salisburyho v této chvíli protestovala proti belgickému postupu, Leopold se cítil být mnohem více ohrožen Francií než případným britským zákrokem a rozhodl se za dané situace britské námitky ignorovat.[13] Vzhledem k možnosti přímého střetu navázal král v roce 1892 diplomatická jednání s Francií, která se ale kvůli neochotě francouzské strany najít kompromis protahovala a nepřinášela uspokojivý výsledek. Koncem dubna 1894 zasáhla do sporu mezi Francií a belgickým králem Velká Británie, která tajně vyslala do Bruselu diplomata Jamese Renella Rodda.[pozn. 8] Tomu se podařilo dohodnout s Leopoldem II. novou smlouvu, na základě níž získal král do konce svého života pod správu levý břeh Nilu sahající na severu až k Fašodě, na západě pak ke 30° východní délky. Vytvořilo se tak nové nárazníkové pásmo, chránící povodí Nilu před postupem francouzských expedic. Britům byl zároveň přislíben koridor podobný koridoru pro spojení jižních a severních afrických kolonií, podobně jako bylo stanoveno v MacKinnonově smlouvě z roku 1890.[17][pozn. 9]

Vyhlášení výsledků tajných britsko-belgických jednání se stala v Evropě senzací. V zápětí vystoupili s rozhořčenými protesty Francie a Německo. Díky společnému tlaku obou velmocí musel belgický král ustoupit – nejdříve se rozhodl zrušit článek smlouvy týkající se severojižního koridoru procházejícího přes jeho území, poté se podvolil i Francii a vzdal se nároku na Bahr al-Ghazál, čímž zůstala cesta k povodí Nilu pro Francouze nadále volná.[17] Bližší spolupráce mezi Francií a Německem přišla britským vládní špičkám příliš nebezpečná.[18] Protože však na základě doporučení Percyho Andersona nehodlaly získávat si náklonnost Francie jinými územními ústupky v Africe, britská vláda se rozhodla situaci nezhoršovat a umožnila Leopoldovi obě části smlouvy zrušit.[17] Belgickému králi zůstala z původních zisků jen Enkláva Lado, pronajatá na dobu jeho života. Protože se záhy nato ponořil Konžský svobodný stát do hluboké finanční krize, nezbývalo Leopoldovi než později převést celé jeho území pod správu belgické vlády, čímž se jeho možnosti zasahování v oblasti podstatně omezily. Francie tak obnovila svou šanci získat povodí Nilu pod svou kontrolu.[17]

Itálie a EtiopieEditovat

 
Etiopský císař Menelik II.
 
Výjev z bitvy u Aduy

Vedle postupu k nilskému toku ze západu se Francouzům rýsovala možnost využít přístupu přes pobřeží Rudého moře, kde měli od roku 1862 v držení opěrný bod zvaný Obok. Roku 1887 započali s budováním další základny pro šíření francouzského vlivu v Džibuti. Udržovali taktéž kontakty s etiopským státem, kde od roku 1889 vládl císař Menelik II. Francouzská vláda se mimo jiné snažila především o získání koncese na výstavbu železnice z Džíbútí do hlavního etiopského města Addis Abeby, připadně dále k hranicím se Súdánem.[11] Z dalších koloniálních států se snažila v Etiopii uplatnit i Itálie, která měla na pobřeží Rudého moře taktéž svou kolonii, známá od roku 1890 pod názvem Eritrea.[19] Roku 1889 Italská vláda uzavřela s Menelikem po jeho nástupu na trůn mírovou dohodu, na základě níž si přisvojovala právo vyhlásit nad Etiopií protektorát. Italské snahy o koloniální expanzi přišly Britům vhod – na jaře 1891 podepsaly britská i italská vláda ddvě dohody, na základě níž si rozdělily sféry vlivu v oblasti východní Afriky, přičemž Itálie se zavázala nepřekračovat vymezené hranice dále na západ směrem k Nilu, zatímco Británie uznala italské nároky na Etiopii.[11] Itálie si však svůj předpokládaný vliv v Etiopii nedokázala prosadit. Předně si Menelik II. od roku 1891 za podpory Francie a jejího spojence Ruska oficiálně nárokoval oblasti takzvané „Staré Etiopie“, táhnoucí se od Viktoriina jezera na jihu až po súdánský Chartúm na severu.[pozn. 10] Odmítal také uznat italské nároky na vyhlášení etiopského protektorátu[pozn. 11] a roku 1894 udělil společnosti financované francouzskými kruhy koncesi na stavbu železnice z Džibuti do etiopského Hararu. Británie na tento vývoj odpověděla dvěma protitahy – uzavřela dohodu s Itálií o vymezení sfér vlivu v Somálsku a zároveň iniciovala jednání s belgickým králem Leopoldem II. z roku 1894, která však nemohla být pro odpor Německa a Francie ve vsýledku prosazena.[13]

Itálie se pokusila rozhodnout konflikt silou – dne 26. září 1895 přistál v rudomořském přístavu Massawě italský generál Baratieri,[22] aby se postavil do čela italského expedičního sboru, který se poté vydal na pochod do nitra Etiopie. Menilek se s francouzskou podporou na tento útok dokázal připravit[pozn. 12] a záhy po italském útoku dokázala etiopská vojska, čítající zhruba 100 000 mužů,[22] dobýt několik vítězství. Vrchol bojů přinesla bitva u Aduy z 1. března 1896, v níž bylo 15 000 italských vojáků drtivě poraženo etiopskými silami.[24] Na 6 000 vojáků bylo zabito, 1 482 zraněno a 1 800 vzato do zajetí. Tento debakl vedl nejen k zachování etiopské nezávislosti a k pádu italské vlády, ale i k potvrzení přesvědčení britských vládnoucích špiček, že je třeba získat povodí Nilu pod svou přímou kontrolu. Mimoto se italské pozice při hranicích s Mahdího říši ocitly pod chalífovým útokem. Do ohrožení se dostala především pevnost Kassala, kterou oblehla armáda mahdistů čítající na 10 000 vojáků.[25] Necelých 14 dní po bitvě u Aduy tak dostal vrchní velitel egpytské armády Horatio Kitchener rozkaz zahájit vojenskou výpravu na jih proti Mahdího říši.[26]

Průběh incidentuEditovat

Marchandova výprava a další pokusy o dosažení NiluEditovat

Jednání o výpravě k Nilu se ve Francii rozběhla v polovině července 1895. Kapitán Jean Baptiste Marchand, který již měl zkušenosti z koloniálních bojů v Africe, po jednáních s Gabrielem Hanotauxem něco o Hanotauxovi předestřel francouzskému ministrovi kolonií Émilu Chautempsovi na podzim téhož roku plány na zorganizování výpravy k Nilu. Ty byly následně schváleny ministrem zahraničí Marcellinem Berthelotem.[pozn. 13] O více jak půl roku později, v červnu 1896, se Marchand vydal na měsíc trvající cestu do Loangu ve Francouzském Kongu.[27] Zde se dozvěděl, že oblast kolem dolního toku Konga byla zasažena povstáním Afričanů, takže na cestu mohl vyrazit až v březnu 1897, když se jí podařilo úspěšně potlačit. Se šesti francouzskými důstojníky[pozn. 14] a více jak stovkou Senegalců se vydal na cestu územím Konga a horní Ubangi, kde mohl počítat s belgickou podporou.[30][pozn. 15] V srpnu výprava překročila konžsko-nilské rozvodí a o téměř o rok později, 10. července 1898, dosáhla Fašody, vzdálené od Brazzaville asi 3000 kilometrů. Zde na zříceninách staré egyptské pevnosti vztyčil Marchand francouzskou vlajku.[27]

 
Marchandovo zpodobnění v dobovém tisku

Marchandova výprava však zdaleka nebyla jediná, která se pokoušela získat přístup k nilskému toku. Předně operovaly u Nilu dvě beglické expedice, vyslané Leopoldem II. v roce 1896. Belgičané rovněž vybudovali na horním Nilu systém pevnůstek obsazených 3000 muži.[31] Rovněž Francouzi usilovali o dosažení Nilu ze západu uspořádáním výpravy přes etiopské území. V důsledku toho se francouzská vláda snažila dále si naklonit etiopského císaře Menelika II. Na konci roku 1896 darovala Menelikovi 100 000 pušek a 2 miliony nábojů, načež císař uzavřel s francouzským vyslancem Léoncem Lagardem dvě smlouvy, na základě níž si Francie a Etiopie rozdělily sféry vlivu v oblasti horního Nilu.[pozn. 16] Zároveň se výměnou za jeho pomoc vzdali části svého území v Somálsku.[20] To jim umožnilo vyslat s etiopskou pomocí tři výpravy vedené Clochettem, Bonvalotem a princem Jindřichem Orleánským. Organizace výprav však narážela na překážky, které jejich postup zdržovaly. Kromě neshod mezi francouzskými vůdci výpravy do projektu zasahoval i Menelik II.[31] Etiopský panovník Francouzům nedůvěřoval a rozkázal svým služebníkům mařit přípravy jejich výprav na cestu. Zároveň nadále komunikoval i s Brity, kteří, obávaje se potvrzených kontaktů Menelika s mahdisty, vyslali v dubnu 1897 do Addis Abeby vedoucího zpravodajského oddělení egyptské armády Reginalda Wingatea a zkušeného diplomata Rennella Rodda.[20] Ti vyjednali s Menelikem smlouvu, v níž se císař výměnou za postoupení několika tisíc čtverečních mil somálského území Brity a bezcelní obchod skrz britský přístav Zeila zavázal zamezit zásobování mahdistů přes etiopské území. Ale ani tuto smlouvu nehodlal výrazněji plnit – až do pádu Mahdího říše udržoval císař s mahdisty přátelské vztahy, protože pro Menelika představovali nejjistější obranu proti případné koloniální expanzi ze západu.[32]

Z francouzských průzkumníků se nakonec pouze Bonchampsovi, který nahradil zesnulého Bonvalota, podařilo v říjnu 1897 dostat 150 km daleko od Fašody, poté se však výprava musela vrátit. Cestou zpět narazila na desetitisícovou etiopskou armádu pod vedením Dedjama Tessama, doprovázeného Rusem Artamanovem. Z Bonchampsovy výpravy se k tomuto vojsku připojili dva muži – důstojník Faivre a malíř Potter. Po značném úsilí a překážkách se podařilo etiopské výpravě 22. června dosáhnout Nilu, kde vyčkávala na příchod Marchandovy expedice ze západu. Protože ta ještě nedorazila, zbylo oficiálně prohlásit toto území francouzským na Potterovi a Faivrovi. Protože však první z mužů trpěl zimnicí a druhý neuměl plavat, úkolu vztyčit na ostrůvku uprostřed řeky francouzskou vlajku se zhostil Rus Artamanov.[33] Mezitím zpráva Renella Rodda o situaci v Etiopii donutila Brity jednat a pokusit se předejít případnou francouzskou expedici do údolí Nilu.[20] Britský ministerský předseda Salisbury pověřil plukovníka Jamese MacDonalda zorganizováním výpravu, která měla dorazit k Nilu ještě před Francouzi. MacDonald dostal instrukce 9. června 1897, avšak povstání jeho súdánských oddílů v Ugandě v září 1897 jakoukoliv výpravu až do uklidnění sitauce v dubnu 1898 znemožnilo. V té době byl již nicméně rozkaz k vyslání výpravy zrušen.[20]

Britské dobytí SúdánuEditovat

Jakkoliv byla italská prohra u Adwy významným impulsem pro uspořádání britského tažení do Súdánu, v rozhodnutí britské vlády hrály roly další významné faktory. Prvním významným bodem byla hospodářská prosperita Egypta, jež byla dosažena za pomoci ekonomických a administrativních reforem lorda Cromera (vlastním jménem Evely Baring). Tento vývoj silně kontrastoval se Súdánem pod vládou mahdistů, který se pravidelně ocital na pokraji hladomoru.[25] Další problém představovaly především franocuzské snahy o proniknutí do súdánského prostoru, protože zhroucení mahdistického státu způsobeného francouzským postupem by zároveň znamenalo i zlikvdiování nárazníkového pásma mezi britským Egyptem a územím ostatních mocností a ve svém důsledky by mohlo vést k přímému ohrožení britského panství v Egyptě. Další významný krok k uspořádání výpravy souvisel s odchodem Gladstona z úřadu britského premiéra a jeho nahrazení markýzem ze Salisbury, pevného zastánce imperiální expanze.[25] Pro Británii této doby byl i typický silný vliv veřejného mínění, jež se postavilo za rozhodnější postup v oblasti horního toku Nilu.[25] Ačkoliv Salisbury měl připroven pro získání Súdánu jiný plán, sled událostí donutil britskou vládu rázně zakročit.[25] Porážka italské armády u Adwy znamenala silné oslabení pozic britského spojence a naopak posílení Francie vlivu v regionu, jenž byl zajištěn jejími smlouvami s etiopským císařem Menelikem II. Útok podél Nilu měl odpoutat mahdistické síly od Kassaly a zároveň získat pro Egypt (a tedy pod britskou kontrolu) další oblasti ležící podél Nilu.[34]

 
Evelyn Baring, první earl z Cromeru

Celá akce byla oficiálně plánovaná jako čistě egyptský podnik. Egyptský stát měl nést celé finanční břemeno expedice a po cleou dobu měly v poli operovat výlučně egyptské jednotky,[pozn. 17] protože Salisbury nebyl ochoten podílet se jakoukoliv měrou na egyptských finančních nákladech. Uspořádání expedice bylo umožněno právě natolik úspěšným rozvojem Egypta, že dříve chronicky zadlužená země nyní při plánování rozpočtu vykazovala přebytky. Ty se ovšem daly uvolnit pouze se souhlasem mezinírodní Komise (?) pro správu dluhu, v níž měly zastoupení Velká Británie, Německo, Itálie, Rakousko-Uhersko, Francie a Rusko. Navzdory odporu Francie a jejího spojence Ruska se podařilo získat během jednání komise dostatek financí na uspořádání tažení.[34] Zorganizováním výpravy byl pověřen vrchní velitel egyptské armády (s titulem sirdár) sir Horatio Kitchener. Jeho hlavním cílem bylo získání města Dongoly. Boje proti mahdistickým silám byly vedeny moderním způsobem, postup podél Nilu byl založen na budování železniční sítě určené pro zásobování armády a pozemní vojsko bylo později rovněž podporováno dělovými čluny.[35] Po vítězném střetnutí u Firketu v červnu 1896 a přes epidemii cholery a záplavy, jež Kitchenerovu armádu postihly, se podařilo 23. září 1896 obsadit prakticky bez boje Dongolu. Následně siradrova armáda postoupila k městu Merawi a rozestavila zde ležení.[36] Namísto cesty podél Nilu se Kitchener tentorkát rozhodl postupovat dále od Dongoly, ale vybudovat železnici vedoucí skrz Núbijskou poušť mezi Wádí Halfou a městem Abú Hámid, čímž by se nejen zlevnila její stavba, ale tento krok by umožnil zaútočit na slabý článek v obranném postavení mahdistů. Ti takový postup nepředpokládali a Abú Hámid tedy nijak silně neopevnili.[37]

 
Mapa politické situace ve střední a východní Africe během Fašodské krize
 
Výjev z bitvy u Ummdurmánu – chalífa opouští armádu po prohrané bitvě

Kitchenerův plán přinesl úspěch – 7. srpna 1897 se podařilo dobýt Abú Hámid a následně obsadit Berberu.[38] Pod vlivem zpráv o vítězném postupu a díky Cromerovu jednání se podařilo přesvědřit britský vládní kabinet o povolení dalšího postutpu proti Mahdistům. Síly vládce mahdistů, chalífy Muhammada,se následně střetly 8. dubna 1898 s egypstkými jednotkami, tentokrát již posílenými o britské vojáky, u Atbary. Výsledek byl pro mahdisty, jejichž vojsko trpělo dezercemi a nedostatkem zásob jakož, katastrofální – zatímco Britové a Egypťané zaznamenali celkem 83 mrtvých a takřka 500 zraněných, Mahdího vojáci ztratili na 3000 mužů a dalších 2000 bylo zajato.[39] Kitchener následně posílil svou armádu o další jednotky, vyzbrojených děli a kulomety Maxim. Vojsko čítající celkem 24 600 mužů se vydalo na pochod vstříc Ummdurmánu, kde se 1. září střetlo s Chalífovou armádou dosahující v té chvíli počtu asi 60 000 vojáků. Vyzbrojeni zastaralými zbraněmi se armáda mahdistů nedostala prakticky ani do blízkosti egyptsko-bristkých sil a byla doslova zlikvidována technicky vyspělejšími zbraněmi. Zatímco na britské straně bylo pouze 48 mrtvých a 434 raněných, takřka 10 000 mahdistů padlo v boji, 16 000 bylo zraněno a často na následky zranění později skonalo.[40] Súdán se tak ocitl v britských rukou.

Střetnutí u Fašody a eskalace konfliktuEditovat

Diplomatická jednáníEditovat

DůsledkyEditovat

Ustanovení britské vlády v oblasti horního NiluEditovat

Důsledky pro geopolitickou situaci ve Východní AfriceEditovat

Vliv incidentu na britsko–francouzské vztahyEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Ještě před útokem se britská a francouzská vláda snažily vyřešit krizi jednáním s Osmanskou říší, osmanská vláda však rovněž do vývoje nebyla ochotná razantněji zasáhnout. Britské jednotky tak měly volnou ruku k okupaci Egypta.[8]
  2. Podobné prohlášení zopakovali Britové do roku 1914 zhruba šedesátkrát.[6]
  3. V případě, že by některá z konkurenčních mocností dokázala postavit přehradu či sérii přehrad na Nilu či některém z jeho přítoků, mohlo by zastavení toku způsobit Egyptu katastrofální hospodářské a sociální problémy.[11]
  4. Winston Churchill se zúčastnil jako válečný korenspondent britsko-egyptského tažení do Súdánu v roce 1898.[14]
  5. Dnes součást Jižního Súdánu.
  6. O záchranu Emina Paši se pokoušel i jeho krajan Carl Peters, pro neochotu berlínské vlády angažovat se v oblasti však neuspěl.[16]
  7. Dle starší smlouvy měli však nárok na částečnou kontrolu Zanzibaru i Francouzi. Spory s francouzskou vládou ohledně Heligolandské dohody byly vyřešeny v srpnu 1890 britským uznáním francouzského protektorátu nad Madagaskarem a přiznáním nové sféry vlivu v saharské Africe.[17] Na základě zkoumání britskou vládou a rovněž díky soustavnému tlaku Cecila Rhodese zůstala Uganda zachována pod britským vlivem a roku 1894 nad ní byl vyhlášen Velkou Británii protektorát.[16]
  8. Jednalo se o diplomatickou odezvu na sbližování Francie a etiopského císaře Menelika I., který umožnil vybudování železniční dráhy z francouzského Džibútí, opěrného bodu na pobřeží Rudého moře, až k toku Bílého Nilu.[13]
  9. Francouzské koloniální kruhy nepřipouštěly jakékoliv ústupky a snažily se při jednání s Leopoldem II. uplatnit maximální požadavky.[17] Zároveň již v roce 1893 spekuloval francouzský prezident Carnot se svým přítelem Viktorem Promptem, který působil jako inženýr v Egyptě, o možnosti vybudování systému několika přehrad na horním toku Nilu, především u Asuánu a u výtoků z Velkých afrických jezer. Do plánu byli zasvěceni i podsekretář na ministerstvu kolonií Théophile Delcassé a cestovatel major Monteil. Součástí plánu měla být i expedice do Fašody, nakonec však byla vzhledem k francouzsko–italskému napětí a krachu jednání s belgickým králem zrušena.[13]
  10. Ve skutečnosti však tyto požadavky nebyly realizovatelné.[20]
  11. Spor tkvěl především v rozdnílných verzích mírové smlouvy z Wičale. Zatímco její italský text dával podnět k vyhlášení protektorátu, etiopská verze psaná v amharštině uznání těchto nároků neobsahovala. Menelik II. nakonec Wičalskou smlouvu roku 1893 vypověděl.[21]
  12. Podle odhaů měl k dispozici v roce 1895 již na 100 000 pušek s odpovídající municí, dovezených do země přes francouzské přístavy Obok a Džibuti.[23]
  13. Oficiálně se mělo jednat o „mírovou“,[27] popřípadě „vědeckou“ výpravu,[28] určenou k „navštívení“ domorodých obyvatel oblasti horní Ubangi, se kterými se Francouzi snažili udržovat přátelské vztahy.[27]
  14. Jednalo se o Charlese Fierce, který velel senegalským vojákům, Alberta Baratiera, Marchandova společníka z předchozích koloniálních výprav do Afriky, doktora Julese Emilyho, dále Josepha Germaina, kuchaře Moise Landeroina a Alfreda Dyého.[29]
  15. Výprava měla k dispozici demontovatelný parník Faidherbe,[27] Belgičané rovněž Francouzům propůjčili loď Ville de Bruges.[30]
  16. Menelik měl obsadit pravý břeh Bílého Nilu na jih od 14. rovnoběžky. Zároveň měl pomoci případným francouzským výpravám na levém břehu operujícím mezi 5°30 a 14° severní šířky.[27]
  17. Většinu velení tvořili ovšem britští důstojníci.[34]

ReferenceEditovat

  1. a b c d ROHANOVÁ, Sylvie. Fašoda 1989. Nový Orient. 1983, s. 1. Příloha č. 1; dále jen [Rohanová (1983)]. 
  2. a b c Dějiny Egypta, s. 450.
  3. Cambridge History of Egypt, s. 195.
  4. Dějiny Egypta, s. 454.
  5. Cambridge History of Egypt, s. 217.
  6. a b Dějiny Egypta, s. 458
  7. Cambridge History of Egypt, s. 233.
  8. Dějiny Egypta, s. 458-459.
  9. Dějiny Egypta, s. 460
  10. a b Století odchází, s. 226.
  11. a b c Století odchází, s. 227.
  12. a b c d e f g Valkoun (2010), s. 146.
  13. a b c d e Století odchází, s. 229.
  14. JENKINS, Roy. Churchill. London: Pan Macmillan, 2002. ISBN 0-330-48805-8. S. 34-42. 
  15. Dějiny Egypta, s. 462-463.
  16. a b c d KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází, s. 228.
  17. a b c d e f g h i j VALKOUN, Jaroslav. Fašodská krize 1898, s. 147.
  18. KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází, s. 230.
  19. Záhořík (2009), s. 254
  20. a b c d e Valkoun (2009), s. 149
  21. Záhořík (2009), s. 256-258.
  22. a b Záhořík (2009), s. 258.
  23. Století odchází, s. 234.
  24. Dějiny Itálie, s. 299.
  25. a b c d e VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 244.
  26. Století odchází, s. 235-236
  27. a b c d e f VALKOUN, Jaroslav. Fašodská krize 1898, s. 148.
  28. KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází, s. 236.
  29. Valkoun (2009), s. 149, pozn. 37.
  30. a b KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází, s. 238.
  31. a b KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází, s. 239.
  32. Valkoun (2009), s. 149-150.
  33. Století odchází, s. 239-240.
  34. a b c VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 245.
  35. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 246.
  36. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 245-246.
  37. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 247.
  38. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 249.
  39. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 249-250.
  40. VALKOUN, Jaroslav. Dobytí Súdánu v letech 1896-1898, s. 251.

LiteraturaEditovat

  • ANDREW, Christopher. Théophile Delcassé and the Making of the Entente Cordiale. New York: St. Martin’s Press, 1968. 
  • BATES, Darrell. The Fashoda Incident of 1898: Encounter on the Nile. New York: Oxford University Press, 1984. ISBN 9780192117717. 
  • BERENSON, Edward. Fashoda, Dreyfus, and the Myth of Jean-Baptiste Marchand. Yale French Studies. 2007, roč. 111, s. 129-142. 
  • BROWN, Roger. Fashoda Reconsidered. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 1969. ISBN 978-0801810985. 
  • COCKFIELD, Jamie. Germany and the Fashoda Crisis, 1898-99. Central European History. September 1983, roč. 16, čís. 3, s. 256–275. ISSN 00089389. 
  • KŘIVSKÝ, Petr; SKŘIVAN, Aleš. Století odchází. Světla a stíny „belle époque“.. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. 341 s. ISBN 80-86493-12-1. 
  • LANGER, William L. The Diplomacy of Imperialism 1890-1902. New York: A. Knopf, 1951. 797 s. 
  • LEWIS, David L. The Race to Fashoda. New York: Weidenfeld and Nicolson, 1987. ISBN 978-1555840587. 
  • NEILLANDS, Robin. The Dervish Wars: Gordon and Kitchener in the Sudan, 1880-1898. London: John Murray, 1996. ISBN 978-0719556319. 
  • SANDERSON, George N. England, Europe, and the Upper Nile, 1882-1899. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1965. 
  • SKŘIVAN, Aleš. Der Kampf um die Schlüssel zu den Toren Ägyptens – die Faschodakrise 1898. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 153-172. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6. 
  • VALKOUN, Jaroslav. Fašodská krize 1898: vyvrcholení britsko-francouzského soupeření v oblasti horního Nilu. Historický obzor. Červenec/srpen 2010, roč. 21, čís. 7/8, s. 146-153. ISSN 1210-6097. 
  • VALKOUN, Jaroslav. The British-French Struggle for the Upper Nile. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History of International Relations. Prague: Institute of World History, 2009. ISBN 978-80-7308-296-3. ISSN 1803-7356. S. 233–251. (anglicky)

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat