Vlčan

slovanský kníže

Vlčan, lat. Wiltzan († 795 u Bardowicku) byl slovanský kníže, který vládl na konci 8. století na území dnešního Meklenburska a rovněž v sousedícím východním Šlesvicku, jako zvolený vládce západoslovanského kmenového svazu Obodritů. Byl vazalem franského krále Karla Velikého.

Vlčan
Obodritský kníže
Doba vládycca 780795
Úmrtí795
Bardowick
NástupceDražko
PotomciDražko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlčan je poprvé zmíněn v roce 789 v Letopisech království Franků (Annales regni Francorum)[1] a v Metských starších análech (Annales Mettenses priores).[2] Je označen jako „princes“ vůdce Obodritů. Další informace o jeho původu nejsou známy.[3] Jeho následovníci Dražko a Slavomír jsou pravděpodobně jeho syn a bratr.[4]

S pokračujícím začleňováním Starého Saska do Franské říše se Obodrité stále více dostávají do zorného pole Franků. Už od poloviny 8. století jsou doloženy záznamy o obchodu se Slovany severovýchodně od Labe.[5] Přibližně v roce 780 Karel Veliký založil vojenskou alianci s Vlčanem proti Sasům.[6] Toto spojenectví mohlo být uzavřeno u ústí řeky Ohre u dnešního města Wolmirstedt.[7] Obsah aliance dnes není znám, ale franští kronikáři vnímají Vlčana jako vazala Karla Velikého.[8] V roce 789 ho Vlčan doprovází na tažení proti Velétům. Během tohoto tažení mají obodritská vojska povinnost krýt záda fransko-saským oddílům z protější strany Labe.[9] Následně poté bojují na straně Franků na historickém území Prignitz a u řeky Elde proti kmenovým svazům Linonen, Smeldinger a Bethenzer, které náležely k velétskému svazu. Po dobytí hlavního velétského hradiště Demmin, byli vůdci těchto kmenů zajmuti a odvlečeni jako rukojmí k řece Pěna. Zde museli složit přísahu věrnosti franskému panovníkovi. Toto tažení mělo zajistit východní hranici říše. Einhard naproti tomu ve spisu Vita Karoli Magni pouze poznamenává, že podnět tažení bylo velétském plenění na obodritském území.[10]

Historické území kmenového svazu Obodritů

Jako přímý důsledek tohoto tažení je podřízení území poražené strany kmenového svazů Linonen, Smeldinger a Bethenzer Karlovi Velikému a získáním vlády a zabezpečení oblasti od Baltského moře až k ústí řeky Havola.

Franské prameny pojmenovávají prvního mezi rovnými Vlčana jako krále Obodritů.[11]. Předpokládá se, že Vlčan byl Karlem Velikým ustanoven po úspěšném tažení proti Velétům jediným vládcem kmenového svazu Obodritů.[12] Nicméně titul rex je použit již ve zprávě Fragmentum chesnii.[13]

Vlčan padl roku 795 v boji se Sasy, během kterého vedl oddíly Obodritů na cestě k Bardowicku po překročení Labe.[14] Podle pramenů to byl Nordalbingirec, který zabil franského spojence, načež Karel Veliký podnikl odvetnou kampaň.[15]

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Witzan na německé Wikipedii.

  1. Annales regni Francorum 789: Abodriti, quorum princeps fuit Witzan.
  2. Annales Mettenses 789: nec non Abodriti, quorum princeps Wazan
  3. Bernhard Friedmann: Untersuchungen zur Geschichte des abodritischen Fürstentums bis zum Ende des 10. Jahrhunderts. Duncker & Humblot, Berlin 1986, ISBN 3-428-05886-0, S. 39–48 hält aufgrund sprachwissenschaftlicher Überlegungen eine Abstammung vom hevellischböhmischen Fürstenhaus für möglich.
  4. Wolfgang H. Fritze: Probleme der abodritischen Stammes- und Reichsverfassung und ihrer Entwicklung vom Stammesstaat zum Herrschaftsstaat. In: Herbert Ludat (Hrsg.): Siedlung und Verfassung der Slawen zwischen Elbe, Saale und Oder. W. Schmitz, Gießen 1960, S. 141–219, hier S. 179.
  5. Etwa in der Vita Lebuini antiqua (MGH SS 30, 2) S. 794.
  6. Bernhard Friedmann: Untersuchungen zur Geschichte des abodritischen Fürstentums bis zum Ende des 10. Jahrhunderts (Osteuropastudien des Landes Hessen. Reihe 1: Giessener Abhandlungen zur Agrar- und Wirtschaftsforschung des europäischen Ostens 197). Berlin 1986, S. 25; Gerard Labuda: Civitas Dragaviti. Zu den fränkisch-slawischen Beziehungen am Ende des 8. Jahrhunderts. In: K.-D. Grothusen u. Klaus Zernack (Hrsg.): Europa Slavica-Europa Orientalis. Festschrift für Herbert Ludat zum 70. Geburtstag. Berlin 1980, S. 87–98, hier S. 87f.; umfassend hierzu schon Richard Wagner: Das Bündnis Karls des Großen mit den Abodriten. In: Verein für Mecklenburgische Geschichte und Altertumskunde: Jahrbücher des Vereins für Mecklenburgische Geschichte und Altertumskunde. Bd. 63 (1898), S. 89–129.
  7. Annales regni Francorum 780: ibique omnia disponens tam Saxoniam quam et Sclavos (Und dort regelte er [Karl] alles sowohl in Sachsen als auch unter den Slawen)
  8. Annales Laureshamenses 795: vassum domini.
  9. Christian Hanewinkel: Die politische Bedeutung der Elbslawen im Hinblick auf die Herrschaftsveränderungen im ostfränkischen Reich und in Sachsen von 887 bis 936 – Politische Skizzen zu den östlichen Nachbarn im 9. und 10. Jahrhundert. Dissertation, Münster 2004, S. 54.
  10. Einhard, Vita Karoli, Kapitel 12: Causa belli erat, quod Abodritos, qui cum Francis olim foederati erant, adsidua incursione lacessabant
  11. Annales Einhardi 795: Witzinum regem Abodritorum; Annales Laurehamenses 795: Wizzin regem Abotridarum
  12. Wolfgang H. Fritze: Die Datierung des Geographus Bavarus. In: Ludolf Kuchenbuch, Winfried Schich (Hrsg.): Frühzeit zwischen Ostsee und Donau: Ausgewählte Beiträge zum geschichtlichen Werden im östlichen Mitteleuropa vom 6.bis zum 13.Jahrhundert. Berlin 1982, S. 118; Friedmann: Untersuchungen zur Geschichte des abodritischen Fürstentums bis zum Ende des 10. Jahrhunderts. Duncker & Humblot, Berlin 1986, ISBN 3-428-05886-0, S. 39–48.
  13. Fragmentum chesnii 789: Dragitus et filius eius, et alii reges Witsan, et Drago
  14. Annales Einhardi 795; Annales Laureshammenses 795.
  15. So zum Beispiel Wilhelm Carl Conrad v. Hammerstein-Loxten Der Bardengau. Eine historische Untersuchung über dessen Verhältnisse und über den Güterbesitz der Billunger, Hannover 1869 Seite 365 mit dem zusätzlichen Hinweis auf eine dort belegene Wüstung Witzandorpe